Za Heydrichem stín 54: Poslední vteřiny

Deset pryč. A slunce nad Vychovatelnou posune čas o novou čtvrthodinu. Více než hodinu jsou chlapci na místě, nerozeznatelní od jiných náhodných chodců. Ale jejich nervy tančí.

Zatáčka podřimuje v teple, buzená jen občasným zadrnčením tramvaje. Vzduch nad Prahou je neuvěřitelně čistý jako voda horské studánky. Několik lidí stoupá ulicí odzdola a jde dál po vrcholu svahu, který se pro dva jiné stal vrcholem světa.

Ale jak dlouho zůstanou ještě nepovšimnuta dvě kola bez pánů, tisknoucí se k drátům plotu? Trafikant, dřímající ve své budce, nic neví. Kdyby vyhlédl ven, spatřil by jen krásu městského jara. Kdyby vyhlížel déle, mohl by uvidět největší divadlo svého života. On však dává přednost dřímotě.

A jak dlouho ještě bude trvat, než někdo přistoupí se studenou otázkou ke dvěma mladým lidem, postávajícím a přecházejícím u ohbí nejprudší pražské zatáčky? Toto je trať, kterou denně projíždí vůz pana Zastupujícího říšského protektora. Člověk, který řídí dvě nejnestvůrnější organisace světa, gestapo a SD, má přece právo, aby ty organisace také trochu o něco dbaly. Čas dále napíná lidské nervy na svých mučidlech. Kdy konečně?...

Nebo už dnes vůbec nepřijede? Z toho, z toho mají strach.

A také na sebe musejí myslit v tom stále prodlužovaném napětí. Ne na své nebezpečí, ne na svou smrt. O ně tu přece nejde. Co je důležité, je, aby se to povedlo.

Po kolikáté za tu půldruhou hodinu se vzpomínky obrátí? Jsou na Moravě Vilémovice, je u Žiliny Poluvsie. Jsou místa, kam by bylo krásné se ještě někdy vrátit.

Dva čekající u stanice nechávají tramvaje přejíždět. Žádná není ta jejich, ať už je to někomu podivné či dokonce nápadné. Občas vyhlédnou vzhůru po silnici ke Kobylisům, kde je stále klid. Sjíždějí odtud chvílemi auta, zatroubí před zatáčkou, zpomalí rychlost. Žádné není to jejich.

Až tady se ukázalo, k čemu se hodí balonový plášť. Z aktovky, přehozené kabátem, vytahuje Zdeněk Vyskočil, zámečník z Prostějova, svůj nejlepší nástroj: dlouho rozloženou automatickou pistoli. Celá by se mu byla do aktovky nevešla. A pod pláštěm ji dává naslepo dohromady.

Dotahuje závity hlavně k úderníku, nasazuje zásobník s pěknou dávkou nábojů. Je jich tam dost, aby se to povedlo. Neselže-li v poslední chvilce ruka. Ale tou si je malý chlapík jist. Až se s tím vyřítí, bude držet zbraň v ruce Josef Gabčík, československý parašutista, výborný střelec z časů anglického výcviku. Aktovka visí zase na kole. S pláštěm přehozeným přes ruku, čeká střelec u zatáčky.

V půl jedenácté se ještě neděje nic. Jen odzdola od Trojského mostu přijíždí k zatáčce trojka s vlečným vozem. Jedna z mnohých, které kolem nich dnes projely.

V deset třicet jedna bleskne od záhybu nahoře světelné znamení. Bledý a klidný staví se Jan Kubiš se svou aktovkou do vrcholu zatáčky, k vnitřnímu okraji chodníku, těsně za sloup elektrického vedení. Má dva kusy, v té své aktovce. To stačí jako záloha pro případ potřeby. Ale nepočítá se sebou, počítá s Josefem. Úlohy jsou už dávno rozděleny.

Poslední vteřiny se konečně rozletěly. Všechny zvuky jsou náhle nesmírně ostré a jasné. Klaxon auta, řinčení tramvaje. Právě se chystá vyjet. Je to smůla, je to štěstí, že se do tohoto okamžiku musila připlést?

Přehřátá krev žene Slováka Gabčíka vstříc tomu, kdo si sem jede pro zasloužený trest. Musí se krotit, aby ještě chvilku vydržel na místě, kde stojí, aby předčasně neodhalil, co má pod pláštěm.

Odjede dřív tramvaj než přijede auto? Za tento okamžik nejistoty je odpovědná jen slepá náhoda.

Nejvyšší rozčilení vyhání krev ze střelcova obličeje. Odhodil plášť, stojí nyní s odkrytým automatem v ruce. Opouští Kubiše, udělá skok do jízdní dráhy.

S tichým zašustěním se vysunul velký zelenavý vůz ze zákrytu nad zatáčkou. Smekává se opatrně dolů, těsně podél okraje chodníku.

Na blatnících stojí dva tuhé praporky s hákovými kříži. Dvě lesácké uniformy se blýskají za ochranným sklem.

Je deset hodin třicet jedna minut dne 27. května 1942. Nikdo na světě neví, co se stane v nejbližší vteřině. Nikdo; ani ten, který se chystá pokropit vůz s vlajkou SS deštěm střel.

Úsilí přemohlo jeho divokou krev. Střelec vybírá cíl, obrací ústí zbraně na velikého chlapa vedle řidiče. Jistý, cvičený a zkušený prst stiskne spoušť. Nic není slyšet.

Vůz, jehož skla by už měla být roztříštěna, se sune dál proti útočníkovi, míjí toho druhého, stojícího na chodníku za sloupem. Bledého Jana Kubiše, do jehož očí vskočilo ohromení.

Ti ve voze už pochopili střelcův úmysl. Esesák v generálské uniformě klade ruku k boku.

A útočník zuřivě i zoufale tiskne spoušť zbraně, která je mrtvá.

***

Během dopoledne přijel do Hloubětína pro Jindru sokol Eberle. Právě ten, který mu zde opatřil nové bydlení. Přijel s taxíkem, Jindru nutně volá Pecháček, musejí spolu co nejrychleji mluvit.

Oba nesedli do nájemného auta. Na cestě do města narážejí na policejní hlídku, která uzavírá ulici. Kontrola dokumentů!

Jindra ukazuje svou falešnou legitimaci s pravým podpisem pravého policejního komisaře. Ten podpis strážníkovi stačí. Dále!

Jindra přesto vyhlédne z vozu.

„Co se stalo, proč jsou prohlídky?“

„Vy to nevíte?“ říká policista. „Byl proveden atentát na Heydricha!“