.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
I tak je stále takřka 80 procent nad „stropem“ 45 eur
Cena takzvaných povolenek pro domácnosti EU, EU ETS2, dnes (22.10.) na lipské energetické burze zaznamenala dosud nejvýraznější jednodenní pokles za celé období dosavadního obchodování, tedy od první poloviny letošního července. Termínový kontrakt na povolenku EU ETS2 s termínem vypořádání v prosinci 2027 dnes zlevnil o 6,9 procenta a uzavřel obchodování na ceně 80,40 eura, vyplývá z údajů agentury Bloomberg.
Důvodem je deklarovaný záměr Evropské komise zesílit tlumení cenových nárůstů v pásmu nad 45 eury za jednu povolenku EU ETS2. Povolenky pro domácnosti budou spuštěny začátkem roku 2027.
Daný termínový kontrakt na povolenku EU ETS2 se po dnešním výrazném poklesu ocitl na úrovni, kde byl naposledy koncem letošního srpna.
I přes citelný pokles zůstává cena povolenky stále zhruba 80 procent nad údajným stropem ve výši 45 eur. Investoři stále nevěří, že povolenky se za cenu kolem 45 eur budou skutečně prodávat. Stále i po dnešním obchodování čekají i přes možný, dnes prvně deklarovaný zamýšlený zásah Bruselu cenu takřka dvojnásobnou.
Jedním z důvodů zatím spíše utlumeného poklesu ceny může být skutečnost, že dnes oznámené změny ještě musí projít legislativním procesem EU a musí je schválit Evropský parlament. Je přitom patrný poměrně silný lobbistický tlak na to, aby systém povolenek EU ET2 už změn nedoznával.
Environmentální organizace se například obávají, že zesílení tlumení cenových nárůstů v pásmu ceny povolenky nad 45 eury zbrzdí dekarbonizační snahy na úrovni domácností i podnikové sféry a oslabí tak v důsledku boj Evropské unie s klimatickými změnami.
Nelze ovšem vyloučit, že cena termínového kontraktu na povolenku EU ETS2 bude klesat, třeba i výrazněji, také v příštích dnech.
Zastropování cen povolenek je nesmysl z hlediska ekonomické teorie a podstaty toho, jak mají fungovat
Povolenky slouží jako postupně se utahující smyčka, proto budou zdražovat
Pomyslný dotaz rádiu Jerevan by v těchto hodinách mohl znít nějak takto: „Česká vláda říká, že v Bruselu prosadila zastropování ceny emisních povolenek pro domácnosti na úrovni 45 eur. Je to pravda?”
A odpověď? „Ano, je to pravda. Akorát to není prosazené, ale pouze ve stádiu jednoho z návrhů, který ještě musí schválit Evropská komise a Evropský parlament. A nejde o strop ve smyslu pevné ceny, ale o příslib uvolnit více povolenek, než bylo dosud v plánu, pokud cena povolenky dosáhne 45 eur.“
Ve skutečnosti je trvalé zastropování cen emisních povolenek nesmysl. A minimálně v Bruselu to dobře vědí. Šlo by totiž proti samé podstatě toho, jak podle příslušné ekonomické teorie mají povolenky fungovat a čemu mají sloužit. Mají sloužit jako postupně se utahující smyčka. Kdo věří v trvalejší zastropování cen povolenek, nerozumí tomu, jak fungují a nezná teorii v jejich pozdí. Jejich zastropování by z nich fakticky učinilo uhlíkovou daň. Proč tedy není zavedena uhlíková daň rovnou?
Protože ekonomická teorie mnohdy povolenky preferuje před uhlíkovou daní jakožto prostředek toho nejúčinnějšího, tedy celospolečensky nejlevnějšího, způsobu plošné dekarbonizace. A to právě proto, že jejich cena, tedy vlastně „sazba“, není fixována, jako je fixována sazba daně.
