Česká ekonomika ztrácí důvěru, sentiment v průmyslu je nejníže za půldruhého roku

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Česká ekonomika ztrácí důvěru, sentiment v průmyslu je nejníže za půldruhého roku. Dramatické zdražování plynu v EU – na takřka 100 eur za megawatthodinu, tedy na bezmála 13násobek jeho cen v USA – hrozí zasadit tuzemskému průmyslu další ránu

Důvěra v českou ekonomiku se v říjnu dále zhoršila. Souhrnný indikátor ekonomického sentimentu podle dnes zveřejněných údajů Českého statistického úřadu klesl meziměsíčně o 1,6 bodu na 97,9 bodu. Jde přitom již o třetí pokles v řadě. Zvláště znepokojivý je propad důvěry v průmyslu, a to o výrazných 5,6 bodu. V říjnu byl sentiment průmyslníků na nejhorší úrovni od dubna 2025, kdy se do jejich oslabující důvěry promítla tehdy nově zavedená takzvaná reciproční cla amerického prezidenta Donalda Trumpa. V současnosti českou ekonomiku stále silněji svírá kombinace nedostatečné poptávky a rostoucích nákladů, především těch energetických. A situace se může ještě podstatně zhoršit.

Evropská burzovní cena zemního plynu totiž dnes překročila hranici 97 eur za megawatthodinu, poprvé od roku 2022. Evropa se tak znovu ocitá tváří v tvář energetické krizi, která může bolestně připomenout období po začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Tentokrát je bezprostředním spouštěčem především vyhrocená situace na Blízkém východě a narušení dodávek plynu v oblasti Perského zálivu. Evropská energetika je přitom mnohem více než před rokem 2022 závislá na dovozu zkapalněného zemního plynu, LNG. O ten však musí soutěžit s asijskými odběrateli, takže případný výpadek blízkovýchodních dodávek může vyvolat cenovou válku mezi kontinenty.

Situaci zhoršuje také nezvykle nízké naplnění evropských zásobníků. Dosahuje pouze zhruba 75 procent, nejméně pro tuto část roku v historii měření od roku 2009. Německé zásobníky jsou naplněny dokonce jen přibližně z 61 procent. Evropa tak vstupuje do období nižších teplot s menší energetickou rezervou, než na jakou byla zvyklá.

Pro český průmysl představuje takový vývoj nepříznivou zprávu. Zdražování plynu přímo zvyšuje náklady zejména chemickému, sklářskému, keramickému nebo potravinářskému průmyslu. Nepřímo se přenáší také do cen elektřiny. Zároveň se zhoršuje konkurenceschopnost evropských výrobců vůči americkým podnikům, které zpravidla těží z podstatně levnějšího zemního plynu. V USA je burzovní cena plynu nyní 12,6krát levnější než v EU, když tam plyn vyjde v přepočtu na 7,7 eura za megawatthodinu.

České firmy tak čelí hrozbě dalšího nákladového šoku právě ve chvíli, kdy se ještě plně nevzpamatovaly z předchozí energetické krize. Pokud by se nynější mimořádně vysoké ceny plynu udržely delší dobu, mohly by vést k omezování výroby, investic i zaměstnanosti.

Znepokojivý je do určité míry rovněž pokles spotřebitelské důvěry. Její ukazatel se v říjnu snížil o 0,8 bodu na 104,3 bodu. Domácnosti se více obávají budoucího vývoje ekonomiky i vlastních financí. Další zdražování energií by přitom mohlo tyto obavy prohloubit a oslabit spotřebu, která jinak představuje jednu z hlavních opor českého hospodářství.

Česku tak hrozí nežádoucí kombinace slabšího hospodářského růstu a zvýšených inflačních tlaků, tedy stagflační vývoj. Ten by současně komplikoval rozhodování České národní banky. Zatímco slábnoucí ekonomika by hovořila pro nižší úrokové sazby, dražší energie a jejich promítání do dalších cen by naopak mohly prostor ke snižování sazeb omezovat.

