Jsou úsloví, rčení i pořekadla, která všichni známe a někdy jich i užíváme, ale jsou v nich slovní spojení, jejichž původní význam i vznik nám dnes stále více uniká. Tak třeba každý ví, že když přijde březen, za kamna vlezem. A zůstaneme tam pro jistotu i v dubnu.
Ale zkuste to.
Víc než polovinu pražských domácností vytápějí radiátory ústředního či etážového topení. A dostat se za něj je i v dnešní době, lomcované redukčními dietami, víc než obtížné. Ale i ten, kdo doma kamna má, je postaven před praktický problém: mezi kamna a zeď místností se stěží propracuje dvouletý kluk a v dotyčných měsících takovýhle experiment hraničí s vážnou újmou na zdraví.
Kamna, o nichž je řeč, patří zkrátka do zcela jiné doby a taky vypadala jinak. A s tím se vynořuje i otázka – jak si vlastně topili autoři tohohle pořekadla?
Nejstarší Pražané se ohřívali u ohně uprostřed místnosti. Kouř z jejich obydlí prostě unikal střechou. Pec, která byla předchůdcem pozdějších kamen, si zřejmě jen stěží někdo mohl dovolit, ačkoli byla známa už celá staletí. První známou zmínku o ní v naší literatuře také pronáší hlava pomazaná – v Životě Metodějově, pocházejícím z konce devátého století, se totiž líčí i jeho rozepře s německými biskupy: „Když mnoho řečí jejich byl vyvrátil, aniž co zmohli proti němu, řekl král zachmuřeně: Netrapte mého Metoděje, vždyť se již zapotil jako při peci“!
Pec však neznal jen Svatopluk na Velké Moravě, ale i jeho jmenovec v Praze. V roce 1108 líčí nejstarší český kronikář Kosmas, jak pražský kníže Svatopluk, zle rozhněvaný na Vršovce, „vstoupil do jizby, usedl uprostřed na podzídku pece, jsa víc než pec sedmkrát podpálená hněvem rozpálen…“ Což je mimochodem daleko vzletnější popis než pozdější lidové rčení, jež prostě konstatovalo v takovémto případě, že „je rozpálený jako dvířka od kamen“. V době, kdy vzniklo, však už pece sedmkrát podpálené byly jen vzdálenou vzpomínkou.
O kamnech se začíná psát teprve v polovině čtrnáctého století. Poprvé se objevují v divadelní hře Mastičkář:
„… a když na kamna vsedieše
tehdy vidieše
co uprostřed jistby dějieše.“
Jestliže se kamna objevila v divadelní hře, byla už tou dobou známou, i když ještě ne zcela běžnou záležitostí. Kachle, z nichž se stavěla, podle historiků, začínají se objevovat v našich zemích už ve století třináctém. Kamna počínají vyhřívat měšťanské domy i veřejné budovy. Bývala obrovská. Podle účtů, pocházejících z roku 1510, se například na postavení jedněch kamen spotřeboval celý vůz hlíny.
Kachle vyráběli hrnčíři ve dřevěných i hliněných formách. Mnohdy na jejich zadní straně najdeme i otisky prstů, jako poselství již po staletí mrtvého řemeslníka. Jak ukazují muzejní sbírky středověkých kachlů, řada hrnčířů byla opravdovými umělci. Díky jejich kachlům se dostala kamna i do kronikových zápisů a stávala se pamětihodnostmi měst a jejich radnic. Tak se dovídáme třeba, že v Kutné Hoře byla v radním domě postavena roku 1519 kamna se zlatými kachlemi. „Na nich byl Adam s Evou, oba nazí, však fíkovým listem slušně zastření“, poslouchali hada, jenž „měl tvářnost nejsličnějšího mládence, ale ocasem vůkol stromu obtaženým se prozrazoval“. Obdobná kamna se zlacenými kachlemi byla postavena v sedmnáctém století i na Staroměstské radnici. Kolem kamen pak bývaly široké lavice zvoucí k posezení.
