Za Heydrichem stín 52: Podivná novinka

Písmák, který předržel poslední noc čekání, rozevře s ránem svůj text. Tak zní slova Písma, napsaná pro toto zářivé středeční jitro dvacátého sedmého května:

„A viděl jsem, ano z úst draka, a z úst šelmy, a z úst falešného proroka vyšli tři duchové nečistí, podobní žabám.“

Ranním čtením obyčejných lidí není bible, prostí lidé čtou noviny. Lidé z kanceláří, z obchodů, z živností, dělníci výrobních odvětví, lidé, které německý bič žene všechny najednou k jediné práci pro německou válku, se při rychlém pohledu na záhlaví listu dovídají ranní novinku. První bomba tohoto dne vybuchla.

„Reforma správy Protektorátu Čechy a Morava.

Říše přenáší velký počet úkolů, vyhrazených správě německé, na správu autonomní.

Zastupující říšský protektor SS-Obergruppenführer a generál police Heydrich přijal dne 26. května 1942 na pražském Hradě členy protektorátní vlády k pracovní poradě, na níž oznámil základní rysy správní reformy, jež v příštích nedělích bude provedena v Čechách a na Moravě na základě vůdcova výnosu ze 7. května 1942.

Při téže příležitosti pojednal Zastupující protektor s ministry o povinné službě mládeže, již protektorátní vláda bezprostředně zavede…“

Úřední německé zprávy jsou někdy prostému Čechovi tak málo srozumitelné, jako byly někdejším Řekům výroky Pythie delfské. Ve starém Řecku obstarávali výklad takových záhad kněží, v německém protektorátu jsou k tomu povoláni zrádní novináři. Toto je podle poučení jednoho z nich smysl štěstí, které na Čechy uvalil „Vůdce“.

„Od iniciativy zastupujícího říšského protektora mohou naše země a náš národ očekávat jen další velmi konstruktivní a velkorysé přínosy k zajištění naší šťastné budoucnosti ve Velkoněmecké říši. Neboť po tvrdých zásazích, jež vyvolalo chování části českého obyvatelstva na podzim roku 1941, snažil se zastupující říšský protektor vskutku v míře, jejíž velkorysost a neobyčejnou prozíravost ocení plně budoucnost, zjednat všechny předpoklady k tomu, aby se Říše stala českému obyvatelstvu pravým domovem.“

 „Na druhé straně je třeba znovu varovat důrazně všechny, kdož by se domnívali, že tato ochota říšských míst ke konstruktivní spolupráci je projevem nějaké slabosti, před tímto hrubým omylem; ti budou tvrdě zklamáni.“

„Je třeba znovu říci, že kdyby část obyvatelstva sabotovala dobrou vůli, projevenou říšskými osobnostmi, že by to mělo za následek nejenom neobyčejně tvrdé zasažení se strany Říše, ale i zmaření vší té plodné práce, o kterou se zasloužil zastupující říšský protektor i loyální spolupráce protektorátní vlády.

A stranou od toho, jako nenápadný doplněk, stojí dopis státního presidenta ministru Moravcovi. Dr. Hácha požádal vedoucího úřadu lidové osvěty, ministra Emanuela Moravce, aby podle jeho směrnic vykonával dohled nad politicko-kulturní činností také v oněch organizacích a spolcích, které má státní president pod svou záštitou.

Není ani dost času o té podivné novince přemýšlet. Ale je čeho se už napřed obávat.

Deset hodin třicet jedna minut

Ráno před odchodem se zdá být Adolf o něco bledší, než byl večer před ulehnutím. Činžovní vila na Velvarské třídě se dívá přes volnou, travou porostlou plochu ke kolejím tramvaje. Pěšina běží k chodníku před zahrádkou.

„Nebudu-li do půl osmé večer na cestičce, nepřijdu vůbec,“ říká klidný Adolf paní Terezce. A odchází, jak odcházel vždycky, vzpřímeně, krokem vojáka.

