Brněnský klenot moderní architektury Vila Tugendhat

Vilu manželů Grety a Fritze Tugendhatových navrhl v letech 1928–1929 architekt Ludwig Mies van der Rohe. Na návrzích spolupracovali Lilly Reichová, Sergius Ruegenber.  Stavět se začalo v polovině roku 1929, dům byl kolaudován 1. prosince 1930, tedy za 14 měsíců. Stavbu realizovala brněnská stavební firma bratří Mořice a Artura Eislerových. Markéta Roderová-Müllerová, která je autorkou vegetační složky zahrady vily Tugendhat, patřila k prvním profesionálním zahradním architektkám v Československu.

Vila Tugendhat je patrně jedním z prvních privátních domů, v němž byla užita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů na půdorysu kříže. V interiérech jsou použity vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin či dřeviny z jihovýchodní Asie. Výjimečné bylo i technické vybavení – teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken a fotobuňka u vstupu. Volně stojící třípodlažní vila je zasazena do svažitého terénu, její obytné prostory jsou orientovány na jihozápad. Zastavěná plocha činí 907 m² a plocha hlavního obytného prostoru 237 m² Greta Löw-Beer se vdala v roce 1928. Alfred Löw-Beer dal dceři Gretě v březnu 1929 svatebním darem stavební parcelu, která byla součástí pozemku za jeho vilou. Otec nejenže daroval pozemek, ale financoval i výstavbu rodinného domu, suma na stavbu byla neomezená. Odhaduje se, že vila stála neuvěřitelnou sumu 8 mil Kč za takovou cenu by se v té době dalo postavit 30 rodinných domů. Jen stěna ze sedm centimetrů tenkého onyxu stála 250 tisíc Kč, za to by bylo ve třicátých letech 5 rodinných domů.  

Vila Löw-Beer je secesní vila postavená v letech 1903 až 1904 podle návrhu architekta A. von Neumanna.  V roce 1913 koupil vilu za 290 tisíc korun Alfred Löw-Beer. Jeho rodina zde žila do roku 1939. Zakázku na projekt domu Mies nejprve odmítl. V září 1928 se ho podařilo Tugendhatovým přilákat do Brna. Mies byl nadšen polohou parcely s výhledem na Brno i architekturou Brna a zakázku přijal. Tugendhadtovi se nastěhovali v roce 1930, žili zde se svými 3 dětmi pouhých 8 let. Kvůli svému židovskému původu museli v roce 1938 uprchnout nejprve do Venezuely a následně do švýcarského St. Gallenu. Zde Greta v roce 1970 zemřela, když ji srazilo auto.

Prohlídka vily

Začátek prohlídky je ve třetím nadzemním podlaží. Vstupní, uliční terasa má dvě úrovně. Nástupní úroveň plynule navazuje na chodník, nižší úroveň na jihovýchodní straně slouží technickému zázemí domu a ústí sem otvory pro shoz koksu, výtah na popel a pro vzduchotechniku. Širokým krytým průchodem mezi hlavním a personálním traktem, původně lze projít na zadní část terasy s výhledem na hrad Špilberk. Terasa je přístupná z každého pokoje (kromě pokoje vychovatelky). Opláštění nosných sloupů z mosazného plechu je uměle patinováno, aby mělo bronzovou barevnost. Budova má 29 nosných sloupů. Horní terasa nabízí nádherný pohled na historické panorama města.

Hlavní vstup do domu je za obloukem stěny z mléčného skla. Jednokřídlé vstupní dveře jsou opatřeny dýhou z palisandru. Dveřní křídlo zaujímá celou světlou výšku místnosti (3 m), podobně jako všechny další dveře do obytných místností. Mies považoval dveře a okna za součásti stavby, nikoli za díry do stěn. U stěny stojí kopie původního nábytku, kulatý stolek) se dvěma křesly typu Stuttgart. Vpravo je vstup do rodičovské sekce a šatna se zrcadlem. Z ulice Černopolní prosvětlovala halu zaoblená stěna z neprůhledného skla, jehož povrch je z vnější strany lesklý a matný z vnitřní strany. Stěna byla za války zazděna.

Rodičovská sekce 

Koupelna rodičů Z předsíňky mezi pokoji pana Fritze a paní Grety je přístupná koupelna s WC. V chodbě nalezneme skříňku na boty a prádlo, oboje v krémově bílé barvě.

