Za Heydrichem stín 75: Bude žít?

Žižkov, Biskupcova ulice č. 1857, odpoledne 28. května. Přede dveřmi s visitkou: „Frant. Wolf“ se zastaví nějaký mladík, ujistí se, že není nikým pozorován, a zazvoní.

Ten mladík se jmenuje Zelinka, což znamená, že se jmenuje jinak. A není tu poprvé. Posledního dubna ho sem zavedl Valčík jako jednoho z křivoklátských. Dával si tu, u Františka Wolfa, svou poraněnou nohu do pořádku až téměř do posledních dnů. Dnes je zde, aby čekal na svého skorojmenovce, učitele Zelenku-Hajského z druhého patra, který si udělal z Wolfova bytu svůj předpokoj.

Pak, po nějakém čase, zvonek vykřikne znovu. Není to Hajský. Je to jeden z těch dvou, kteří tu tehdy našli útočiště, dvou dobrých Čechů, kteří se musili vyhýbat policií.

„Co se ti stalo?“, řekne Wolf, sotva se na něho v bytě pořádně podívá. Vidí unaveného, sešlého a raněného muže.

Je skoro zbytečné se ptát. Kdyby Wolf chtěl, mohl by si vydělat deset milionů.

On však dává přednost druhé z možností, kterou Němci nabízejí: smrti. Dráždí ji a láká ji k sobě, když poskytuje Kubišovi takové ošetření, jaké lze v jeho bytě, na tyto věci nepřipraveném, dát. Má to špatné s okem, nemá to o mnoho lepší na prsou.

A odměna? Něco, co má pro pořádného Čecha větší cenu než všechny německé miliony: vyprávění, jak byl zasažen Heydrich.

Ale Kubiš chce také sám něco slyšet: pátrá po Gabčíkovi. Ten malý? Ten prý byl včera v poledne u Zelenků.

A odměna? Kubiš se obrací k Wolfovi, něco mu podává.

„Tady ti podávám sestru té, která srazila Heydricha za jeho katovské řemeslo. Budu-li ji potřebovat, přijdu si pro ni.“

Jako by mu nestačilo, co udělal včera. V každém případě má pum a granátů v úschově skoro tolik, kolik má známých.

Ve čtyři přichází konečně Zelenka-Hajský. Pak se ti tři zavrou v pokoji k dlouhé, velmi dlouhé poradě. Teď nastanou horké dny, bude třeba zmizet.

U Ogounů mají noviny. Na první straně je vyhláška s nabídkou deseti milionů tomu, kdo podá zprávy o pachatelích. A na poslední sportovní stránce jsou fotografie dvou takových lidí, kteří by o nich hodně věděli. Jenomže ti dva jsou bratři Ogounové, atleti SK Slavia, a ne udavači.

V této chvíli má profesor Ogoun málo smyslu pro dráždivou hru náhody. Pošpiněná čepice béžové barvy z velbloudí srsti, se značkou „Bílé labuti“? Ta patří tomu mladšímu, Lubošovi, který včera přes všechno udělal maturitu s vyznamenáním. Teď jenom, bude-li mu co platná. V té čepici, kterou si mládenci včera s sebou odnesli, ho znají celé Dejvice.

Ale tak jako se polekal dr. Ogou, se polekali i jiní. Je tu rodina vysočanského truhláře Hofmana, odkud je balonový plášť. Jsou tu Svatošovi z Můstku, jimž patří jedna z aktovek. Je tu paní Moravcová, poslední majitelka dámského velocipedu s důkladnou firemní značkou.

Ti všichni by mohli podat žádané informace. Ti všichni je z vlastní vůle nesdělí. Těm všem je možno tedy připomínat si slova hrozby: zastřelen s celou rodinou…

K večeru se u Ogounů ozve známé, opakované zazvonění. Nejsou to oni, je to jenom Jarka. A ještě dá práci, než ho v tomto strhaném chlapíkovi poznají.

Modrá čepice, přešívané a zmačkané železničářské šaty, opuchlá tvář a oko, podlité krví. Takhle se protlouká od včerejšího poledne, stále v nebezpečí, že bude poznán. Pátrejte po vysedlých lícních kostech a zraněné tváři! Tohle opakuje rozhlas jako znovu a znovu natáčený gramofon.

Potřebuje úkryt na celou noc. Potřebuje si odpočinout, postavit se zase trochu na nohy. Už toho zběhal od rána mnoho.

„Dál už nemou,“ přiznává.

Ogounovi myslí na včerejší půlnoc. Bylo by snadné odmítnout. Bylo by pochopitelné, udělat to. Ale nebylo by snadné podívat se pak sobě do očí.

„Zůstanete u nás. Musíme si jen vymyslit nějaký úkryt pro případnou prohlídku.“

A shodnou se, že nejlépe by bylo vysadit vnitřní křídlo okna v kuchyni a schovat se za částí zatemnění. Pak to hned prakticky vyzkoušejí. Ani ne za půl minuty po zazvonění je Jarka za černou záclonou a pokoj zbaven všech stop.

Ale starosti tím odstraněny ještě nejsou. Od chvíle, kdy parašutista přišel, silně pokašlává. Profesor si vzpomíná na jeho vyprávění o těžké bronchitidě, kterou si uhnal ve Francii. Těch injekcí, než ho z toho dostali! A teď, po včerejším zranění se mu to vrátilo. Kdyby zakašlal právě za záclonou…

Unavený parašutista však u zatemňovací záclony přemýšlí o jiných věcech. A to, co jim po moravsku říká, není z, to je útěcha.

„No, když přindou, tož napřed vezmu je, pak vás a nakonec sebe.“

Paní Ogounové přidělují práci. Dvě hodiny mu vytahuje pinsetou z tváře drobounké střepinky. Potom dostane atentátník obklad s octanem hlinitým.

A pak si konečně jde lehnout. Bude spát, nechají-li ho Němci spát. A než usne, bude se možná také chvíli trápit myšlenkou, kterou se nyní trápí miliony Čechů.

Bude žít?

Ano, po tom všem, co bylo a při všem, co nyní přijde, bude ten, který leží na Bulovce, nakonec dále žít?