 

Halloween ekonomicky dohání Dušičky. Češi za oba svátky utratí miliardy, rostoucí náklady však pociťují i obce

Halloween se v Česku mění ve stále významnější obchodní událost. Přestože Dušičky připomíná podstatně více lidí, nákupní dynamika letos přeje právě Halloweenu. Oba svátky dohromady představují pro českou ekonomiku miliardový sezónní impuls. Zatímco obchodníci na nich vydělávají, města a obce musí počítat s dodatečnými výdaji na provoz hřbitovů, svoz odpadu a údržbu veřejných prostranství.

Souboj Halloweenu a Dušiček je letos zase o něco vyrovnanější. Halloween slaví podle průzkumu agentury Ipsos pro řetězec Billa 24 procent Čechů, zatímco Památku zesnulých plánuje uctít 56 procent. Přesto obchodníci hlásí výrazně rychlejší růst zájmu o halloweenské zboží. Poptávka po dekoracích na internetovém supermarketu Košík meziročně vzrostla až o 170 procent, prodej halloweenských sladkostí na Rohlíku o 30 procent.

Halloween tak ukazuje, že ekonomická síla svátku nezávisí pouze na počtu lidí, kteří jej slaví. Rozhodující je také jejich ochota utrácet. Zatímco Dušičky jsou spojeny především s nákupem svíček, věnců a květin, Halloween vytváří poptávku po podstatně širším sortimentu. Vydělávají na něm prodejci kostýmů, cukrovinek, dekorací, dýní, ale také restaurace, pořadatelé večírků či zábavní podniky.

Z ekonomického hlediska má Halloween ještě jednu přednost. Jeho komerční potenciál se každoročně obnovuje. Děti vyrůstají z kostýmů, mění se módní motivy a dekorace podléhají trendům. Obchodníci tak mohou vytvářet nové nákupní příležitosti. Dušičky naproti tomu představují stabilnější, tradičnější poptávku, jejíž růstový potenciál je omezenější.

Podle orientačního propočtu mohou české domácnosti za oba svátky dohromady vydat dvě až tři miliardy korun. Jde o orientační propočet. Například část nákupů dýní, květin nebo cukrovinek totiž nelze automaticky přičítat pouze těmto svátkům.

Dušičky přitom letos mohou některé domácnosti vyjít dráže než loni. Ceny živých květin, věnců a dalších hřbitovních dekorací ovlivňují náklady na práci, dopravu, obaly a sezónní poptávka. U dovážených květin se navíc projevují zahraniční pěstitelské a logistické náklady. Svíčky a kahany zase ovlivňují ceny vosků, skla, plastů a energií.

Ekonomika Dušiček má navíc jednu zvláštnost, která u Halloweenu v takové míře chybí. Významnou část souvisejících nákladů totiž nenesou samotné domácnosti, nýbrž města a obce.

Sváteční návštěvnost hřbitovů znamená vyšší výdaje za svoz odpadu, úklid, údržbu cest, provoz osvětlení a někde také za dopravní opatření. Zvláště nákladná může být likvidace použitých věnců, umělých květin, plastových obalů a skleněných kahanů. Jejich kombinace navíc komplikuje třídění odpadu.

Rostoucí náklady na komunální služby přitom mohou znamenat, že i při nezměněném počtu návštěvníků bude péče o hřbitovy v delším období dražší. Část výdajů obce pokrývají z poplatků a plateb spojených s užíváním hrobových míst, část z veřejných rozpočtů.

Zajímavý je rovněž dopad na tuzemské zemědělství. Rostoucí popularita Halloweenu podporuje sezónní poptávku po dýních. Pro pěstitele může jít o příležitost k odbytu produkce s vyšší přidanou hodnotou, zejména pokud prodávají přímo spotřebitelům. Na tradici navazují také dýňové farmy, samosběry a podzimní zážitkové akce.

Halloween a Dušičky přitom nejsou z ekonomického hlediska nutně konkurenty. Domácnost může nakoupit halloweenské dekorace a sladkosti a současně pořídit květiny a svíčky na hroby. Růst popularity Halloweenu tak může celkové sezónní výdaje zvyšovat, nikoliv pouze přesouvat peníze od jedné tradice ke druhé.

Zatímco tedy Dušičky představují dlouhodobě zakořeněnou spotřební tradici, Halloween vytváří nové nákupní příležitosti, které v české ekonomice dříve prakticky neexistovaly.