Trh s povolenkami funguje tak, že vláda, případně Evropská komise v případě EU, postupně snižuje nabídku povolenek. Běžně se snížení nabídky pohybuje v jednotkách procent ročně, typicky od tří do pěti. Toto omezování nabídky v režii vlád, případně tedy Evropské komise, vytváří tlak na postupný, dlouhodobý růst cen emisních povolenek. Ten tedy není nežádoucím vedlejším efektem, nýbrž nejvlastnějším záměrem a plně zamýšleným a kýženým projevem.
V případě průmyslových povolenek EU to funguje tak, že příslušný úřad „změří“ rozsah emisí, které daný podnik v uplynulém roce vypustil do ovzduší. Pokud třeba vypustil tři miliony tun oxidu uhličitého, musí během několika měsíců roku následujícího odevzdat úřadům tři miliony povolenek, jinak mu hrozí pokuty a sankce. Ty povolenky si tedy daný podnik musí obstarat předtím, třeba nakoupit v rámci státem organizované aukce. Jejich nabídku právě v těchto aukcích v případě EU řídí Evropská komise.
Pokud povolenka stojí třeba 70 eur za jednu vypuštěnou tunu škodlivin a náklady konkrétního podniku na snížení emisí jsou 60 eur na tunu, takový podnik investuje do dekarbonizace. Protože pro takový podnik je z hlediska jeho přirozené snahy o maximalizaci zisku lepší zaplatit 60 eur na tunu za dekarbonizaci, například nákupem účinnějších technologií, než platit odpustek v podobě povolenky v ceně 70 eur za vypuštění tuny emisí. Pokud by ale povolenka stála jen 50 eur, daný podnik bude dále škodliviny emitovat, protože se mu více vyplatí si pořídit odpustek než dekarbonizovat.
Pokud ale chce Evropská komise dekarbonizovat tak rozsáhle, aby splnila Green Deal k roku 2050 (tedy aby emise byly roku 2050 v EU tak nízké, že je bude možné kompletně absorbovat), musí přimět k dekarbonizaci podniky plošně napříč EU.
Jenže Evropská komise nemůže znát náklady dekarbonizace každého z tisíců podniků v EU. Ty zpravidla přesně zná jen příslušný management toho či onoho podniku. Jde o neveřejnou informaci. O tom, který podnik v daném konkrétním roce dekarbonizuje, rozhodne cenový signál vzešlý z trhu s povolenkami.
Smyslem a podstatou emisních povolenek je to, aby podniky nejen dekarbonizovaly, ale aby tak činily při nejnižší možné ceně. Aby je zkrátka příliš vysoká cena povolenky nezruinovala. Jenže náklady dekarbonizace, jak víme, se různí podnik od podniku. A zná je jen podnik samotný.
Proto právě musí docházet k postupnému stahování povolenek z oběhu, v případě EU v režii Evropské komise. Toto stahování vytváří tlak na setrvalý růst cen povolenek. Pokud cena povolenky vzroste ze 70 na 80 eur, budou nyní dekarbonizovat i ty podniky, které snížení emisí vyjde na 75 eur na tunu a kterým se tedy ještě dekarbonizace při ceně povolenky 70 eur nevyplácela (takže si raději koupily povolenku).
Evropská komise postupným řízeným zdražováním povolenky dosahuje toho, aby byla podniková sféra EU uhlíkově neutrální nejpozději k roku 2050. Některé podniky ale mohou mít tak vysoké náklady dekarbonizace, že se jim takové úsilí vyplatí třeba při ceně 200 eur za povolenku. Na tyto podniky tedy přijde řada později, třeba až ve 30. letech. Ale i na ně dojde. Na všechny dojde. Musí dojít. Pokud tedy má být splněný Green Deal k roku 2050.
Jestliže by zůstala cena povolenky zastropována na poměrně nízké úrovni, podniky s vysokými náklady dekarbonizace se k ní neuchýlí nikdy, neboť vždy se jim vyplatí pořídit povolenku třeba za 70 eur, než aby za 200 eur na tunu dekarbonizovaly. Tím pádem by se nikdy nenaplnil Green Deal.
