Nikdo by na panu Píčovi nepoznal, že je těžce nemocen. Tváře mu jen kvetou, tělo je silné a ohebné, dech hluboký, hlas řinčivý, chuť k jídlu výborná. A přece pan Píč neustále trpí. Ví, že jistě zajde na nějakou těžkou chorobu. Neví přesně, která to bude, ale koupil si knihu o domácím lékařství a jak se tak probírá stránkami od a až do zet, zjišťuje, že každá nemoc už o jeho tělo zavadila. A proto se neobyčejně šetří. Jak mu na čele vyrazí nějaký pupínek, běží k lékaři tajných chorob a s utajeným dechem mu vykládá, že onehdy v hospodě dostal místo své vlastní sklenice docela nějakou cizí. Není snad možné, aby se nakazil? Doktor se usměje, vybere honorář a pošle pana Píče domů. Ale v Píčovi hryže červ pochybností: Možná, že tomu ten doktor ani nerozumí, nic nepozná – a začne ho léčit, až bude pozdě. Má dojem, že jeho tělo je skleněné nebo z másla. Bojí se učinit skok, aby se nerozpraskal, bojí se slunce a tepla, aby se nerozpustil. Ale zase přísně zakazuje, aby manželka na noc otvírala okno, neboť by se mohl nachladit a dostat souchotiny. Záclony musí být stále trochu staženy – ostré světlo by ho připravilo o zrak. A chudák paní Píčová musí ho každého jitra obouvat. „Je to nebezpečné, Mandličko,“ říká jí, „cítím, jak se mi při každém sehnutí žene krev do hlavy. Copak kdyby mne ranila mrtvice?“
Pan Píč nenalézá záliby ani ve společnostech, ani v zábavách. Je nejspokojenější, když přijde domů, převlékne se do suchého prádla, usedne ke kamnům a pije zdravotní čaj. Zjistil ke své hrůze, že mu vypadávají vlasy. Tak si opatřil od nemocenské pokladny líh a každého večera mu jej paní Madla pečlivě vtírá do hlavy. Kromě toho si dává hlavu třikrát týdně ozařovat horským sluncem. Vlasy mu nerostou, ale za to mu slezla kůže s celé hlavy.
Paní Madla byla z toho celá zděšena.
Dřív, alespoň jednou v týdnu si vyšli do kroužku rodáků na dvě, tři sklenky piva. Karlíček se rozptýlil, zapomněl na své nemoci, byl veselejší a dokonce si pak doma, místo aby si měřil krevní tlak, počínal jako mladík – ale to už je všechno pryč. Jednou nějaký pan doktor zjistil, že jeho nerv sympaticus nabyl převahy nad tím, který se nazývá nervus vagus, a od té doby s Karlíkem nebylo k vydržení.
Když paní řekla: „Nepůjdeš na piva?“ mávl sklesle rukou a řekl: „A co můj vagus, myslíš, že ho můžu napájet pivem?“
Když si vzdychla, že by mohli aspoň do biografu zajít, chytil se za oči a zalkal: „Chceš mne zabít, nešťastnice, nervus sympaticus nesnáší filmy…“
A když se k němu někdy večer přitulila, požádal ji, aby mu dala studený hadr na hlavu a teplou cihlu do nohou. Spolkl tucet prášků a laskavě jí dovolil, cítí-li snad příliš krevní tlak, že může také jeho léky zkusit.
Paní Madla nahlédla do jeho lékařské knihy a s hrůzou zkonstatovala, že tyto hypochondrické stavy mohou vést až k obrně nebo i deliriu. Odplížila se z domova a navštívila nejlepšího kdysi přítele Píčova, pana Kudrnu. S pláčem vypověděla, co se s jejím mužem děje.
Pan Kudrna je tak říkajíc bonvián, veselý, žádnou legraci nezkazí, každému pomůže. Dlouho se s paní bavil a nakonec se smluvili na jistém plánu. Paní si utřela slzičky, radostně odcházela a pan Kudrna za ní křičel:
„Bez starosti, milostpaní, z pána bude ještě Casanova, jen nezapomeňte: Žádný prášek s sebou…“
Paní radostně kývla.
