Za Heydrichem stín 59: Poslední překážka

Naproti ostrému nároží, kolem něhož se ulice Na Zápalčí vrací zpátky k hlavní ulici v Holešovičkách, je krámek řezníka Braunera. Na Zápalčí je uličkou zahrádek. Dlouhá čára plotů a zídek odděluje od sebe pouliční políčka zeleně.

Před řeznictvím zahrádka není. Jsou tu sloupky před frontou domů, po stranách zídky. V koutě napravo je krám, s podlahou pod úrovní chodníku. Vedle úzkého výkladu sestupují dva schody do přítmí obchodu.

 Na ulici leží klid, s nebe padá teplé zlato. Stará paní z hořejška se hřeje před domovními vraty. Před prázdným krámem se baví řezník se svým dítětem.

Mluví spolu o podivné ráně. Všude, po celém širokém okolí se o ní mluví, všude se rozlehla její lekavá a zneklidňující ozvěna.

Řezník vykládá rozumy. V ostrém ohybu vysoké zdi naproti se náhle ukázal nějaký menší zadýchaný muž. Vlasy, učesané do pěšinky, mu asi setřásl na čelo spěch.

Předpolední slunce mlčí na lhostejném nebi. Mladý muž běží kvapnými skoky přes ulici. Nerozmýšlí se, nehledá; žene ho to rovnou do krámu.

 Přikrčil se v rohu u zídky, točí pohled zpátky k nároží. „Prosím vás, neprozraďte mě!“

Rychlý dech roztrhává jeho slova. Široký hrudník se mu v obnošeném tmavém kabátě zvedá a klesá. Stará žena ztrnula v okamžiku překvapení, příliš nečekaného. Zamrká. Ale ten mladý nevidí, je vzrušený, je udýchaný.

Řezník vstává. Je také trochu rozčilen.

„Vezměte si dítě,“ říká staré paní.

A jde za mladým ke dveřím obchodu. Až to zadunělo, jak tam neznámý vskočil.

Okamžik před tím se mu ještě jednou pokusila dát mrknutím znamení. Ale což je možno starým očím vyjádřit, že řezníkův bratr je u gestapa?

Zmizel v krámě. Brauner vychází ven, staví se doprostřed ulice, dívá se směrem k třídě V Holešovičkách. Snad to tak od něho ten uvnitř chtěl.

A na nároží se zastavil nový člověk, německý důstojník. Nejde dál. Ze zákrytu volá německy na poplašenou ženu, tisknoucí k sobě řezníkovo dítě. Mluví posunky. I kdyby mluvil česky, nedovedla by mu v té chvíli porozumět.

„Je tu důstojník, Němec,“ křikne k řezníkovi, „něco chce.“

Volaný se obrací k nároží. Mluví s tesákem. Pak se oba pohnou směrem ke krámu. Starou ženu postrkává úzkost. Chytla děcko, tušení ji tlačí stranou. Jako by tu ještě doznívala ozvěna udýchaných slov:

„Prosím vás, neprozraďte mě…“

Brauner zůstal vzadu. Na nároží vystrkuje kočí opatrnou hlavu.

SS-Oberscharführet Klein skočí na chodník před krámem a kryje se za sloupem drátěného plotu. Okamžik poté začíná střelba.

Přitisklá ke zdi domu, zapomíná stará paní dýchat. Teď vidí věci, jaké se mohou dít jen ve válce. Z krámu šlehalo další prásknutí. Josef Gabčík, výborný střelec, se už našel. Němec, který pálí za sloupem, se chytá prsty drátěné mříže, povoluje, sveze se na zem.

A z obchodu vyskočil ten mladý, oči mu dravě žhnou, práskne z revolveru ještě jednou po ležícím a odbíhá klidnými lehkými skoky k ulici V Holešovičkách.

Němec, velká zhroucená zřícenina na zemi, sténá a kleje. Kočí s řezníkem se nad ním rozpačitě sklánějí. Hází jim svůj revolver, posílá je vztekle za tím, který ho takhle zřídil. Dvě rány má SS-Oberscharführer Klein, jednu v kotníku, druhou vysoko ve stehně. Do smrti už nebude chodit rovně a německý pyšně, jak chodil dosud.

Pán, i když leží, je pro něho stále pán. Řezník s kočím ochotně poslechnou. Rozbíhají se za uprchlíkem. Kočí drží v pěsti nacistův revolver.

Střílet? Z té zatracené pistole to už nejde.

To byla poslední překážka na atentátníkově cestě k bezpečí. Ještě V Holešovičkách, když se obrátil dolů k Trojskému mostu, se za ním mezi udivenými chodci pokouší běžet nějaký snaživý uhlíř. Ale to už jsou jen slabé dozvuky velikého poprasku.