Obrovská kamna s lavicemi kolem stávala i ve školách. Tak třeba osadníci týnští platili roku 1606 „od dělání lavic okolo kamen v auditoriu kopu“. A protože jejich školní kamna nebyla z glazovaných kachlů, museli si koupit za dalších deset grošů barvu k barvení kamen a za čtyři groše pak saze k rozdělání popelaté barvy.
Ačkoli kachlová kamna čekala ještě celá staletí slávy, začínají se objevovat i kamna železná. Ta si už roku 1506 dal kutnohorský mincmistr postavit do svého vozu, jímž cestoval za město. Koncem téhož století, z roku 1582, existuje i zápis o tom, že Zikmund Freylich v Praze zanechal dědicům ve sklípku „kusy plechu ke kamnám železným“. Jak ukazují další podobné zápisy, šlo patrně o kamna dovezená z německých zemí. Mluvívá se o Norimberku a dalších městech, ačkoli se tou dobou už vyráběla železná kamna i u nás. Především na Mostecku a v Chomutově, kde už roku 1561 vyrobili tamní zámečníci železná kamna pro svého arciknížete. Odtud také pochází první patent na kamna uhelná, který roku 1613 obdržel mostecký Weidlich.
Veliká kachlová kamna spotřebovávala obrovská množství dříví, jež bylo důležitým stavebním materiálem a nebylo zrovna nejlevnější. Muselo se také dopravovat ze stále vzdálenějších oblastí. Proto se začaly objevovat návrhy kamen s menší spotřebou, nebo, jako v případě mosteckého Weidlicha, kamna na hnědé uhlí. A nezabývali se jimi jen zámečníci. Roku 1681 sklidil velkou slávu za vynález spořivých kamen francouzský fyzik Denis Papin, který dva roky předtím vynalezl neméně slavný a proslulý Papinův hrnec. Roku 1695 se objevuje spis Geevita Rosena o vadách kachlových kamen i o tom, jak je upravit, aby spotřebovávala dříví co nejméně. Roku 1713 vynalézá v Holandsku Jan von Heyden komín, který pomáhá vyhřívat místnosti, jeho vynález později zdokonaluje Francouz Gauger. Univerzitní rektor Erbardt z Krönenburgu zase roku 1790 ohlašuje vynález kamen, v nichž lze topit jak dřívím, tak uhlím i rašelinou… Jen seznam jmen vynálezců spořivých kamen by byl delší než tohle vyprávění.
K topení uhlím však panovala velká nedůvěra. Ne neoprávněně. Když se totiž stará kachlová kamna bez roštu nacpala uhlím, kouřila, zapáchala a nedokonalé spalování způsobilo celou řadu rodinných tragédií.
Na tuto nedůvěru doplatil i pražský vynálezce – alchymista Krištof Bergner. Ten si, podle kamen pro své chemické pokusy, nejprve zhotovil domácí kamna ze železného plechu a vymazal je hlínou. Hned první zimu je propálil u topeniště, a tak postavil kamna, jejichž spodní část byla ze železa, horní část však z kamnářské hlíny. V nich začal topit nejen uhlím, kamenným uhlím, ale i koulemi, slepenými z uhelného prachu – jakýmisi předchůdci dnešních briket.
Když roku 1766 ohlásil svůj vynález nekouřících uhelných kamen, dostavila se k němu komise, jež měla vynález posoudit. Jeden z jejích členů, doktor Boháč, však žádal informaci o složení uhelných koulí. Alchymista své výrobní tajemství odmítl prozradit a to byl jeho konec: po dvou letech sporů s magistrátem musel začít topit tak, jako jeho sousedé – dřívím. Přes všechny překážky se však železná kamna na uhlí nakonec přece jen prosadila, začala se stále více podobat těm, která známe dnes – a představa března příjemně stráveného za nimi se začala stále více vzdalovat…
Dušan Pokorný, Praha 84
