Bouřkové mraky kolem malého československého státu den ze dne temněly a houstly. O letech, kdy jsem pracoval v německo-liberálním „Prager Tagblattu“ a kdy se stále prudčeji hlásila ke slovu atmosféra zániku, jsem leccos zaznamenal ve svém románu „Odbojná srdce“. Není to román autobiografický, nicméně je v něm básnicky zašifrováno mnoho autobiografických dat.
Pak přišel rok 1938 a s ním obsazení Vídně, zbabělé jednání v Mnichově, klamná naděje, že se dosáhlo „míru pro naši dobu“, odstoupení pohraničních oblastí Čech (se silným opevněním) jako cena míru, která sice byla zaplacena, ale nevedla k míru, nýbrž jen k dalším Hitlerovým požadavkům. Můj český přítel dr. Bléha, mladý, kvetoucí veselý člověk, který pro mne objevil Haška, zemřel na chřipku; jeho smrt nesouvisela s touto krizí, ale přesto s ní byla v nějakém tajemném vztahu. Jeho opravdové vlastenectví (podobně jako vlastenectví Karla Čapka) nechtělo utonout v temnotách, které se valily na jeho vlast. Byl jistě příliš hrdý, aby si tuto souvislost přiznal, a zůstal navenek veselý až do konce. Ale chtěl umřít. A já mu mlčky rozuměl.
Hned po mnichovské dohodě, ponechávající Československu ještě jakési zdání svrchovanosti, jsem se s několika přáteli rozhodl vystěhovat se do Palestiny, která tenkrát ještě byla pod britskou mandátní správou. Domnívali jsme se, že nemusíme zrovna spěchat. Hitler veřejně prohlásil, že od chvíle, kdy mu Československo odstoupilo značnou část Čech (přesněji řečeno: celé sudetské území), dosáhl cíle svých přání a nemá v úmyslu dostat pod svou moc jediného Čecha. Byli jsme tak naivní, že jsme těmto slovům věřili; ale přesto jsme se připravovali na emigraci. Za prvé to byl vždycky náš životní program, jen otázka, kdy k tomu dojde, nebyla celá ta léta zodpověděna; za druhé: duchovní ovzduší takzvané „druhé“ republiky, vzniklé mnichovskou dohodu, nám připadalo nesnesitelné, neboť jsme byli doposud zvyklí svobodně žít. Nyní se však dostaly ke slovu reakční české vrstvy, a svobodomyslnost, která v první republice (i když ne vždycky, i když mnohdy jen navenek) řídila stát, rychle vyprchávala. Necítili jsme se sice ohroženi na životě, ale přesto jsme na všech stranách naráželi na nepříjemné překážky a přehrady. Docházelo ke směšným anomáliím. Já například na pokyn české vlády nesměl najednou psát o německém divadle, nýbrž jen o českých scénách, ač jsem byl celá desítiletí kritikem „Prager Tabblattu“ pro česká i německá divadla. Česká vláda se totiž snažila vytvořit stav, který by co možná odpovídal norimberským zákonům. Tuto servilnost mocný soused ovšem nehonoroval.
Byli mezi námi i nedůvěřivci. Upozorňovali na divné spodní tóny, které jim připadaly hrozivé. Tak třeba okolnost, že prý u Litoměřic, na nových hranicích okleštěného Československa, se už staví na české straně celní úřad, kdežto sousední hakendrajclerský stát že si se stavbou příslušné celní budovy dává na čas. Nedůvěřivci z této skutečnosti vyvozovali, že Hitler má další anexní chutě. Většině lidí se to zdálo fantastické, ba dětinské. Cožpak nejvyšší pán právě výslovně neslíbil, že nechce mít jediného Čecha v „Říši“?
