V polovině 18. století tvrdil Montesquieu, že „Evropa je jediný národ, tvořený svazkem několika národů.“ Optimistické tvrzení slavného francouzského filosofa – existenci tzv. politické jednoty Evropy – radikálně vyvracejí politické a sociální skutečnosti, které se na evropském kontinentě udály za dvě poslední století.
Evropa dnes zdaleka není jeden blok s hospodářskou strukturou jediného národa, naopak je to fakticky svět vzájemně si odporujících zájmů. Kdybychom chtěli dnes za současného stavu věcí zachovat Montesquieuovu myšlenku, bylo by třeba ji parafrázovat takto: „Evropa je svět složený z několika světů…“; při nejmenším ze světů dvou: západní kapitalistického a východního sovětského. A demarkační čára rozdělující zemi na dva světy, jejichž sociální cíle jsou značně rozličné, prochází dnes právě srdcem Evropy, středem zemí, jež anglický zeměpisec Halford Mankinder pokřtil příznačné „world heartland“ – srdce světa.
Evropa zahrnuje fakticky kulturní sféry obou těchto světů, a v tom je také charakteristický rys jejího složitého hospodářského a sociálního života a i první obtíž při studiu oblasti jako celku. Avšak ještě než existovala proslulá železná opona, která dnes rozděluje evropský kontinent na dvě neprostupné části, byla Evropa územím, na němž se setkávalo několik světů: atlantický svět, slovanský svět a středomořský svět. Tyto různé světy poznamenaly evropskou civilisaci různými odstíny svého mnohotvárného vlivu. Na druhé straně žádná oblast světa nežila v tak úzké a trvalé hospodářské závislosti jako stará Evropa. To vše ukazuje, jak nesnadné je začít zkoumat problém hladu a podvýživy s hlediska celého kontinentu v oblasti tak rozdílné místní tvářnosti a tak bohaté na prudké kontrasty. Je však třeba pokusit se překážky překonat a vytvořit takový obraz onoho kontinentu, aby na něm bylo vidět známky, jež na tváři těch, kdo tento bouřlivý a mnohotvárný evropský svět obývají, zanechal hlad.
Abychom postupovali geograficky, musíme především dobře vymezit hranice oblasti, kterou studujeme. Podle názoru přijatého Organisací spojených národů, kde také najdeme největší počet údajů, budeme chápat Evropu jako nejzápadnější část evroasijského zemského masivu, tvořeného zeměmi na západ od SSSR. Není pochyb o tom, že s čistě zeměpisného hlediska je velká část SSSR čistě evropská, bylo však dohodnuto pokládat dnes Sovětský svaz jako celek za mocnost asijskou, hospodářky oddělenou od Evropy. Stanovíme-li hranice takto, zahrnuje Evropa území o rozloze 5,700.000 km2, což činí 4 % povrchu zeměkoule s obyvatelstvem kolem 420 milionů lidí, to je 20 % veškerého obyvatelstva země. Na této malé scéně se v nejrůznějších dekoracích již odedávna odehrávalo nekonečné drama hladu. Toto drama dosáhlo svého vrcholu ve středověku, kdy zhoubné hladomory vyhubily v Evropě celé národy. Feudální systém, který v tomto historickém období dosáhl svého vrcholu, byl svým obrovským neproduktivním vlastnictvím a naprostým nedostatkem obchodní výměny mezi jednotlivými panskými sídly velmi vhodnou půdou pro vypuknutí a šíření kolektivního hladu, jakmile jen nějaký nepředvídaný činitel způsobil sebemenší pokles v místní výrobě potravin. Velká vlastnictví půdy, která se tehdy rozkládala na evropském území a jejichž rozloha činila podle H. Pirennea průměrně 4000 hektarů, byla téměř všechna neobdělána, byly to úhory „pokryté houštinami, močály a bažinami.