 

Deset ekonomických důvodů, proč by Česko mělo skoncovat se střídáním času

Úspory elektřiny jsou mizivé, zato únava může připravovat ekonomiku o miliardy

Češi si v noci ze soboty na neděli opět posunuli hodinky. Tentokrát o hodinu zpět, takže si přispí. Na jaře jim ji však stát zase vezme. Tento rituál se opakuje desítky let, přestože ekonomické důvody pro jeho zachování výrazně zeslábly. Co kdysi mělo šetřit energií, dnes může ekonomiku stát více, než jí přináší. Existuje přinejmenším deset ekonomických argumentů, proč střídání času ukončit.

1. Úspory elektřiny jsou prakticky zanedbatelné.

Ekonomové Tomáš Havránek, Dominik Herman a Zuzana Iršová v roce 2018 publikovali v odborném časopise The Energy Journal metaanalýzu 44 studií zahrnujících 162 odhadů. Průměrná úspora elektřiny během období letního času vyšla na pouhých 0,34 procenta. Po zohlednění rozdílů v metodologické kvalitě studií dosahoval jejich preferovaný odhad dokonce jen 0,01 procenta. Původní ekonomické zdůvodnění letního času se tak prakticky vytrácí.

2. Letní čas může spotřebu elektřiny dokonce zvyšovat.

Ekonomové Matthew Kotchen a Laura Grantová zjistili na datech amerického státu Indiana pravý opak očekávaných úspor. Zavedení letního času zvýšilo spotřebu elektřiny domácností přibližně o jedno procento. Ušetřilo se na osvětlení, ale více energie spotřebovalo vytápění a klimatizování. Studie vyšla roku 2011 v The Review of Economics and Statistics. Pro Česko nejde o přímo přenositelný výsledek, ale dokládá, že letní čas nemusí automaticky znamenat energetickou úsporu.

3. Unavení zaměstnanci pracují méně produktivně.

Výzkumníci David Wagner, Christopher Barnes a jejich kolegové v roce 2012 v Journal of Applied Psychology doložili, že po jarním posunu času zaměstnanci častěji využívají internet místo práce. Nedostatek spánku totiž oslabuje soustředění a sebekontrolu. V ekonomice, která stojí na práci milionů lidí, představuje i krátkodobý pokles produktivity potenciálně značné náklady.

4. I malý pokles produktivity může znamenat miliardové ztráty.

Pokud by jarní změna času snížila výkon české ekonomiky během pěti pracovních dní o pouhých 0,5 procenta, odpovídalo by to při velikosti českého HDP zhruba 800 milionům korun. Při jednoprocentním poklesu by šlo přibližně o 1,6 miliardy. Jde o ilustrativní model. Ukazuje ale, že ekonomické náklady únavy mohou i při nepatrném poklesu výkonu převýšit energetické úspory.

5. Změna času zvyšuje riziko pracovních úrazů.

Christopher Barnes a David Wagner analyzovali americký těžební průmysl za 24 let. Zjistili, že v pondělí po jarním posunu času přibývá pracovních úrazů a jejich následky bývají vážnější. Počet ztracených pracovních dní kvůli úrazům byl přibližně o 68 procent vyšší než v běžných srovnávaných pondělcích. Zaměstnanci přitom spali v průměru o 40 minut méně. Pro průmyslově orientované Česko představuje takové zjištění důležitý varovný signál.

6. Více dopravních nehod znamená další náklady.

Studie Josefa Fritze a jeho kolegů publikovaná v roce 2020 v Current Biology analyzovala více než 730 tisíc smrtelných dopravních nehod v USA. V týdnu po jarní změně času zjistila přibližně šestiprocentní zvýšení rizika. Dopravní riziko je relevantní zejména pro ranní provoz. Pro Česko, jehož ekonomika je silně závislá na automobilové dopravě a logistice, jde o potenciální náklady v podobě škod, zpoždění i výpadků pracovní síly.

7. Změna času může zvyšovat výdaje zdravotnictví.

Metaanalýza Anke Hurstové a jejích kolegů z roku 2024, zahrnující dvanáct studií z deseti zemí, zjistila po jarním přechodu přibližně čtyřprocentní zvýšení relativního rizika infarktu. Jde o zvýšení rizika v omezeném období po změně. To představuje možné dodatečné náklady léčby, rehabilitace a pracovní neschopnosti. Zdravotní následky tak mají i svůj ekonomický účet.