Postupný růst ceny povolenky navíc zaručuje, že v daném roce dekarbonizuje ta část podniků, pro niž je to relativně nejlevnější. Protože pokud by cena povolenky hned zpočátku byla stanovena na vysoké úrovni, třeba 200 eur, znamenalo by to naprostý šok pro celou podnikovou sféru. Jako když se smyčka nasadí kolem krku a hned, v mžiku se také utáhne, takže dochází k okamžitému udušení.
Celá řada podniků, jež by byly ochotny dekarbonizovat i při mnohem nižší ceně, by musela kvůli dramaticky navýšeným nákladům výrobu ukončit činnost, „udusila by se“, zbytek by se vrhl do hurá-dekarbonizace, takže by pořizoval dekarbonizační technologie za velmi vysokou cenu. Jejich dodavatelé by na tuto mohutně navýšenou poptávku reagovali šponováním ceny dekarbonizačních technologií, což vše by zásadně umocňovalo inflační tlaky v celé ekonomice. Celospolečensky by tak skokové zdražení povolenek bylo mnohem nákladnější než postupné utahování smyčky, které sice má „bolet“, má „vylekat“, tedy přinutit k dekarbonizaci, zároveň však nemá „udusit“.
Právě proto je přímo v „DNA“ povolenek, aby jejich cena postupně, setrvale narůstala. A podobný princip jako pro povolenky podnikové má platit i pro povolenky pro domácnosti.
Ano, také emisní povolenky pro domácnosti mají sloužit jako postupně se utahující smyčka. Postupné utahování totiž znamená, že nakonec budou k dekarbonizaci donuceny všechny domácnosti v celé EU, z nichž každá má přirozeně poněkud jiný práh (finanční) bolesti. Který zná jen ona. Někdo koupí tepelné čerpadlo a elektromobil už při ceně povolenky 45 eur, někdo až při ceně 250 eur.
Je ale nesmysl, aby se smyčka neutahovala. To by bylo, jako ji někomu jen tak nasadit volně na krk a nechat být. Pak by ale bylo jedno, zda ji na krku má či ne.
Proto se smyčka musí a bude utahovat. Proto tedy cena povolenky postupně poroste. Proto je nesmysl věřit v trvalejší zastropování; vždyť to by bylo jako smyčka volně hozená kolem krku – nesloužila by svému účelu.
Proto také se česká vláda podle všeho chytila do pasti nastražené Bruselem; nyní mu odkývne hození smyčky kolem krku ve slepé víře, že ta se nebude utahovat, ačkoli tím pádem by z hlediska Bruselu nemělo žádný smysl ji komukoli kolem krku dávat, byť zpočátku volně (zpočátku si skutečně lze představit něco na způsob zastropování, třeba v prvních dvou letech existence systému emisních povolenek pro domácnosti, nemůže však jít i trvalý princip).
Jednoznačným signálem, že smyčka se bude utahovat – a že trvalejší zastropování dodrženo nebude – je samotný akt jejího nasazení kolem krku. Tedy samotný akt zavedení povolenek.
Jediný způsob, jak se vyhnout postupnému utahování smyčky, je vůbec žádné povolenky nezavádět. O tom ale Brusel jednat nehodlá.
Časová osa emisních povolenek pro domácnosti v ČR
– léto 2024 – vláda se ve vrcholném čase dovolených pokouší parlamentem propašovat „český Green Deal“, aniž by vzbudila pozornost médií a veřejnosti
– léto 2024 – nepodařilo se; lidé si „všimli“, vláda proto zařazuje zpátečku, dává „český Green Deal“ do šuplíku a prohlašuje, že emisní povolenky pro domácnosti, jeho klíčová součást, by měly být dobrovolné
– jaro 2025 – se zahájením londýnského burzovního obchodování s povolenkami pro domácnosti oživuje zájem médií a veřejnosti, přičemž sílí její obavy z vysokých cen povolenek (burzovní ceny jsou až na dvojnásobku stropu, viz dále)
– léto 2025 – vláda prohlašuje, že v Bruselu vyjedná zastropování ceny povolenky na nominální úrovni 45 eur, dokonce se před volbami tváří, že je to hotová věc (i přesto, že jí experti upozorňují, že by to znamenalo neplnění Green Dealu)
– podzim 2025 – Brusel zastropování odmítá; povolenky nejsou ani dobrovolné, ani zastropované, vláda přitom vítězoslavně prohlašuje, že Brusel její požadavky vyslyšel
Česká vláda v Bruselu pohořela, zastropování povolenek pro domácnosti se nekoná
„Vlk se nažral a koza zůstala celá“. Ostatně na lipské burze dnes (21.10.) cena povolenky uzavřela o vysokých 92 % nad údajným stropem
Česká vláda dnes pohořela se záměrem zastropovovat cenu povolenky pro domácnosti, EU ETS2, na nominální úrovní 45 eur. Tento záměr už v létě deklaroval ministr životního prostředí Petr Hladík. Ačkoli za problematické považuje nové povolenky dalších osmnáct členských zemí EU, Brusel dnes zastropování odmítl a přistoupil spíše jen na kosmetické změny stávajícího nastavení systému EU ETS2.