“ Jejich majitelé, kteří neměli pro místní výrobky k disposici zahraniční trhy, se nijak nesnažili výrobu zvýšit a spokojili se s tím, že vyráběli pro okamžitou potřebu svého léna potraviny potřebné k své obživě. A tím se také vysvětlují opakované hladomory v tomto temném období historie. Historické kroniky vyprávějí, že od 10. století do období renesance plenilo země tohoto kontinentu a britské ostrovy na 400 velkých hladomorů. Cornelius Waldorf vypočítává 22 velkých hladomorů, které řádily v Evropě se vší tragickou hrůzou. Za těchto hladomorů docházelo často k antropofagii a prodávalo se lidské maso. William Farr, který studoval nedostatky ve výživě ve středověké Anglii, tvrdí, že v 11. a 12. století bylo v této zemi zaznamenáno asi 20 velkých hladomorů. V tomto období strašné vyživovací bídy chopilo se vyhladovělé obyvatelstvo divokých rostlin – trávy, kořínků a kůry stromů – a v zimě svým způsobem kolektivně přezimovalo, podobně jako to známe u některých zvířat. Celé vesnice 4-5 měsíců v roce spaly a jejich obyvatelé „většinu času leželi, pohybovali se co možná nejméně, a to jen z naprosto nutné potřeby.“ Tento zvyk se jako přežitek zvyků vyvolaných životními podmínkami ve středověku udržel až do samého začátku 20. století u některých národů carského Ruska, kde byl znám pod jménem Ijožka.
V 16. století se s objevy velkých plavců, kteří přinesli do Evropy příspěvek k vyživovacím zdrojům z jiných kontinentů, začal hlad zmirňovat, byl méně častý, ale přesto stále působil škody. V roce 1586 postihlo Anglii jedno z největších hladovění v celé historii země a v roce 1662 se rolníci z oblasti Blois ve Francii pásli jako dobytek a hryzali bodláčí a kořeny, které našli. Parmelee Prentice velmi správně tvrdí, že nedostatek ve výživě nezmizel v Evropě ani s renesancí, ale pokračoval „v Anglii méně často až do 18. století. Nedostatek potravin, zhoršený ještě špatnou úrodou v roce 1788, byl ve Francii předehrou k velké revoluci z roku 1789.“ Po několika hladových letech v 17. století „bylo možno nalézt podél cest v Evropě mrtvé muže a ženy s plnými ústy trávy a na hřbitově děti, které cucaly kosti mrtvých.“ Také druhá polovina 18. století byla poznamenána několika lety vyživovací bídy a vypadá to, jako by se všichni nepřízniví činitelé spojili, aby obyvatelstvo kontinentu udrželi ve stavu trvalého hladu. Hlad, který řádil v roce 1769 až 1789, byl nepochybně rozhodujícím činitelem francouzské revoluce. Také Taine ve své rozsáhlé studii o revoluci zdůrazňuje, že hlad a bída byli rozhodující činitelé, kteří ji vyvolali. Aby tuto myšlenku dokázal, kreslí nám Taine obraz tehdejší Francie. Některé znaky jsou tak výrazné, že zaslouží, abychom je z Taina celé ocitovali: „Dvě příčiny, vyvolávají a udržují všeobecné rozjitření. První je 10 let trvající krise ve výživě, zhoršená prudkostí s jakou vyvolává a až k nepříčetnosti dráždí všechny lidské vášně… Teče-li řeka příliš plným řečištěm, stačí malý příliv a vylije se z břehů. Taková je bída v 18. století. Člověk z lidu, který žije těžko, když je chleba levný, cítí, že umírá, když je drahý.“ Taine pak uvádí celou řadu svědectví o kolektivní bídě lidu. V Normandii žebrala o chleba celá čtvrtina obyvatelstva. Parlament v Rouenu napsal králi, že lid nemá prostředky, za něž by koupil chleba, „a jaký chléb byl prodáván těm, kdo si jej mohli koupit!“ V Paříži se počet chudáků ztrojnásobil a bída ovládla stejně města jako venkov. Biskup v Chartres zjišťuje, že „lidé jedli trávu jako ovoce a umírali jako mouchy.“ Podle jednoho dobového svědectví, „jak se začalo blížit léto, rostl hlad. Každé pekařství bylo obklopeno celým zástupem a chléb byl rozdělován s největší šetrností. Tento chléb byl obvykle černý, zemitý, hořký a působil záněty v krku a bolesti ve vnitřnostech“ a Taine dodává, že v dlouhých frontách, které se tvořily před vraty pekařství, rodily se černé myšlenky. V tomto ovzduší propukla velká revoluce, v níž vyhladovělý lid povstal veden nadějí v lepší budoucnosti.