8. Méně zdravotních komplikací znamená více odpracovaných dní.

Vedle přímých zdravotnických nákladů existují také nepřímé ztráty. Každá vážná zdravotní komplikace může znamenat týdny nepřítomnosti v práci, náklady na zastupování zaměstnance nebo jeho dlouhodobě snížený výkon. V české ekonomice, která se potýká s nedostatkem některých kvalifikovaných pracovníků, mohou být tyto ztráty citelné. Odstranění jarního časového šoku by mohlo část takových nákladů omezit, přestože přesná česká úspora zatím vyčíslena není.

9. Střídání času komplikuje dopravu, energetiku i informační systémy.

Dvakrát ročně se musejí přizpůsobovat jízdní řády, plánování směn, účetní evidence, rezervační systémy nebo energetické obchodování. Hodina, která na jaře zmizí a na podzim se opakuje, komplikuje zpracování dat a provoz nepřetržitých služeb. Evropská komise v návrhu na zrušení střídání času z roku 2018 upozornila, že by odstranění pravidelných změn snížilo administrativní zátěž podniků. Jednorázové náklady přechodu by ovšem bylo nutné započítat.

10. Střídání času může negativně ovlivňovat také finanční rozhodování.

Ekonomové Mark Kamstra, Lisa Kramerová a Maurice Levi v roce 2000 publikovali v American Economic Review studii upozorňující na mimořádně slabé akciové výnosy po víkendech spojených se změnou času. Nová pracovní studie NBER z roku 2025 přesto opět naznačuje souvislost mezi narušením spánku a horšími výsledky individuálních investorů. Přesný dopad na český kapitálový trh není znám, ale změny biologických rytmů mohou mít význam i tam, kde rozhodují zdánlivě čistě racionální kalkulace.

Česko by proto mělo ekonomické důsledky ukončení střídání času seriózně vyhodnotit. Nejsilnější důvody pro změnu nespočívají v nepohodlí při přetáčení hodinek, nýbrž v produktivitě, bezpečnosti práce a zdravotních nákladech.

Rozhodující přitom bude, zda by země trvale používala standardní, nebo letní čas. Obě varianty mají rozdílné dopady na denní světlo, spotřebu a pracovní režim. Zrušení by také mělo proběhnout koordinovaně se sousedními státy, aby nevznikaly dodatečné komplikace přeshraničního obchodu.

Současný systém však stále více připomíná historický přežitek. Úspory elektřiny, kterými se kdysi obhajoval, jsou mizivé, zatímco jeho vedlejší náklady mohou být podstatně vyšší.

 

Euro přestává být pro Francii ochranným štítem

Ještě před čtyřmi lety si Česko půjčovalo až o 3,5 procentního bodu dráže než Francie, dnes je rozdíl jen čtvrt procentního bodu

Na evropském dluhopisovém trhu dochází k zásadnímu přeskupování poměrů. Francie, druhá největší ekonomika eurozóny, ztrácí někdejší výhodu levného financování, zatímco Česko, které si zachovalo vlastní měnu, se jí z hlediska úročení státního dluhu výrazně přibližuje. Rozdíl mezi výnosy desetiletých českých a francouzských vládních dluhopisů se dnes zúžil na pouhých 0,25 procentního bodu (viz graf Bloombergu níže). Ještě v roce 2022 přitom přechodně dosahoval až 3,5 procentního bodu. Během čtyř let se tak nebývale výrazně zmenšila úroková přirážka, kterou investoři požadují za držbu českého dluhu oproti francouzskému.

Francouzské desetileté dluhopisy 22. října vykázaly výnos přechodně přes 5,14 procenta, nejvyšší od roku 2002. Jejich úroková přirážka vůči německým dluhopisům současně vystoupala na úroveň nevídanou od dluhové krize eurozóny roku 2011. Finanční trhy tak stále zřetelněji dávají najevo obavy o udržitelnost francouzských veřejných financí.