Systém by měl být předvídatelnější a stabilnější, což ovšem nevylučuje, že cena povolenek výrazně poroste. Pouze tedy zřejmě poroste předvídatelněji a s menšími výkyvy. Což je tedy spíše „výhra“ pro investory a spekulanty s povolenkami, ne nutně pro občany členských zemích EU, včetně Česka.
Investoři do povolenek a spekulanti s nimi u Evropské komise v uplynulých týdnech intenzivně lobovali, aby ta tlaku devatenácti členských zemí včetně Česka nepodlehla natolik, že by systém EU ETS2 doznal zásadnějších změn.
Pokud je změnou jeho větší předvídatelnost a slabší výkyvy, aniž by ovšem byl vyloučen i výrazný cenový nárůst ceny povolenky, investoři a spekulanti mohou být spokojeni.
Obecně jim už před dnešním dnem systém EU ETS2 zajišťoval vyšší míru předvídatelnosti než existující systém průmyslových povolenek EU ETS1. To proto, že poptávka domácností po povolenkách bude méně závislá na vývoji hospodářského cyklu. Zjednodušeně řečeno, zatopit doma si musí každý, zvláště během topné sezóny, což bude udržovat poptávku po povolenkách EU ETS2 předvídatelnou a stabilní, zato pokud vysoká cena povolenky EU ETS1 přiměje velký průmyslový podnik ukončit výrobu nebo ji přesunout mimo EU, poptávka po povolenkách EU ETS1 z tohoto důvodu klesá, takže je celkově kolísavější.
Stabilizační mechanismus, který by tlumil extrémní cenové výkyvy, zahrnoval systém EU ETS2 již před dnešním dnem. Pokud nyní členské země získaly příslib jeho intenzivnějšího využití, jde vskutku spíše jen o kosmetickou změnu v tomu duchu, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.
To, že investoři a spekulanti ani po dnešku nepočítají se zastropováním, ostatně demonstruje vývoj cen termínových kontraktů na povolenky EU ETS2 na lipské energetické burze. Povolenky s termínem vypořádání v prosinci 2027 tam dnes uzavřely na ceně 86,32 eura (viz graf agentury Bloomberg), tedy zhruba 92 procent nad údajným stropem.
Pokud by investoři, spekulanti a další burziáni věřili, že cena povolenky zastropována bude, nedávalo by jim žádný smysl platit nyní za povolenky, resp. termínové kontrakty na ně, cenu kolem 86 eur, jen aby se pojistili proti tomu, že skutečná cena může být roku 2027 ještě vyšší. Cena termínového kontraktu by tak výrazně poklesla, nejspíše do blízkosti 45 eur.
Francie se utápí v dluhu
Kvůli přijetí eura za něj zaplatí i třeba řadoví Slováci nebo Chorvaté. Čechy chrání koruna
Francie prochází nejtěžšími hodinami Páté republiky. Nikdy minimálně od roku 1958 na tom nebyla tak prachbídně. Premiéři se tam střídají jako panáčci na Orloji, avšak žádný nenachází recept, jako alespoň započít s ozdravováním veřejných financí. A ratingovým agenturám už došla trpělivost.