*
Byla to heroická práce, aby příští středu manžela přinutila k návštěvě kroužku rodáků. Musila mu vylíčit, jak se všichni zajímají o jeho nemoc, jak někteří kamarádi dokonce se poptávali lékařů na nejnovější léčení chorob nervových a jak mu rozhodně jejich vědomosti prospějí.
„Tak pudem,“ řekl s bolestným úsměvem, který znamenal: Mým nemocem už nic na světě nepomůže…
Kolem beder omotal teplou šálu, na ruce navlékl nátepničky, pod vestu si navlékl svetr. Bylo už skoro osm hodin, paní počala hartusit, přinesla mu nedělní šaty, rychle ho obula, nasadila klobouk na uši, zvedla límec u kabátu a vyvedla do sychravého večera. V tom zmatku zapomněl skutečně vzít s sebou obvyklou sbírku prášků pro každý případ.
V restauraci byli radostně přivítáni. Společnost se bavila lehce a vesele, ale pan Píč nejevil zájem. Kdypak už začnou o nemocech?
Pan Kudrna vykládal právě veselou historku o své první lásce, když pan Píč se nesměle vmísil poznámkou: „Ale, nervy, pánové, nervy lásku nesnášejí…“ Marně; nikdo si jeho výstrahy nevšiml.
Pan Píč si dal teplý čaj a dvakrát jej vrátil, neboť se mu zdál příliš silný: jistě by špatně spal. Tak pil svou mírně temperovanou sladkou vodu a díval se bolestně na hodiny: Už dávno by měl být v posteli, jistě zítra zase bude trápen neuralgií. Společnost nedbala. Na stole se objevily tupláky s pivem, láhve vína, ale pan Píč odmítal.
„Nezdá se ti, miláčku,“ šeptal k své choti, „že blednu, že mám nepravidelný tep a že se mi zpotily ruce?“
„Ale, starouši, tak se přece bav a zapomeň trochu na své bolesti…“
Zakýval resignovaně hlavou. Ani vlastní žena nemá pochopení. Náhle se trochu vzrušil. Zaposlouchal se do svého nitra. Ano, docela jistě se nemýlí, myslil si se zatrpklou radostí. Srdce mu vynechává a několikrát ho píchlo.
„Ach, zastenal, „srdce, moje srdce…“
Společnost ztichla a pohlédla na nemocného.
„Copak je ti, kamaráde?“ zeptal se soucitně Kudrna.
„Dostanu jistě srdeční záchvat; jak mne to tlačí, jak bolí a svírá…“ sáhl do kapes a zrudl zděšením: Zapomněl doma prášky. Co bude dělat, vždyť zemře bez prášků! Obě ruce na srdci, svěřil se Kudrnovi.
„Ale to je nejmenší, kamaráde, mám nejlepší prášky proti bolestem srdce, sněz dva a bude ti báječně…“
Ty že máš nejlepší prášky, chudáku? pomyslil si Píč, já přece musím vědět, co je na mé srdce nejlepší. Ale vzal si dva a zapil čajem.
Uplynulo pět minut, pan Píč naslouchal své srdce – a zkonstatoval, že opravdu bolest opadává.
„Jako bych se znova narodil,“ řekl s ulehčením, „musíš mi dát recept, báječné prášky…“
Ten huronský řev, který se po výroku pana Píče zvedl, jste jistě nezažili. Páni se div nesvalili pod stůl a dámy trhaly v zubech kapesníky. Pan Píč nerozuměl, nechápal: surovci, jak se můžete mým bolestem smát?
Až když položil před něj pan Kudrna krabičku, odkud prášky vzal, pochopil. Bylo na ní úhledným písmem napsáno: Prášky proti bolestem břicha a střev.