Zatímco před čtyřmi lety byl mimořádný rozdíl mezi českými a francouzskými výnosy především důsledkem razantního zvyšování úrokových sazeb České národní banky v reakci na inflaci, nynější sbližování odráží také zhoršování rozpočtové a politické situace Francie. Nejde tedy jen o úspěch Česka, ale především o ztrátu někdejší výhody Francie.

K razantnímu poklesu úrokové přirážky Česka v porovnání s Francií dochází i přesto, že Česká národní banka i dnes stanovuje citelně vyšší základní úrokovou sazbu – 3,75 procenta – než Evropská centrální banka. ECB svoji depozitní sazbu nyní stanovuje na úrovni 2,5 procenta. Rozdíl tedy činí 1,25 procentního bodu. Zatímco tedy je základní sazba v Česku vyšší o 1,25 procentního bodu, úrok na desetiletých dluhopisech jen o zhruba 0,25 procentního bodu – což je tedy pouhá pětina rozdílu v základních sazbách.

Podle nejnovějších údajů Eurostatu činil francouzský veřejný dluh ve druhém čtvrtletí letošního roku 119,1 procenta hrubého domácího produktu, zatímco český pouze 43,8 procenta. Francie má tedy v poměru k velikosti ekonomiky přibližně 2,7krát vyšší dluh než Česko. Navíc její zadlužení dále narůstá. Oproti stejnému období loňského roku se zvýšilo o 3,7 procentního bodu HDP (v Česku o 0,1 procentního bodu HDP).

Tudíž Česko, které nepřijalo euro, se může brzy dostat do postavení, kdy si bude na deset let půjčovat za nižší nominální úrok než Francie, jedna ze zakládajících zemí evropské měnové integrace. V takové situace se Česko ocitalo naposledy v květnu 2017, tedy před bezmála deseti lety. Jenže tehdy ještě dozníval efekt devizové intervence České národní banky, která se od listopadu 2013 do dubna 2017 snažila vyvolat silnější inflační tlaky umělým oslabením koruny. Mezinárodní spekulanti vsázeli na razantní posílení koruny po ukončení intervence právě i nákupem dluhopisů ČR, takže poptávka po nich byla intervencí přechodně mimořádně navýšena, což tlačilo výnosy dolů. Nyní však nastává situace, kdy se úroky na českém a francouzském dluhu mimořádně sbližují, aniž by přitom docházelo k intervenčnímu zásahu.

To znamená, že možné vynulování přirážky Česka by představovalo zlom. Zřetelně by signalizovalo, že společná evropská měna sama o sobě nezaručuje levnější státní financování a že výhody členství v eurozóně mohou být převáženy rostoucím zadlužením a ztrátou fiskální důvěryhodnosti.

Současný vývoj proto zpochybňuje častý argument, že přijetí eura automaticky zajistí státu levnější financování. Euro odstraňuje kurzové riziko vůči ostatním členům měnové unie, avšak neodstraňuje riziko špatného hospodaření státu. Dluhy jednotlivých členů eurozóny nadále zůstávají jejich vlastní odpovědností.

Francie navíc nemůže na své specifické hospodářské problémy reagovat vlastní měnovou politikou. Česko si tuto možnost zachovává prostřednictvím ČNB a pohyblivého kurzu koruny. Vlastní měna sice přináší také kurzové riziko, současně však poskytuje ekonomice dodatečný mechanismus přizpůsobení v době hospodářských otřesů.

Navíc, Francie je natolik velkou ekonomikou, že její případná dluhová krize by mohla destabilizovat finanční systém celé eurozóny.

Pro Česko z toho plyne důležité poučení. Nízké zadlužení a důvěryhodné veřejné finance mohou být při financování státu významnější výhodou než samotné členství v měnové unii. Zároveň ovšem pochopitelně platí, že ani české veřejné finance nejsou imunní vůči dlouhodobým problémům, zejména stárnutí populace a rostoucím mandatorním výdajům.

