Bitcoin v květnu rychle stoupá, o více než 15 procent

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Svědčí mu dubnový nárůst míry nezaměstnanosti v USA.

Bitcoin, nejstarší a nejrozšířenější kryptoměna světa, v posledních dnech mohutně roste. Stoupají i další kryptoměny a obecně riziková aktiva, neboť investoři přehodnocují svá očekávání ohledně měnové politiky americké centrální banky. Ta by se v reakci na páteční čísla z amerického trhu právě mohla uchýlit k dřívějšímu zahájení snižování své základní úrokové sazby. To by byla pozitivní zpráva pro trhy jako celek, ale zejména právě pro rizikovější aktiva. Snížení úrokových sazeb značí zvýšení dostupnosti financování těchto rizikovějších aktiv a současně pokles výnosnosti bezpečných aktiv typu vládních dluhopisů, které zvyšuje atraktivitu rizikovějších aktiv.

Cena bitcoinu se dlouhodobě stále těsněji pohybuje v souladu s vývojem technologických akcií. Podstatná část trhu tedy bitcoin považuje de facto za rizikovou technologickou akcii. Bitcoin dnes překonal cenovou úroveň 65 tisíc dolarů. To je markantní, více než patnáctiprocentní, vzestup oproti letošním jarním minimům ze dne 1. května – kolem úrovně 56 500 dolarů.

Míra nezaměstnanosti v USA v dubnu stoupla na 3,9 procenta z březnové hodnoty 3,8 procenta. Analytici přitom předpokládali dubnové setrvání na úrovni 3,8 procenta. Vyšší než očekávaná míra nezaměstnanosti je pro trhy příznivou zprávou. Signalizuje totiž, že by v americké ekonomice mohly zmírnit inflační tlaky v oblasti mezd, tedy i inflační tlaky obecně. Americká centrální banka by tedy mohla přistoupit ke snižování úrokových měr dříve. V reakci na čísla z trhu práce trhy v pátek přehodnotily svůj výhled v dané věci a začaly sázet na to, že americká centrální banka zahájí snižování úrokových sazeb už letos v září, zatímco do té doby mínily, že to bude až v listopadu, pokud vůbec.

Macron chce využít slábnutí Německa a zásadně změnit Evropu

Namlouvá si Čínu, chce přetvořit ECB a eurozónu a tolerovat vyšší inflaci a koketuje s ideou „hodit přes palubu“ von der Leyenovou.

Francouzský prezident Emmanuel Macron tuší příležitost. Vnímá ekonomické i politické slábnutí Německa, které se chytlo do pasti závislosti na ruských energiích a své nezvládnuté energetické přeměny, Energiewende. Z Německa je dnes opět „nemocný muž Evropy“ a Macron podniká ofenzivu. Nemastná neslanost kancléře Olaf Scholz mu ji jen usnadňuje.

Macron tudíž zvažuje, že hodí před palubu Němku Ursulu von der Leyenovou a do čela Evropské komise podpoří technokrata typu Maria Draghiho, exšéfa Evropské centrální banky. Němcům se ale taková představa ovšem těžce zajídá; rozhodně nehodlají přijít o nejvyšší post v EU. Macron zjevně i tak evidentně míní, že je může „převálcovat“. Potenciálně i s Čínou v zádech. Tou Čínou, jejíž zadrhávání se podílí na úpadku německé ekonomiky.

Při státní návštěvě, jež dnes začíná, Macron pohostí čínského prezidenta jako málokoho jiného. Francie má totiž značný zájem o čínské investice v zemi. Po večeři v Elysejském paláci vezme Macron Si Ťin-pchinga na výlet do Pyrenejí, do domu své babičky, kam jezdíval coby dítě.

To vše v době, kdy čínský režim pohrozil, že pokud EU a obecněji Západ bude do vzájemného obchodu klást překážky, třeba novými cly EU na čínská elektroauta, náklady boje s klimatickými změnami globálně stoupnou o 20 %, čili o 6 bilionů dolarů. Dostatečné snížení emisí se tak podle Pekingu citelně opozdí.

