Omezení, jež bylo ukládáno otrokům a později nájemcům, kteří chtěli pěstovat ovoce nebo zeleninu, nejenže vzaly obyvatelům této oblasti chuť je pěstovat, ale také zvyk používat jich jako potravy. Ještě dnes, kdy se zemědělství na Jihu začíná již rozlišovat a produkovat značné množství zeleniny, existují venkovské rodiny, které ji nikdy nejedí a ze zvyku setrvávají při své jednotvárné špatné výživě složené z kukuřice, slaniny a melasy. Je jasné, že stálé užívání takovéto stravy muselo způsobit vážné následky ve výživě lidu. Nelze popřít, že od koloniálních dob jak černí, tak bílí chudáci jevili známky celé řady obtíží vyvolaných zcela jistě jejich špatnou výživou. Tyto obtíže byly v oné době připisovány jiným příčinám, jako např. působení podnebí, špatným pracovním podmínkám nebo určitému rasovému atavismu.
Mezi obecně rozšířenými nemocemi z nedostatku v této oblasti je třeba uvést jednu, která všeobecně převažuje: je to pellagra. Ačkoli Babcock soudí, že nemoc řádila v jižních státech od roku 1828, teprve na začátku našeho století soustředili lékaři pozornost na toto zlo, které se rozšířilo po celé oblasti. Pellagra byla v roce 1909 zaznamenána ve všech státech na Jihu a v několika málo letech počet případů této nemoci dosáhl 100 000, s roční úmrtností kolem 4000 osob. Pellagru způsobují, jak jsme již viděli, nejrůznější nedostatky ve výživě, zejména nedostatek kyseliny nikotinové. Je to pravá nemoc bídy a vyšší počet případů je vždycky vyjádřením místního stavu podvýživy. Někteří odborníci vysvětlují, že jestliže se počet případů pelagry na Jihu od konce minulého století až do druhé světové války zvýšil, pak je to „následek“ větší schopnosti lékařů tuto nemoc rozpoznat. Avšak jiní v tom spatřují odraz hospodářského vývoje oblasti v těchto letech. Zdá se, že tito druzí mají pravdu.
I když od konce minulého století byly velké plantáže rozděleny na drobná vlastnictví, což dnes činí z Jihu Spojených států jednu z oblastí, které byly nejméně poškozeny systémem velkých vlastnictví, došlo v téže době k zvětšení počtu nepřítomných vlastníků (rentiérů), což hospodářskou situaci ještě zhoršilo. Kdežto v roce 1880 bylo 64 % farem obděláváno vlastníky, kleslo toto číslo v roce 1900 na 53 %, v roce 1933 na 44 %. Toto zvýšení počtu nepřítomných vlastníků je způsobováno stále se zvětšujícím zasahováním bankéřů a finančních kruhu ze Severu, kteří se na Jihu zmocňovali farem, jimž hrozil úpadek.
Tytéž finanční skupiny projevily stejný zájem také o průmysl na Jihu. Industrialisace, která v posledních 30 letech dosáhla velkého rozvoje, znamená v některých případech také příčinu ochuzení, a nikoli obohacení místního obyvatelstva. Mnoho továren se ze Severu přestěhovalo na Jih, kde hledaly levnou pracovní sílu. Tyto továrny udržovaly mzdy na bídné úrovni.
Rozvojem systému latifundií nepřítomných kapitalistů se životní podmínky této oblasti zhoršily ještě více než kdykoli předtím a vyživovací situace farmářů byla v této době horší než situace otroků v době kolonisace. A právě tato nová forma kolonisace Jihu, již prováděly velké bankovní koncerny, způsobila mimořádnou epidemii pellagry v posledních 50 letech a zároveň vystěhování obyvatelstva z Jihu do některých oblastí na západě, zvláště do Kalifornie. Hospodářský rozvrat způsobený kapitalistickými metodami v zemědělství a mechanisace práce vyhnala velký počet rolníků, kteří odcházeli na západ, kde tvořili paradoxní a nejpodivnější karavany emigrantů všech dob, neboť tito chudí lidé, vyhladovělí a otrhání, odjížděli většinou v automobilech, symbolu bohatství naší civilisace a techniky. Tito nešťastníci cestovali ve skupinách na starých opotřebovaných a drkotajících autech, která ztrácela podél cesty jednotlivé součástky a jejichž motor na konci svých sil náhle vybuchoval. Vozy se kupily podél cest na automobilových hřbitovech, které začaly opravdu soutěžit se skutečnými hřbitovy na Západě, jež vlastníci těchto aut zaplňovaly svými starými a vyčerpanými těly. Tato paradoxní skutečnost majitelů aut bez jediného „centu“ na chléb pro vyhladovělé děti, jak nám o nich vypráví John Steinbeck ve své knize „Hrozny hněvu“, symbolisuje bídu uprostřed blahobytu – trvalý úděl starého Jihu.
