.jpg?s3=1)
Obsahuje milostná dramata, vražedná spiknutí i historky, co se vyprávějí v hospodě u piva. Zároveň je ale prošpikovaná biblickými a antickými odkazy. Kronika Čechů se právem označuje za první český bestseller. Před pár dny uplynulo 900 let od smrti jejího autora, děkana svatovítské kapituly Kosmy. Výročí se věnuje článek v aktuálním čísle časopisu A / Easy.
Nejdříve ho vykastrovali, aby nemohl mít potomky, později oslepili, aby ještě víc oslabili jeho vliv. Většinu života se zmítal mezi knížecím stolcem a vězením. A nakonec ho najatý vrah proklál oštěpem, když seděl na záchodě a konal svou potřebu.
Scéna jako vyšitá z Hry o trůny? Kdepak. Řeč je o knížeti Jaromírovi, jehož neslavný osud ve své kronice vedle stovky dalších sepsal děkan svatovítské kapituly Kosmas. A není to jediný brutální příběh, osmdesátiletý stařec jich během svého života zaslechl mnoho a leccos i sám zažil.
Děsivé 12. století
Jak vypadal svět před 900 lety? Byl chladný a nebezpečný. Lidská sídla obklopovaly husté lesy a v nich žily šelmy, Kosmas v kronice často zmiňuje vlky. Člověk se řídil zákony přírody a ze svých činů se zodpovídal Bohu. Děti tehdy dospívaly daleko rychleji než dnes – již okolo 12. roku se dívky mohly vdát a rodit potomky. Na to se ostatně připravovaly už od svých sedmi let. Chlapce společnost považovala za dospělé zhruba ve 14 letech. Pokud pocházel z rolnické rodiny, čekala ho drsná práce na polích. Jestliže se narodil do urozeného prostředí, visel nad ním rodový závazek a často také riziko, že bude úkladně zavražděn v mocenském boji. Dny středověkého člověka byly naplněné prací, modlitbami, ale čas si našel i na nějakou tu potěchu – třeba na vyprávění starých povídaček nebo pikantních historek.
Na počátku 12. století se informace šířily převážně ústně, takže se často měnily s každým dalším vyprávěním. Kanovník se proto rozhodl, že je zaznamená, aby je uchoval i pro další pokolení. Tak vznikla Kronika Čechů, první ucelené dějiny českých zemí.
„Kosmas si tím vysloužil titul nejvlivnějšího spisovatele a také ‚autora‘ pověstí o původu rodu Přemyslovců, o bájných knížatech i o těch, kteří vládli jako křesťané až do jeho doby,“ upozorňuje Václav Žůrek z Filosofického ústavu AV ČR. Své řemeslo kronikář perfektně ovládal, postavám příběhů uměl vdechnout život. Ale co víc – tu chválil, tu kritizoval, výsledkem čehož je svědectví o tom, kdo byl schopný a úspěšný kníže a kdo se naopak na knížecím trůně historicky znemožnil.
„Jeho vyprávění je navíc napínavé, plné otevřeného násilí, intrik a politických převratů, místy připomíná středověký thriller, čímž si zajistil mnoho generací pozorných čtenářů,“ dodává badatel.
Emoce skryté i prýštící
„My se totiž nadšeně smějeme, když vidíme, jak někdo zakopl nohou o kámen – a kolik uvidíte v této mé práci zakopnutí, kolik zkratek gramatického umění!“ Kosmas se v úvodu svého díla, kterému zasvětil posledních šest let života, opravdu nešetřil. Sebemrskačsky okomentovat vlastní literární neumětelství sice patřilo k tradici středověkých vzdělanců, ale tahle pasáž taky naznačuje, že autor nebyl žádný suchar.
Vyobrazení bratrů Čecha a Lecha v Budyšínském rukopisu, který také obsahuje Kosmovu kroniku.
„Podobné rétorické vytříbenosti a více či méně úspěšné pokusy o vtipy vidíme i v dopisech, které si v západní Evropě v Kosmově době navzájem posílali intelektuálové. Z jejich textů čiší radost ze psaní i z toho, že je bude číst někdo, kdo porozumí slovům a ocení styl,“ vysvětluje Matouš Jaluška z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Byl Kosmas opravdu veselý chlapík s velkým rozhledem a extrovertními ambicemi? Těžko říct. Osoba kronikáře zůstane zahalena tajemstvím dějin. Pár informací ale jde vyčíst na stránkách jeho díla nebo mezi řádky. Tak například měl ženu Božetěchu a syna Jindřicha (celibát kněží se totiž v Čechách ve 12. století prosazoval jen velmi zvolna). Zmínky o své rodině Kosmas – i když jen strohé – začlenil přímo do kroniky. To je významné gesto, které svědčí o tom, jak moc je měl rád. Vlastně je postavil na roveň velikánů českých dějin a dopřál jim věčnou slávu.
Emoce v daleko větším rozsahu nechal vyvěrat, když psal o vyvraždění Vršovců. Kruté popravy dětí zřejmě viděl na vlastní oči: „Vždyť to byli chlapci dobré povahy, pozoruhodné tváře, na pohled milí – takové neumí zobrazit ani dovedný umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně. Viděli jsme – je to politováníhodné –, jak je táhnou na trh a jak velmi často vykřikují: ‚Maminko! Maminko!‘ když je krvavý kat drží v podpaží a zabíjí nožem – jako prasátka.“
S dětmi se sice zacházelo jako s „malými dospělými“, ale samozřejmě i ve středověku vyvolávaly jiné, silnější city než dospělí, zejména tehdy, když se jim ubližovalo.
Víte, že
► Kronika je psaná latinsky a má tři knihy.
► Vznikla v letech 1119 až 1125.
► Poslední zápis je z 21. října 1125 a informuje o smrti autora.
► Původní rukopis se nedochoval. Kroniku známe jen z jejích opisů. Nejstarší známý je lipský.
► Kosmova Chronica Boemorum je součástí i největší rukopisné knihy světa, Codexu gigas (na obrázku níže).
► Dnes by se dala označit za „bestseller“ – kromě toho, že byla po celý středověk hojně opisována, z ní vycházeli i další dějepisci.