Agentura Standard & Poor’s v pátek druhé největší ekonomice eurozóny zlomově zhoršila rating, ze „známky“ AA- na A+. Francii tedy přeřadila do nižší kategorie, pouze „jednoáčkové“, než v jaké se nachází „dvouáčkové“ Česko.
Právě podle Standard & Poor’s čelí Francie největší politické nestabilitě od zřízení Páté republiky roku 1958, přitom si neví rady, jak zkrotit své vysoké deficity veřejných financí a zbrzdit tempo zadlužování. Letos by měl schodek Francie činit podle Standard & Poor’s 5,4 % hrubého domácího produktu, což zhruba odpovídá schodku Česka z covidového roku 2020, který činil 5,6 % HDP.
Podobně Francii do horší ratingové kategorie, než v jaké je Česko, přeřadila před několika týdny agentura Fitch Ratings. Je to tedy v těchto dnech úplně poprvé v historii, kdy má Francie horší rating než Česko ne pouze u jedné, ale vlastně už u většiny světově významných ratingových agentur.
Dvojí zlomové zhoršení ratingu Francie vytváří mocný tlak na růst nákladnosti obsluhy jejího již tak závratného dluhu. Ulevovat jí od nákladů dluhu budou ale na svůj vlastní účet i řadoví občané Estonska, Slovenska, Chorvatska, Lotyšska či třeba Rakouska.
Pokud by totiž tyto země eurozóny platily svými národními měnami, měly by dnes inflaci nejspíše citelně nižší, protože by si mohly stanovit úrokové sazby dle svých potřeb. Takhle ale mají inflaci po řadě 5,4 %, 4,6 %, 4,6 %, 4,2 % a 3,9 %. Tedy (více než) dvojnásobnou v porovnání s Českem, platícím korunou, s inflací 2,0 %.
Proč nejsou úrokové sazby v eurozóně vyšší, třeba jako ty v Česku? Proč Evropská centrální banka nastavuje základní (depozitní) sazbu na úrovni 2,0 %, kdežto Česká národní banka stanovuje svoji základní sazbu na hodnotu 3,5 %?
Protože při vyšší sazbě ECB by se ještě výrazněji prodražil dluh předlužené Francie, ale také třeba Itálie. Estonci, Slováci, Chorvaté, Lotyši či i Rakušané tak citelně rychlejší inflační ztrátou kupní síly svých mezd a úspor, než jakou by zaznamenali s národními měnami, přispívají předluženým Francouzům či Italům na jejich dluhy.
Česko si svoje úrokové sazby díky koruně stanovuje samo, takže Češi nemusí chudnout, aby tak látali dluhy Francouzů či Italů.
Detailněji to vše ilustruje případ Chorvatska, nejmladšího člena eurozóny. Její řady rozšířilo roku 2023.
Dokud měli Chorvaté vlastní měnu, kunu, vykazovali vyšší základní úrokovou sazbu, než jaká byla v eurozóně (viz horní graf obrázku níže). Díky tomu měli inflaci srovnatelnou nebo dokonce nižší, než byla ta v eurozóně (spodní graf téhož obrázku).
S přijetím eura Chorvati odevzdali nastavování své základní úrokové sazby do Německa. Přirozeně tedy splynula s tou v eurozóně (viz opět horní graf). A zhruba od té doby mají Chorvati výrazně vyšší inflaci, než je ta v eurozóně (viz opět spodní graf).
Chorvati by potřebovali vyšší úrokovou sazbu, aby se zmírnila jejich inflace, tedy tempo ztráty kupní síly jejich mezd a úspor.
Ale tu jim frankfurtská Evropská centrální banka nenastaví, neboť by tím zvýšila náklady dluhu předluženým Francouzům či Italům. Francie či Itálie tak platí nižší úroky ze svého obřího dluhu, ale přispívají jim na to i Chorvati (a Slováci, Estonci, Rakušané,…), prostřednictvím znatelně rychlejší ztráty kupní síly svých mezd a úspor.
Naštěstí pro stoupence eura se inflace v Chorvatsku vždy dá svést na něco jiného, třeba na tamní nenasytné obchodní řetězce nebo hoteliéry. (12.10.2025)