Jak dlouho vlastně chcete ještě čekat?“ poznamenal jednou svým suchým způsobem Ludwig Winder, vynalézavý autor „Židovských varhan“ a románu o „Následníkovi“, ve kterém s úchvatnou věčností vypráví baladu o Sarajevu 1914. Welsch, Baum a já jsme ho přijali do úzkého kruhu „čtyřky“ takříkajíc namísto Kafky; ukázalo se, že Winder dovede být znamenitým přítelem, byl blízký především Oskaru Baumovi, projevoval však i vůči nám oběma tolik pochopení a srdečností, že jsme si ho poznenáhlu zamilovali a mohli jsme být k sobě všichni navzájem naprosto upřímní (což je vzácný dar). Po dlouhé přestávce jsme se zase začali pravidelně scházet střídavě u toho nebo onoho z našeho čtyřlístku. Četli jsme si navzájem své práce a pokoušeli jsme se řešit básnické i politické nesnáze. Bylo to příznačné, jiné než s Kafkou, a přesto nám to připomínalo krásné zašlé časy. Jednou nás Winder požádal, abychom přišli na zvláštní schůzku do kavárny hotelu Palace; abychom přišli bez žen; že se chce s námi poradit o něčem důležitém. „Musíme pryč, co nejrychleji.“ Psal se prosinec 1938. Myslím, že to byl Winder, kdo přišel s tou odkládanou stavbou celní budovy u Litoměřic. Ale i jinak jako redaktor „Bohemie“, o něco nacionálnější, než byl „Tagblatt“, měl dobré informace, které nás překvapily. Přesto ani jeden z nás nevěřil, že by hrozilo bezprostřední nebezpečí. Uvědomovali jsme si ovšem, že v novém státě, který tak horlivě pošilhával po přízni nacistických sousedů, se nedá nadále žít, ale s vpádem nepřátelských tanků se pro nejbližší budoucnost nepočítalo, protože Češi dělali všechny možné ústupky, jen aby byl zachován mír, diktovaný rozmary souseda. Co jsme měli dělat, co jsme měli soukromě podnikat? O povolení k odjezdu jsme u své vlády už požádali, a anglická mandátní správa v Palestině nám slíbila vstupní vízum. Začali jsme tedy vyřízení „urgovat“, jak zněl dobrý výraz ze staré rakouské praxe. Nebylo ovšem možno dělat víc než běhat po úřadech a snažit se, aby se řízení urychlilo. Ale teprve tehdy jsme jaksepatří poznali, co to jsou úřady. Navlas stejně jako v Kafkově „Zámku“ byl svět jen nekonečná řada překážek. Musili jsme vyplňovat v pěti nebo desíti vyhotoveních přesné, sáhodlouhé soupisy; dotazníky obsahovaly spoustu důležitých a podružných otázek; obzvláštnímu zájmu vyšetřujících úředníků se například těšil počet stříbrných příborů, které žadatel měl a chtěl vzít s sebou. Jenom počet? Taky přesná váha. Nakonec jsem musil předložit osvědčení, orazítkované tolika a tolika úřady, že nedlužím daň ze psů. Nikdy jsem psa neměl. To byly české úřady.
Anglická úřední místa s nimi co do zdlouhavosti a uvážlivosti závodila. Celkem bylo k dispozici 2500 certifikátů (povolení k vjezdu do Palestiny) pro ony Židy, kteří se do zbývajícího území českého státu nahrnuli ze sudetské oblasti, obsazené nacistickou mocí. Ale certifikáty se přidělovaly tak vleklé, že do dne, kdy Němci vpadli do Prahy a obsadili celý okleštěný stát, čímž byly až na jednotlivé výjimky ochromeny všechny další možnosti vystěhování – že do toho osudného dne bylo vydáno teprve 1000 těchto spásných povolení. Údaje o tom čerpám z dodatečného přehledu dra Fritze Ullmanna, který se jako zástupce Židů velmi aktivně podílel na vedení celé akce a udělal všechno, co bylo v jeho moci. Ti, kdo trčeli v tomto soukolí, vůbec nevěděli, co se děje „nahoře“, ti se jen ptali: a co se stane se Židy v Praze a v českých krajích? Nebyli jsme uprchlíci jako takzvaní „sudečtí Židé“, kteří byli vyhnáni v říjnu ze svých majetků a domů, ale byli jsme ohroženi stejně jako oni. Začaly tahanice o kozí chlup. Konečně Britové povolili pro Pražany (tj. pro ty z nich, kteří byli nejvíc ohroženi a politicky exponováni) celých deset (slovy deset) certifikátů, ač bylo zřejmé, že tisíce lidí je vydáno na pospas krutému osudu, obsadí-li Němci Prahu. Tuto situaci, kterou si nedovedeme dnes už vůbec jasně představit, zmírňoval jen neochvějný iluzionismus, kterému propadli skoro všichni. „On“ do Čech nevpadne, ani tak vyplnit všechna jeho přání ještě dřív, než je vysloví.