Pellagra se na některých místech Jihu šířila s takovou silou, že zasahovala 25 % venkovského obyvatelstva. Goldenberger odhaduje, že ve státech Tennessee, Arkansas a Mississippi se v roce 1927 pellagra vyskytovala u 10 – 20 osob z tisíce. Ještě v roce 1938 Sydenstricker a Sebrell odhadovali, že ve Spojených státech existuje 100 000 případů pelagry s úmrtností, která v roce 1940 dosáhla 2123 případů.
Pozorujeme-li výskyt pellagry několik let, zjistíme těsnou spojitost mezi nemocí a kolísáním na trhu bavlny: pellagra byla častější za hospodářské krise a v období prosperity ustupovala. V roce 1916, po poklesu cen bavlny v letech 1914 až 1915, dosáhla pellagra zoufalého čísla a dostala se v Jižní Karolině na druhé místo mezi příčinami úmrtnosti. V roce 1927 řádila pellagra znovu jako následek nízkých cen bavlny v předešlém roce a pro strašné záplavy Mississippi, jež zničily největší část plantáží ve státech Tennessee, Arkansas, Mississippi a Louisiana. Po krachu v roce 1929 křivka pellagry v jižních státech znovu stoupá. Ještě dnes, i přes zlepšení vyživovacích podmínek, k němuž došlo ve Spojených státech po poslední válce, pellagra v této oblasti stále řádí, i když v menším rozsahu, a to ať již ve své typické formě nebo v projevech méně zřejmých.
Kromě pellagry bylo v této oblasti zaznamenáno mnoho jiných nedostatků minerálů a vitaminů. Mimořádné jsou časté anemie způsobené nedostatkem železa, obzvláště u dětí. Průběh nemoci je všeobecně zhoršován verminosou. Bylo zaznamenáno, že v Tennessee 50 % venkovského obyvatelstva trpí nedostatkem vitaminu A.
Nedostatek vitaminu B1, v Louisianě kdysi tak častý a projevující se nemocí beri-beri, existuje stále alespoň jako nedostatek částečný. Jiné složky chybějícího B-komplexu, jako riboflavin, způsobují místní obtíže. Podle Spiese, Beanse a jiných je nedostatek riboflavinu ze všech nedostatků ve výživě Jihu nejrozšířenější. V některých oblastech jsou vyživovací podmínky tak špatné, že vedle specifických nedostatků nacházíme nedostatek kvantitativní nebo úplný hlad, tj. nedostatek kalorií. Při průzkumu provedeném Youmansem a jeho spolupracovníky v Tennessee bylo zjištěno, že u všech skupin obyvatelstva kromě dětí od 1 – 6 let byla denní spotřeba kalorií nižší než doporučované minimum, u některých skupin činila tato spotřeba jen 45 % potřebného množství.
Nelze se divit, že při těchto systémech kvantitativního i kvalitativního hladu je obyvatelstvo pro nedostatek iniciativy a energie často práce neschopné.
Po několik let se tento smutný obraz hladu díky opatřením a iniciativě veřejných úřadů pozvolna vyjasňoval. Sama válka, která vyžadovala racionalisaci výroby i rozdělování potravin, vyživovací podmínky na Jihu značně zlepšila. Ve zprávě nazvané „Naše potravinová fronta“, kterou v listopadu 1943 uveřejnil dr. Russell Wilder a v níž komentoval zlepšení výživy po válce, se říká: „Máme důvody, abychom věřili, že v Severní Americe je v současné době méně hladovějících lidí než před válkou.“
Vládní program rekonstrukce údolí řeky Tennessee, z něhož mělo prospěch 4,5 milionu obyvatel sedmi států USA, nezbytně vedl k relativnímu zlepšení životních podmínek, neboť umožnil lepší využití vody, půdy a různých zdrojů této oblasti. Stačí připomenout, že za 10 let, co se provádí uskutečňování tohoto plánu, bylo možno v této oblasti zvýšit roční důchod na osobu asi o 75 %, státní příjem za tutéž dobu pak o 56 %. Je zřejmé, že zvýšení hospodářského postavení obyvatelstva se projevilo ve všech stránkách života této oblasti, tedy i v jeho výživě.
Avšak vyživovací podmínky této oblasti jsou přesto ještě daleko za uspokojivým stavem. Podle severoamerické odbornice pro výživu Grace A. Goldsmithové „se sice výskyt těžkých nemocí z nedostatku, jako je pellagra a beri-beri, v posledních 10 letech značně snížil, ale příznaky skrytých nedostatků jsou ještě běžné a obvyklá výživa velké části obyvatel zdaleka není ideální.“
*
Ještě dlouhou dobu bude hlad na Jihu Spojených států hatit plány a návrhy severoamerických odborníků a ekonomů. Černé skvrny hladu budou nadále obklopovat venkovské chatrče Jihu, který podle Johna Gunthera skýtá „obraz hladu, proti němuž je nutno se vzbouřit.“
Josué de Castro, Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