 

Volkswagen přenáší svoji krizi na úspěšnější Škodu Auto

Škoda má více než dvojnásobnou marži než celý koncern, její zaměstnanci by ale v důsledku zmrazení mezd čelili jejich reálnému propadu minimálně o zhruba deset procent

Požadavek Volkswagenu na zmrazení mezd zaměstnanců Škody Auto až do roku 2030 je závažným signálem. Naznačuje, že problémy německého automobilového průmyslu se stále výrazněji přelévají do Česka, a to i do podniků, kterým se samotným ekonomicky daří. Volkswagen se podle odborů snaží přenést část nákladů své rozsáhlé restrukturalizace také na zaměstnance úspěšnějších koncernových značek.

Právě hospodářské výsledky Škody Auto činí požadavek na plošné zmrazení mezd zvláště kontroverzním. Česká automobilka v letošním prvním pololetí zvýšila provozní zisk meziročně o více než šest procent na 1,37 miliardy eur. Její provozní marže dosáhla 8,5 procenta, zatímco celý koncern Volkswagen vykazoval marži pouze 3,8 procenta. Škoda tedy patří k těm částem koncernu, které jeho hospodaření výrazně podporují, nikoli k těm, které jej stahují ke dnu.

Z pohledu německé centrály ovšem snaha o omezování mzdových nákladů určitou logiku má. Volkswagen čelí rostoucí konkurenci čínských automobilek, vysokým výrobním nákladům, slabšímu odbytu na některých klíčových trzích i nákladné transformaci směrem k elektromobilitě. Snaží se proto snižovat náklady v celém koncernu bez ohledu na dosavadní úspěšnost jednotlivých značek.

Takový postup však může být kontraproduktivní. Pokud mateřská společnost začne příliš zatěžovat své nejvýkonnější části, riskuje oslabení právě těch podniků, které jí pomáhají překonávat krizi.

Zmrazení mezd navíc znamená jejich reálné snižování. Pokud by inflace v příštích čtyřech letech dosahovala průměrně 2,5 procenta ročně, kupní síla nezměněné mzdy by se snížila přibližně o devět procent. Při současném omezení prémií a bonusů by byl propad celkových reálných výdělků ještě výraznější.

Celá situace má přitom svůj makroekonomický rozměr. Česká národní banka již delší dobu upozorňuje, že mzdy v tuzemsku rostou příliš rychle vzhledem k vývoji produktivity a inflačnímu cíli. Podle analýzy ČNB ze srpna letošního roku činí dlouhodobě rovnovážný růst mezd přibližně 4,5 procenta ročně, zatímco v letech 2024 a 2025 mzdy rostly tempem 6,6 procenta.

Z tohoto pohledu by zpomalení mzdového růstu v automobilovém průmyslu mohlo působit protiinflačně. Snižovalo by růst výrobních nákladů a zároveň tlumilo spotřební poptávku zaměstnanců. To by za jinak stejných okolností mohlo ČNB usnadnit boj s inflací a omezit potřebu udržovat vyšší úrokové sazby.

Je však třeba rozlišovat mezi zpomalením růstu mezd a jejich úplným zmrazením. Zatímco první může představovat žádoucí návrat k udržitelnému vývoji, druhé by zejména při současném omezování bonusů mohlo znamenat nepřiměřený zásah do kupní síly zaměstnanců. Navíc úspěšná exportní automobilka představuje odlišný případ než některé sektory domácích služeb, kde se mzdové tlaky mohou bezprostředněji promítat do spotřebitelských cen.

Významná je také skutečnost, že reálné mzdy v Česku teprve letos překonaly svoji předpandemickou úroveň. Nominální růst výdělků tak zčásti představuje dohánění kupní síly ztracené během inflační vlny, nikoli automaticky nepřiměřené mzdové požadavky.

Z makroekonomického hlediska by dlouhodobé zmrazení výdělků ve Škodě oslabilo spotřební poptávku zejména na Mladoboleslavsku, Rychnovsku a Trutnovsku. Automobilka prostřednictvím mezd svých zaměstnanců podporuje rozsáhlou síť místních obchodů, služeb i dalších podnikatelů.

Ještě závažnější než samotné zmrazení mezd je však upozornění vedení automobilky, o němž informují odbory, na možné ohrožení vytížení českých závodů a zaměstnanosti. Projevuje se tak dlouhodobá zranitelnost české ekonomiky, která silně navázána na automobilový průmysl a strategické rozhodování zahraničních vlastníků.