Jakmile se ujaly zásady francouzské revoluce, situace širokých mas se zlepšila, avšak hlad v evropských zemích odstraněn nebyl. Zrušením nevolnictví získali rolníci nezávislost, avšak mimo Francii nebyl systém pozemkové držby prakticky změněn. Agrární feudalismus trval déle a v některých oblastech se jeho vliv pociťuje dodnes. Proto i hlad v Evropě trval dále. Avšak s rozvojem průmyslového kapitalismu, s rozvojem obchodních styků a dopravních prostředků stával se hlad v mírových dobách stále vzácnější. Poslední z takovýchto hladů byl v západní Evropě zaznamenán v roce 1846 v Irsku. Milion osob zemřelo hlady a přes milion se jich vystěhovalo, aby tomuto osudu uniklo. Tento hlad v Irsku v období plné industrialisace se vysvětluje zhoubnými následky „landlordismu“. Veškerá půda v Irsku náležela fakticky malému počtu anglických pánů a irské obyvatelstvo žilo jako pachtýři. Ke katastrofě z roku 1846 přivedl tedy Irsko velmi akutní agrární problém.
Ačkoli se hlad pak objevoval už jen za válek, přece problém výživy velmi ztížila průmyslové revoluce, jež soustředila velké množství městského proletariátu a přivedla Evropu do stavu chronického hladu. Na velké rozloze kontinentu byl tehdy vyživovací systém širokých mas obyvatelstva vždycky nedostatečný. Jestliže hlad, který vládl v Evropě ve středověku, nám vykresluje zvláštní sociální strukturu tohoto dávného dějinného období, pak i chronický hlad, který doléhal na různé skupiny obyvatel současné Evropy, má svou důležitost. Rozhodujícím způsobem ovlivňoval vývoj některých historických skutečností politického rázu: z velké části vysvětluje války a sociální třenice na kontinentě.
Michelet právem tvrdí, že předrevoluční dějiny Francie „s bídou, která se století za stoletím vršila, nebudou moci být pochopeny, dokud nebude napsána strašná kniha – Dějiny hladu.“ Má pravdu i Prentice, když tvrdí, že kdyby se taková kniha napsala, nebyly by to jen dějiny Francie, ale objasnila by i dějiny světa, neboť celý svět ve všech dobách trpěl hladem.
To však není naším cílem. Nepíšeme dějiny hladu, ale zeměpis hladu. A to, co nás zajímá, je přítomnost, a ne minulost. Proto se nebudeme zdržovat zkoumáním dějin hladu v Evropě. Bylo by tu velmi mnoho látky pro hluboký průzkum a objektivní výklad. Historické skutečnosti, jež jsme uvedli, mají nám umožnit zaujmout stanovisko ke studiu skutečnosti současné. Často není možné pochopit současnost bez poukazu na minulost, a proto musí geografie v některých případech používat metody historické jako metody doplňkového studia.
Abychom pochopili vyživovací situaci v současné Evropě, je třeba vědět, co se zde dálo před poslední válkou a k jakým změnám a přeskupením došlo za války a po válce.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