Nakonec jsme po nějakém čase přece jen měli pohromadě všechny nutné dokumenty, abychom mohli odjet do ciziny a vzít s sebou část celkem skromného majetku, získaného poctivou prací za desítky let a teď tedy získaného podruhé všelijakými triky, jako kdyby to byl majetek nezákonně nabytý anebo pouze darovaný. Jenže stát, ze kterého jsi pocházel, nepokládal za svůj úkol ulehčit ti únik, ze smrtelného pásma nebezpečí, když už tě nedokázal bránit, nýbrž s pohodnickou zdlouhavostí rozestíral ve svých předpisech nové sítě, v kterých se mohl chytit a ze kterých tě ti „druzí“ mohli velmi lehce vylovit a ubít.
Konečně jsme těmito nebezpečnými sítěmi přece jen proklouzli. Ale počkat – chybělo ještě jedno razítko, jedna nálepka, kterými měl úředník anglického konzulátu vybavit naše pražské pasy. To míním doslovně. Zásoba oněch nálepek byla náhodou vyčerpána – a prostě je nebylo možno v onom kritickém čase celé týdny sehnat. Možná že se londýnská zásilka s těmito nálepkami na poště ztratila. Na konzulátě naše žádosti a prosby, aby nám konečně pas vydali, zdvořile a s náležitým odůvodněním odmítali („Nálepky ještě nedošly“). Nakonec odjel jeden úředník britského Veličenstva do Londýna, aby drahocenné kousky papíru přivezl. Žádný básník si nedovede vymyslit tak nepravděpodobné překážky, jaké si vynalézá život. – Ostatně je třeba historii naší záchrany číst v dvojí perspektivě. V první se nám jeví takto: V noci, kdy Němci okupovali zbytek Československa, jsme jako zázrakem právě posledním vlakem, který odjížděl ze svobodného území, opouštěli svou starou vlast – spíš o hodinku později než příliš brzo, jak vyplyne z toho, co ještě povím. Českou pohraniční stanici Moravskou Ostravu totiž už obsadila nepřátelská vojska. Hned potom, co jsme odjeli z Ostravy, byly hranice uzavřeny. My to ovšem nemohli předvídat; nepozorovali jsme nebezpečí ani ve chvíli, kdy se to všechno dálo. Alespoň já jsem v blažené hlouposti nic neviděl. Druhá perspektiva, kterou jsme – mylně – považovali za celkovou, byla taková: odjížděli jsme s největším klidem a ani zdaleka jsme netušili, že sedíme zrovna v posledním vlaku, kterým bylo ještě možno odjet. – To, že chyběly ty zpropadené nicotné nálepky, mohlo náš odjezd oddálit, jinými slovy: mohlo vést k naší smrti. Ale protože jsme se domnívali, že můžeme beze všeho chvatu pohodlně a nikým netísněni skončit své přípravy, neboť nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli být zaskočeni nepřátelskými kolonami postupujícími přesně podle kalendáře, nebyli jsme ani trochu nervózní. Cestovali jsme doslova tak jako ten známý rytíř přes zamrzlé Bodamské jezero.