O budoucím rozdělení výroby a investic se totiž nerozhoduje pouze podle aktuální ziskovosti jednotlivých závodů. Významnou úlohu mohou hrát také strategické zájmy koncernu, politické tlaky či snaha udržovat zaměstnanost v Německu.

Česká Škoda se tak může dostat do prazvláštní situace, kdy její zaměstnanci budou nuceni přistoupit na mzdové oběti navzdory dobrým hospodářským výsledkům, aniž by jim to automaticky zajistilo dlouhodobou perspektivu výroby.

 

Příchod dalších Filipínců může české ekonomice pomoci, nesmí však konzervovat její závislost na levné práci

Kulturní předpoklady pro integraci jsou poměrně příznivé, rozhodující bude jazyk a bydlení

Plánované navýšení ročních kvót pro pracovníky z Filipín ze současných 10 300 na 12 000 míst od ledna příštího roku představuje reakci vlády na přetrvávající nedostatek pracovní síly v některých odvětvích české ekonomiky. Zaměstnavatelům může usnadnit obsazování volných pozic, zvyšovat výrobní kapacity a umožnit přijímat zakázky, které by jinak kvůli personálnímu nedostatku museli odmítat. Z celostátního makroekonomického hlediska však samotné navýšení kvóty o 1700 míst zásadní změnu nepřinese.

Pokud by všech 1700 dodatečných pracovníků skutečně nastoupilo a každý vytvářel roční hrubou přidanou hodnotu například 1,2 milionu korun, představovalo by to přibližně dvě miliardy korun dodatečného ročního HDP. Skutečný přínos ovšem závisí na tom, zda jde opravdu o nově vytvořenou produkci, nebo pouze o nahrazení jiných zaměstnanců. Zvýšení celkového HDP navíc automaticky neznamená zvýšení životní úrovně obyvatel.

Zásadní je rovněž dopad na mzdy a produktivitu. Dostupnější zahraniční pracovní síla může v některých profesích tlumit tlak na růst výdělků. Firmy pak nemusejí tolik soutěžit o domácí zaměstnance prostřednictvím vyšších mezd. Současně však zahraniční pracovníci mohou doplňovat chybějící kvalifikace, zvyšovat výrobu a vytvářet další pracovní příležitosti pro Čechy. Rizikem zůstává, že relativně snadný nábor pracovníků ze zahraničí oslabí motivaci části podniků investovat do automatizace a modernizace výroby.

Specifickou otázkou je kulturní a společenská integrace Filipínců. Filipíny mají některé předpoklady, které mohou začlenění do českého prostředí usnadňovat. Převážně katolická země sdílí část evropského křesťanského kulturního dědictví, byť česká společnost je dnes výrazně sekularizovaná. Filipíny mají také dlouhou zkušenost s pracovní migrací do zahraničí a řada jejich obyvatel ovládá angličtinu. Tyto charakteristiky ovšem samy o sobě nezaručují úspěšnou integraci jednotlivců a neopravňují k závěrům, že se určitá národnost integruje lépe než jiné.

Největší praktickou překážkou začlenění bude zřejmě čeština. Znalost angličtiny může usnadnit komunikaci v zaměstnání, nikoliv však plnohodnotně nahradit schopnost domluvit se na úřadech, se sousedy či ve zdravotnických zařízeních. Významné jsou také odlišnosti v pracovních komunikačních zvyklostech. Někteří filipínští zaměstnanci mohou být zvyklí na nepřímější vyjadřování nesouhlasu a větší odstup od nadřízených. Zaměstnavatelé proto musejí věnovat pozornost srozumitelnosti pokynů, zejména při činnostech náročných na bezpečnost.

Podstatným společenským rizikem není ani tak kulturní odlišnost sama, nýbrž vznik izolovaných pracovních komunit. Pokud zahraniční zaměstnanci tráví většinu času na ubytovnách nebo ve sdílených bytech mezi krajany a mimo pracoviště přicházejí s českou společností jen minimálně do kontaktu, jejich integrace se zpomaluje. V menších průmyslových městech může koncentrovaný příchod pracovníků zároveň zvyšovat tlak na dostupnost bydlení a místní veřejné služby.