Pokoj Fritze Tugendhata splňuje funkci ložnice a pracovny. Podél stěny jsou původní vestavěné skříně s palisandrovou dýhou, uvnitř skříně je použito javorové dřevo. Před skříňovou stěnou je situováno lůžko. Kolmo k oknu stojí psací stůl se dvěma křesly typu Stuttgart, u zdi za stolem je umístěna nízká knihovna, nad níž visel původně obraz Emila Tugendhata, Fritzova otce. Na podlaze, stejně jako na podlahách všech pokojů a v hlavním obytném prostoru, je položeno linoleum značky DLW (Deutsche Linoleum Werke) ve smetanové barvě.

Pokoj Grety Tugendhatové kombinuje funkci ložnice a dámské šatny. Nalevo podél stěny jsou původní vestavěné skříně s palisandrovou dýhou. Lůžko je situováno proti oknu, pod oknem stojí menší odpočinkové sofa. Vedle sofa visí zrcadlo se sufitovým svítidlem a toaletním stolkem, před zrcadlem je stolička Barcelona. K posezení slouží židle Brno a kulatý stolek z trubkové oceli. Proti oknu jsou dveře, kterými mohla paní Greta projít přes malou předsíňku přímo do pokoje chlapců.

Dětská sekce

Pokoj dětí chlapců, Ernsta a Herberta, je zařízený jednoduchým krémově bíle lakovaným dětským nábytkem, který byl vyroben zřejmě ve firmě SBS Jana Vaňka. Pokoj chlapců lze prostřednictvím posuvných dveří propojit s pokojem nejstarší dcery Hanny. Vybavení Hannina pokoje navrhl Mies ve spolupráci s Lilly Reichovou. V pokoji Hanny byla dvě lůžka – v případě návštěvy, nebo nemoci dětí, zde mohla přespat vychovatelka její pokoj posloužil jako hostinský.

Pokoj vychovatelky Vlevo za vstupem jsou vestavěné skříně dýhované zebranem s ukrytým umyvadlem. Před skříněmi je lůžko, u okna obdélný psací stolek se židlí Stuttgart a pro odpočinek křeslo Tugendhat s textilním károvaným potahem. Z chodbičky je pak možné vstoupit do společné koupelny.

Druhé nadzemní podlaží

Hlavní obytný prostor je přístupný ze vstupní haly po jednoramenném schodišti, které ústí v malé předsíňce. Z předsíňky se vstupuje prosklenými dveřmi do hlavního obytného prostoru. Ocelový nosný skelet vily umožňuje volnou variaci tzv. plynoucího prostoru, jehož jednotlivé funkční zóny naznačuje pouze přímka onyxové a funkční zóny příčky, společně s pravidelným rytmem ocelových nosných sloupů a rozestavěním nábytku. Významnou součást obytného prostoru představují původní materiály. Jako syn kameníka znal Mies již od svého dětství krásu kamene a velice ho miloval. Na onyxovou stěnu našel kámen v Hamburku, kde měl sloužit k výrobě dvou velkých váz pro luxusní parník. Byl závazně prodán, a proto ho nechtěli absolutně Miesovi postoupit. On byl však tak nadšen jeho krásou, že ho nakonec získal. Medově žlutá hornina s bílou kresbou byla vytěžena v pohoří Atlas v Maroku. Tento polodrahokam v zimních slunných dnech vyniká zvláštní schopností – sluneční paprsky při západu slunce prosvítají stěnou a ta mění svoji barevnost. Petrografickým rozborem se zjistilo, že to je skutečnosti aragonitový sediment (uhličitan to vápenatý). Jedná se o tzv. nepravý onyx, karbonátovou horninu (CaCO₃), druh vápence – aragonit. V případě skutečného onyxu by se muselo jednat o oxid křemíku (SiO2), což je polodrahokam – chalcedon. Prostor jídelny je vymezen zaoblenou příčkou dýhovanou makassarským ebenem, která obklopuje jídelní stůl. Původní příčka byla z interiéru odstraněna už v roce 1940. Zásluhou historika umění Miroslava Ambroze byla v roce 2011 objevena v menze Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde byla druhotně použita jako obklad stěny. Díky náročné práci restaurátorů se tento autentický prvek vrátil na své místo v rámci památkové obnovy vily v roce 2012.Kulatý jídelní stůl je přesnou replikou vyrobenou dle původních plánů. je možné využívat ve třech možných velikostech. Deska stolu spočívá na ocelové noze se stejným profilem jako u nosných sloupů. Konstrukční a estetickou jedinečnost doplňuj řada nadčasových technických prvků. Jedná se například o systém vzduchotechniky, který je v celém hlavním obytném prostoru využíván k vytápění, filtraci či chlazení vzduchu. Neméně nadčasový je systém, který umožňuje velkoformátová okna v jídelně a před onyxovou příčkou kompletně zapustit do úrovně podlahy. Podél oken si můžeme všimnout chromovaných registrů ústředního vytápění, které zamezují srážení vlhkosti na skle. K posezení jsou tři křesla Tugendhat, se stříbrošedý látkovým potahem i křesla a taburet Barcelona ve smaragdově zelené kůži, rubínově červené lehátko Za posezením je replika sochy Torzo kráčející od německého sochaře Wilhelma Lehmbrucka Jsou tu i židle typu Brno.

