Amulet

Přes neustálý boj vědy proti pověře tone naše obecenstvo u  věcí lékařských stále v předsudcích, nevědomosti a pověrčivosti. Léčení považuje se za tajemné síly; k jeho pochopení jest ovšem třeba vzdělanosti, jakéž povrchní četbou získáno býti nemůže. Nekonečná řada tajných léků jest však smutným dokladem, že pověrečná víra v tajemná léčiva straší dnes právě tak mezi širšími kruhy dosti jinak inteligentními, jako před sto lety. Tak setkáváme se ještě v devatenáctém století s prodavači a kupci amuletů.
Zdá se, že slovo amulet pochází z arabského kamalat (přívěšek). Amulety byly a jsou dosud přivěšovány na krk nebo jinou část těla. O dobách, kdy nošeny byly jako ochranné prostředky proti zlým duchům a čarodějnicím, proti učarování a neštěstí, netřeba ani mluviti. Třebas připustíme, že amulet, jakožto pojem, u něhož souvislost mezi příčinou a účinkem nedá se naprosto pochopiti rozumem, který závisí na slepé víře a důvěře v nevysvětlitelné vlivy a že víra člověka k divům a čárům  je do jisté míry vysvětlitelna (zbýváť účencům ještě mnohý taj přírody rozluštiti) – i připouštíme-li vše to, neměli bychom se přece setkávati v našich dobách, kdy přírodní vědy ovládají lidstvo duševně i hmotně, s osobami, které by nám velmi za zlé vykládaly, kdybychom je nepovažovali za vzdělané, a které přece nosí potají nebo zřejmě amulety. Nemožno sice ničeho proti tomu namítati, když Arabové pokládají jistá místa koranu za ochranné prostředky proti všemožnému zlu, ale jest přece pravdou téměř neuvěřitelnou, že jsou lidé evropského vzdělání, kteří věří ještě v kouzelnou moc magického slova abrakadabra, jež pronášejí anebo napsané při sobě nosí, kteří se opravdově účastní stolohybu anebo věří v uřknutí.
Již starý lékař Galenus horlil proti amuletům, ač mnozí pozdější lékaři horlivě je hájili.
Amulety, které podnes jsou běžny mezi lidem, zakládají se na názoru, že lze jimi předejíti tu neb onu chorobu nebo že jimi jisté choroby dají se odstraniti. Tento názor je pouhá pověra, předsudek, sebeklam. Sem patří bílé korály, které rozšířily se z Anglie jako lék proti těžkému vyrůstání zubů u dětí, jež prodávají se ještě tu a tam a dětem na krk bývají zavěšovány; jiných amuletů užívá se proti padoucnici; červené korály přispívají prý proti krvácení. V Tirolsku a bavorských Alpách setkáváme se často s prsteny, zhotovenými i z kamzičího rohu, jež chrání prý proti křečím. Jinde věří se, že věnec z korkových zátek navlečený na lýtka odstraní křeče v lýtkách. Řetízky proti rheumatismu drze posmívají se našemu vědění o galvanické elektřině. Osoby, trpící nervovými chorobami nosí při sobě ocelový magnet. Celá věc ovšem spočívá na neznalosti věci. Živočišný ústroj nemůže býti vodičem minerálního magnetismu. I náš venkov důvěřuje ještě podobným ochranným prostředkům. Lékaři chorob nervových a duševních, nejednou uchylují se k tzv. léčení věrou (psychotherapie), kterou se vysvětlují úspěchy lourdské a kterou slavný francouzský lékař Charcot znamenitě osvětlil. Byloť často docíleno účinku mnohými prostředky, které skládaly se z látek a léků zcela lhostejných, což opět zakládá se na pouhé důvěře. Nejnovější věda nazývá zjev ten autosugescí a pozorovala jej zvláště často u nervosních a hysterických osob, jež domnívají se trpěti tou neb onou chorobou, tou neb onou bolestí, které zbavují se jistým lékem, v nějž věří, čemuž nelze se diviti – vždyť věří se dosud v ouřk (uřknutí).
Užívání amuletů dlužno bez obalu nazvati nepřípustným a v každém případu škodlivým, protože chorá osoba, která amulet nosí, zanedbává pravé včasné příležitosti k rozumnému léčení své choroby, jež zatím tak pokročiti může, že stane se nezhojitelnou. Ostatně je nedůstojno člověka v XX. století užívati prostředků, které se vymýkají rozumu i vědě.