Čína, jež svoji hrozbu opírá o studii britské konzultantské firmy Wood Mackenzie, se tak snaží udržet v přízni – či ji získat – zeleně smýšlejícím lidem na Západě, různým environmentalistům a ekoaktivistům. Doufá, že ti vyvinou na západní politiky, včetně Macron, dostatečný tlak takový, že Západ nakonec nechá obchodu s Čínou celkem volný průběh i přes zhusta skloňované bezpečnostní riziko. Mimochodem, je tedy zase o něco zřejmější, kdo je nyní klíčovým spojencem Číny na Západě…

V neposlední řadě Macron žádá revoluční změnu fungování Evropské centrální banky. Na dluh Francie a dalších vysoce zadlužených zemí by se „skládali“ občané celé eurozóny…

ECB by měla podle Macrona by být v důsledku tolerantnější k inflaci. Francii by to ulevilo od nákladů dluhu. Ovšem občané eurozóny by tím více ztráceli na kupní síle svých úspor a příjmů.

Podle francouzského prezidenta by Evropská centrální banka měla mít hned minimálně trojí mandát. Měla by totiž cílovat nejen inflaci, ale také ekonomický růst, přičemž by současně měla zohledňovat dekarbonizační úsilí.

Jestliže by ECB sledovala hned tři cíle najednou, půjde o zásadní průlom, jenž ve světě, ani v dosavadní historii ECB nemá obdoby. V současnosti je ústředním cílem centrálních bank v ekonomicky vyspělém světě zpravidla dosahování cenové stability, a to prostřednictvím cílování jen a pouze inflace. I když například americká centrální banka – Fed – naplňuje takzvaný duální mandát. Vedle cenové stability je jí cílem také plná – tedy maximální udržitelná – zaměstnanost.

Macron však návrhem zjevně sleduje ekonomický zájem Francie, případně jiných vysoce zadlužených států eurozóny. Náklady obsluhy dluhu těchto zemí totiž mají v nejbližších letech poměrně dramaticky narůstat. Například ve Francii náklady obsluhy dluhu podle letošní prognózy tamní vlády stoupnou z loňských necelých 40 miliard eur na více než 70 miliard eur v roce 2027. Klíčovým důvodem tohoto nárůstu je kromě opakujících se deficitů veřejných financí také aktuální boj ECB s inflací, který způsobil výrazný růst úrokových sazeb napříč eurozónou, tedy i na dluhu francouzské vlády.

Ratingová agentura Fitch Ratings koncem dubna varovala, že Francie nejspíše nebude s to snížit minimálně do roku 2027 schodek svých veřejných financí pod úroveň tří procent HDP. Francie tak má alespoň v několika příštích letech porušovat základní pravidlo, na němž eurozóna stojí, tedy pravidlo právě nejvýše tříprocentního deficitu, jak jej už v 90. letech ustanovil Pakt růstu a stability. Bez něj by zřejmě nikdy se zavedením eura nesouhlasilo Německo. Korespondují s ním také maastrichtská kritéria pro přijetí eura.

Pokud by ale ECB do svého mandátu začlenila třeba právě dekarbonizační úsilí, jak žádá Macron, v důsledku by tolerovala vyšší inflaci. Lze totiž argumentovat, že dekarbonizační úsilí, například v podobě přechodu na dražší zelené energie či rozšiřování okruhu uplatnění emisních povolenek, je nákladné, tudíž přirozeně inflační. Pokud by tedy ECB výraznější inflaci mohla zdůvodňovat právě dekarbonizací, a tu měla jako svůj další mandát, proti takto navýšené inflaci by nebojovala – tolerovala by ji. Tím pádem by i při výraznější inflaci, než je ta střednědobě dvouprocentní (současný cíl ECB), mohla ponechat své úrokové sazby bez navýšení, nebo je zvyšovat pozvolněji a mírněji než při současném mandátu jediném.

Macronův návrh, který takřka jistě narazí na odpor fiskálně ukázněnějšího a inflačně averznějšího, avšak ekonomicky i politicky, jak víme, slábnoucího Německa, by sice znamenal, že náklady obsluhy dluhu Francie porostou pomaleji, avšak za tu cenu, že úspory a příjmy občanů eurozóny budou inflací znehodnocovány rychleji a výrazněji než dosud. Ve výsledku by se vlastně lidé v eurozóně „skládali“ na to, aby se Francie nedostala do nebezpečné dluhové spirály, jež v extrémním případě končí platební neschopností.

Jednalo by se o tak zásadní proměnu fungování ekonomiky celé eurozóny, že by více na platnosti získal argument těch, kteří v Česku nyní volají po referendu o možném přijetí eura, přičemž toto své volání zdůvodňují tím, že eurozóna od roku 2004, kdy se do ní Česko vstupem do EU zavázalo vstoupit, doznala značných změn. Nyní, pokud by Macronův návrh prošel, by to tedy byly tuplovaně značné změny. (6.5.2024)