Naproti, ve vilách Hanspaulky se černovlasý a vousatý Mirek dobře vyspal. Měl co dohánět, minulou noc byl někde pryč. Nikdo z rodiny Sulkových by na něm nepoznal, k čemu se chystá. Takhle jako teď už odešel mnohokrát.

A Karel Čurda? O tom bylo v posledních dnech málo slyšet. Také odjíždí, jako všichni, ale dál. Vzal si u Opálky den dovolené. Kam jinam než do Kolína. Je tam pomalu víc než v Praze.

Chce se sám uklidit stranou? Věří mu Opálka už tak málo, že v této rozhodující chvíli ho raději bude postrádat? Možná, že ho docela prostě v Praze nepotřebují.

Ranní budíček u Ogounů. Mládenci vstávají. Po prvé za těch osm dní nejde žádný z nich pro zprávy. Nač také, když už všechno vědí.

Dříve si nebrali s sebou aktovky. Dnes si je berou. Malý si přibírá i balonový plášť. Ale Jarka se na něho dívá s nesouhlasem.

„Proč si to bereš? Vždyť je horko, bude nám to jen překážet.“

Zdeněk ví dobře, co chce.

„Něčím si přece musí přehodit aktovku.“

Jeho strojní pistole, ten skvělý malý kulomet, se skládá ze tří dílů. Do aktovky se vejdou jen rozložené.

Pak ještě chvilka v kuchyni. Před odchodem poslední upozornění. Platí paní hostitelce.

„Kdybychom večer nepřišli, nemějte starost, my máme mnoho známých po celé periferii.“

Než si mohla uvědomit zvláštní tón těch slov, vrací se ten menší ještě jednou se schodů.

„Maminečko, prosím vás, čistý kapesník bych potřeboval.“

Je to všechno tak klidné jako kdyby vypravovala ven své syny. Jde k prádelníku, vezme Milanův kapesník s monogramem M. O. a podává jej tomu malému, tomu prudkému fanfaronovi.

Není zde nic, podle čeho by poznala, že ho v tomto okamžiku vidí naposled.

Když se dva společníci dostali do Valdecké, je ve Vysočanech ještě první ráno. Přesto jim nezůstává příliš mnoho času nazbyt. Zde jsou ty poslední chvíle, zde je ten konečný bod dlouhotrvajících představ. Byly představy jiné, než bude skutečnost?

Řeknou si několik srdečných slov s paní Emou. Vynesou kola ze sklepa. Tak, jak to dělávali vždycky. Připraví je k odjezdu. Tak jako už mnohokrát. Pak se jdou rozloučit.

Všechno je jako vždycky, jenom loučení je těžší. Chlapci stojí před paní Khodlovou, „mámou“ jejich prvních pražských dnů. Zdeněk si může připomenout svůj palec. Zítra to bude pět měsíců, kdy vyletěli. Zítra…

To je příliš daleká budoucnost. Celý předešlý život byl žít pro příští dvě hodiny. Na ty je třeba myslit, na nic jiného.

Nikde není psáno, že parašutistovo srdce musí být tvrdé. S pohnutím se chlapcům bojuje nejhůř. Je nutno zkrátit loučení, nepodlehnout v posledním okamžiku, kdy se lze ještě prozradit.

Nasedají na kola. Ota má aktovku přivázanou na vidlici, Zdeněk skryl svou pod přehozeným pláštěm. Spouštějí se ulicemi k Libni, tiše začínají svůj největší den.

U libeňské Vychovatelny jsou hodiny už k deváté. V tu dobu obvykle vyjíždí Heydrich z Panenských Břežan.

Dva mladí muži, kteří seskočili s kol u stanice tramvaje č. 14 naproti široké ulici v Holešovičkách, vypadají stejně nenápadně jako těch několik cestujících, sestoupivších na refýži.