Přípravna jídel je situována mezi hlavním obytným prostorem a kuchyní. Z přípravny lze sestoupit po točitém ocelovém schodišti do technického podlaží. Do přípravny jídel rovněž ústí jídelní výtah, který propojuje všechna tři podlaží vily. Mezi výtahovým tělesem a kuchyní jsou zabudovány vestavěné skříně na nádobka za nimi spíž na potraviny

Kuchyň dispozičně propojuje obytný a personální trakt. U vstupu z personálního traktu býval umístěn zřejmě plynový sporák. Pod oknem a podél stěny je kuchyňská linka. V protějším koutě stál dřevěný čtvercový kuchyňský stůl se čtyřmi jednoduchými lakovanými dřevěnými židlemi.

V personálním traktu na úrovni druhého nadzemního podlaží bývaly pokoje kuchařky a pokojských. Pokoje jsou v současnosti využívány pro ostrahu a je zde prostor pro Studijní a dokumentační centrum vily.

První nadzemní podlaží

Strojovna vzduchotechniky zajišťuje úpravu vzduchu a její rozvod po domě.

Expozice Auditorium    

V původním prostoru pro skladování zahradního nábytku. je stálá expozice, jejímž prostřednictvím se návštěvníci mohou seznámit s historií stavby, jejími obyvateli, staviteli a architektem.

V tomto prostoru je i kotelna přeměněná na výměníkovou stanici napojenou na městský teplovod.

Strojovna na spouštění oken Dochování zařízení na spouštění velkoformátových (cca 5 × 3 m) okenních tabulí je mezinárodním unikátem. Jejich spuštění zajišťují dva elektrické motory instalované během rekonstrukce v 80. letech. V rámci druhé obnovy stavby v letech 2010–2012 byl systém plně rehabilitován.

Historie vily

1930 – stěhování v prosinci do vily

1938 – rodina emigruje do Švýcarska, odváží i část vybavení

1939 – obsazuje ji gestapo, část vybavení (např. stěna z makasaru) je odvezena do sídla a gestapa, byla nalezena historikem umění Miroslavem Ambrozem

1942 – stává se majetkem Německé říše 

1943 – vila pronajata Walteru Messerschmidtovi, řediteli Klöcknerwerke v Brně (neplést leteckým konstruktérem)

1945 – jeden měsíc zde je Rudá armáda, pak taneční škola Karly Hladké

1950 – dětská nemocnice pro choroby páteře

1955 – 1979 slouží jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře

1963 – vila Tugendhat je prohlášena památkou

1969 – Greta Tugendhat navštívila Brno a měla přednášku o vile, přála si, aby vila sloužila kultuře

1980 – majetek města Brna1981 až 1983 –částečná rekonstrukce, je zničena jediná zachovaná velká okenní tabule

1985 až 1993 – slouží jako reprezentativní a ubytovací zařízení města

1992 – je zde uzavřena dohoda o rozdělení Československa V. Klausem a V. Mečiarem 

1994 – pod správu Muzea města Brna, je zpřístupněna veřejnosti

1995 – je prohlášena za národní kulturní památku

2001 – je zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO

2006 až 2007 – potomci rodiny Tugendhat žádají o navrácení vily, chtějí ji opravit na vlastní náklady, město odmítá

2010 – začíná rekonstrukce

2012 – 29. 2. vila Tugendhat se slavnostně otvírá

V roce 2017 přijelo do Brna na pozvání města a občanské iniciativy Meeting Brno více než 100 členů rodin Löw-Beer, Stiassni a Tugendhat. Dvě dcery, dvanáct vnuků a devatenáct pravnuků Grety Tugendhatové dnes žije v Kanadě, USA, Německu, Švýcarsku a Rakousku.

Jaromír Hampl                  

Zdroj: Vila Tugendhat         

Foto: David Židlický (24.1.2026)