„Člověče, ty máš místo srdce teplý střevo…“ kuckal se Kudrna a paní Píčová zářila: Teď ten její blázen přece uzná, že je docela zdráv, nasypal si do úst prášek proti bolení břicha a uzdravil mu srdce.
Pan Píč pochopil, pan Píč se rozzuřil. Pan Píč dal panu Kudrnovi pár facek. A bez kabátu i klobouku utekl domů. Ku podivu, ani se nenachladil. A také na srdce si už nestěžoval. Paní vyhodila prášky do popela. Pan Píč se po nich ani nezeptal.
*
Ale měl přece za své vyléčení zaplatit: Pan Kudrna ho před okresním soudem pro přestupky žaloval pro urážku na cti vztažením ruky. Ale pan Kudrna je bonvián. Nemá na nikoho zlost. Ať pan Píč uzná, že to s ním myslil dobře a on mu odpustí.
„Odpusťme si, co jsme si…“ podal mu přátelsky ruku. A pan Píč ho kajícně odprosil. Šli pak spolu svorně na osminku vína a dva párky s křenem.
Nerv sympaticus si řekl, že se o to nebude starat, a nerv vagus zalezl jako spráskaný pes.
Prejt
„Sehnal jsem nový recept na jitrnicový prejt, tak nevím,“ poznamenal starostlivě pan Pikr a ovázal si břicho zástěrou. „A ty mi tady nekuř, kdopak má pořád ty záclony prát…“
Paní uhasila mlčky cigaretu a řekla, že stejně jde do biografu.
Pan Pikr osaměl a polykal slzy. Prosím, dře se jako kůň, vaří, peče, smaží, zametá a žena neocení jeho přednosti. Chodí do biografu a recept na prejt jako by nebyla žádná záležitost.
Smutně vzal deset deka vepřových jater, tak by mohli žít jako dvě holubičky, uchopil půl vepřové hlavičky, dal ji povařit, na rukou by ji nosil, přidají se čtyři žemle ve vodě rozmočené a deset deka slaniny, má to zapotřebí, aby takhle stále do jídla plakal, štipec pepře, štipec nového koření, štipec zázvoru, tři štipce majoránky, ach, Mařenko moje, proč sis mne vlastně brala, tři stroužky česneku a čtyři lžičky soli, taky kousek citronové kůry, a kdo ví vlastně, s kým do toho kina chodí, je mu to už dávno podezřelé, musí to pořádně promíchat, aby se nic nezkazilo, ale život má jednou zkažený, tak si představoval, jak bude doma vařit, zatím co žena bude zpívat jako ptáček a skotačit po kuchyňce, a teď opatruje prasečí hlavičku a žena je bez dozoru.
Když zaléval míchaninu polévkou z hlavy, domovnice zamykala dům.
A když vytahoval vonící hmotu z trouby, odbíjela půlnoc.
Už dávno vychladla (ta hmota, ne půlnoc), když vyhlédl z okna. Spatřil dva stíny přitisknuté ke zdi. Ačkoliv bydlí v mezaninu, nerozeznal přesně, co je to za chlapa. Ale ta žena, ta je jeho manželka. Tak ty tak, já se tu smažím a ty mi zatím pečeš s jinými?
Přitiskli se k sobě, že splynuli v černou skvrnu.
Vzal pekáč a obrátil jej dnem vzhůru, zrovna nad jejich hlavami. A také jim řekl, že jsou nestydaté potvory.
Škoda toho dobrého prejtu, neboť pod oknem stála docela cizí slečna a neznámý pán. Paní přišla až k ránu. Ale Pikr musil jít před okresní soud přestupkový, aby se odpovídal ze zlomyslného poškození cizího majetku a z urážky na cti. Dostal tři dny podmíněně a musí hradit škodu.
Jaternicový prejt nemůže ani vidět. Ženu také ne.
Zdroj: Josef Trojan Lidičky před soudem, vydal Alois Srdce v Praze, 1939