Pozornost si zaslouží také ochrana pracovníků před nepřiměřenými náborovými poplatky, závislostí na zprostředkovatelích či nedůstojnými ubytovacími podmínkami. Pracovní migrace nemá vytvářet paralelní segment trhu práce s horším zacházením a slabší vyjednávací pozicí zaměstnanců.

Rozhodující bude rovněž to, zda Filipínci do Česka přijíždějí pouze dočasně vydělávat, nebo zde postupně zakládají rodiny a trvale se usazují. Ve druhém případě mohou přispívat ke zmírnění dopadů demografického stárnutí, současně však porostou nároky na jazykové vzdělávání a integraci jejich dětí.

Česko proto musí vedle okamžitého ekonomického přínosu migrace sledovat také její dlouhodobé společenské náklady a důsledky. Úspěch nelze měřit pouze počtem vydaných pracovních povolení, ale především tím, zda příchozí pracovníci zvyšují produktivitu ekonomiky, dodržují se jejich pracovní práva a dokážou se postupně začleňovat do české společnosti.

 

Polsko může do deseti let předběhnout Česko. Tuzemská ekonomika doplácí na vyčerpaný recept na růst

Česká ekonomika ztrácí dech. Česko má sice stále před Polskem hospodářský náskok, ten se však rychle zmenšuje. Podle zářijové analýzy Oxford Economics by Polsko mohlo kolem roku 2035 Česko předstihnout v HDP na obyvatele v přepočtu na kupní sílu. Ještě v roce 2019 přitom dosahovalo pouze 80 procent české úrovně.

Hlavním dlouhodobým problémem české ekonomiky je stagnující produktivita práce. Zatímco v letech 2000 až 2019 rostla průměrně o 2,8 procenta ročně, od roku 2019 se prakticky nezvyšuje. Česko tak patří k nejhůře si vedoucím zemím Evropské unie. Ekonomický růst v posledních letech zajišťovalo především zapojování dalších pracovníků, včetně zhruba 400 tisíc ukrajinských uprchlíků, a rostoucí počet odpracovaných hodin.

Jenže právě tento model růstu naráží na své hranice. Česko již dnes patří k zemím s nejvyšší zaměstnaností v Evropské unii a Češi patří k těm, kteří v práci tráví nejvíce času. Pracovníků v produktivním věku navíc bude kvůli stárnutí populace ubývat. Bohatství země nelze dlouhodobě zvyšovat pouze tím, že bude více lidí pracovat déle. Rozhodující je, kolik hodnoty dokážou za svou práci vytvořit.

České ekonomice se navíc postupně vyčerpává dosavadní konkurenční výhoda založená na relativně levné pracovní síle a průmyslové výrobě součástek a dalších meziproduktů. Mzdy rostou, aniž by odpovídajícím tempem stoupala produktivita. Firmám tak rostou náklady na jednotku produkce a česká ekonomika ztrácí část své konkurenceschopnosti.

Důsledky jsou již patrné. Zatímco v roce 2019 dosahoval český HDP na obyvatele v paritě kupní síly 91 procent úrovně eurozóny, v roce 2025 to bylo pouze 88 procent. Namísto dalšího přibližování západní Evropě se tak Česko od její hospodářské úrovně opět vzdálilo.

Přitom nejde o to, že by česká ekonomika postrádala perspektivní odvětví. Produktivita výrazně roste například v informačních technologiích, farmaceutickém průmyslu či výrobě elektroniky a automobilů. Jejich úspěchy se však dostatečně nepromítají do výkonu celého hospodářství. Rozvoj nadále brzdí nedostatečné investice do vzdělávání, výzkumu a infrastruktury, zdlouhavé povolování staveb i nízká mobilita pracovníků.

Oxford Economics proto předpokládá, že česká ekonomika v příštích deseti letech poroste v průměru o dvě procenta ročně. Česko tak sice bude nadále bohatnout, avšak pomaleji než v minulosti. Pokud nedokáže zvýšit svou produktivitu, hrozí mu, že bude postupně ztrácet své dosavadní hospodářské postavení ve střední a východní Evropě. Polsko by se přitom mohlo stát první zemí regionu, která Česko v HDP na obyvatele předstihne.

Pozn. Komentáře zahrnují období od 20. října. (26.10.2026)