Československé státní solivary v Prešově a Solnohradě u Prešova na Slovensku

Jest všeobecně známo, že české země oplývají velkým nerostným bohatstvím a pokud se množství různých nerostů týče, vyrovná se jim málokteré stejně velké území na světě. Přesto však ani v Čechách, ani v sesterské Moravě a Slezsku nemáme solných ložisek, takže tento důležitý nerost nemohli jsme do nedávna řaditi mezi naše minerály. Celá spotřeba soli u nás musela býti hrazena solí dováženou k nám z jiných zemí – Haliče, Solné Komory a Německa. Teprve od utvoření našeho Československého státu připojením Slovenska a Podkarpatské Rusi k zemím české koruny můžeme mluviti též o soli jako našem vlastním nerostu.

V našem státě máme nyní dvě místa, kde se sůl těží, a na každém z těchto míst dobývat se sůl jiným způsobem. Kdežto v Solnohradě na Slovensku získává se sůl odpařováním solí nasycené vody, jest v Akně Slatině v Podkarpatské Rusi vylamována horníky kusová sůl v podzemních prostorách a po rozemletí v solných mlýnech, které postaveny byly v Olomouci a nedávno též v Akně Slatině, jde sůl přímo do obchodu.

V následujících řádcích zmíníme se o nalezišti slovenském a popíšeme blíže i způsobu tamního dobývání soli. Druhému výskytu soli u nás – Akně Slatině – bude věnována později samostatná stať, ke které připojen bude i popis zařízení solných mlýnů.

Dobývání soli v Solnohradě u Prešova dálo se již ve velmi starých dobách, ba byla prý zde sůl dobývána již před vpádem Maďarů do země. S pravidelným hornickým těžením svislou jamou započato bylo zde však teprve v r. 1572, kdy kutacími pracemi, prováděnými z nařízení tehdejšího správce spišské stolice Salma, bylo v místech, kde se nyní nalézá šachta „Leopold“, zjištěno solné ložisko. Od té doby pak solný závod solnohradský zaměstnával stále více a více dělníků a těžba soli stoupala. Hornicky dobývána byla zde sůl až do r. 1752, kdy v noci z 20. na 21. února provalilo se starou opuštěnou chodbou tak velké množství vody, že tehdejší nedokonalé prostředky naprosto nestačily na její vyčerpání. Přes to, že byla voda, podle nařízení komise, v desetivědrových měších dnem i nocí čerpána, zůstala nejhlubší a střední díla zatopena a další hornické práce mohly se omeziti jen na partie nejvrchnější. V červnu r. 1752 sešla se komise znovu a tu po uvážení všech okolností, zvláště když bylo zjištěno, že voda do šachty vniknuvší vytvořila úplně nasycený solný roztok, který se výborně hodí k výrobě soli vařené, bylo nařízeno úplné zastavení hornického dobývání soli a tak se tedy v Solnohradě od 11. června 1752 sůl hornicky netěží.

Zdánlivá škoda, způsobená záplavou dolů, byla vlastně pro doly ty velmi na prospěch, ježto vařením dala se zde pak dobývati velmi čistá sůl levněji, než daleko horší sůl, místy silně jílem znečištěná, vytěžená horníky v podzemí.

Solivary solnohradské nabyly své nynější podoby až začátkem XIX. století. Do té doby vařila se sůl na dvou malých pánvích, které však nedostačovaly a proto přikročeno bylo k rozšíření novými stavbami. V r. 1800 postaven solivar „František“ s dvěma odpařovacími pánvemi; každá pánev má plochu skoro 81 m².

V r. 1805 postaven solivar „Ferdinand“ s pánví 90 m² velkou. Pak následovaly brzy za sebou stavba budovy nádrže solanky, solného skladiště a ostatních závodních budov (bytů, dílen, stájí).

V r. 1821 postavena byla nákladem skoro 52 000 rakouských zlatých 14 km dlouhá splavná strouha, aby bylo docíleno levnější dopravy palivového dříví z okolních lesů potřebného k vaření soli. Dnes vede úzkokolejná dráha sloužící k dopravě dříví, ze Solnohradu až za Zlatou Báni.

Z pozdějších menších změn v solivarech solnohradských nutno ještě alespoň uvésti, že místo roštových topenišť zavedena byla tu r. 1865 topeniště pultová.

Množství vody do dolů denně přitékající určeno bylo teprve v roce 1888 při čištění a opravě šachty. Tehdy čerpána byla voda ve dne v noci nepřetržitě po 9 měsíců a tu bylo zjištěno, že denně přitéká do dolů 500 až 530 hl vody, která se úplně nasytí solí (na 26,5 %), takže stačí na roční výrobu přes 6 milionů kg soli, při čemž stav vody v šachtě zůstane stále týž. Výška vody v šachtě kolísá podle zvyšování nebo snižování odběru; tak v letech 1830 až 1840 bylo vody v šachtě přes 70 m, výška ta však v pozdější době podle záznamů klesala, ježto spotřeba solanky v solivarech byla větší než přítok vody do dolů. Stejně i nyní (v polovici r. 1924) poklesla vodní hladina v šachtě na minimum (asi 7 m ode dna), což jest opět v souvislosti s větší výrobou vařené soli, kdežto ještě v roce 1921 bylo tu asi 65 m vody.

Dobýváním soli v Solnohradě na Slovensku děje se dnes následujícím způsobem:

Ze šachty „Leopold“, která vlastně jest přes 150 m hlubokou studní, zdvihá se ve dvou pětihektolitrových měších zhotovených z volské kůže solanka (roztok solný) elektrickým těžným strojem o dvou bubnech průměru 2 m a síle 13 KS. Do šachty spouštějí se měchy na laně, tam ponoří se pod hladinu vodní, k čemuž vedle vlastní váhy měchů přispívá i váha těžkého železného kruhu, který jest při otvoru měchu a po naplnění solankou se měch vytáhne. Jeden výtah trvá asi 7 až 8 minut. Na ohlubni šachty uspořádána jsou dvojdílná dvířka sklopná, která si měch, naplněný a nahoru tažený, otevře. Jakmile však projde měch dvířky, zavrou se tato za ním a naplněný měch visí pak na laně nad uzavřenými dvířky. Aby dosedl, jest nutno jej trochu dolů popustit. Jak měch dosedá na uzavřená dvířka, nahne jej, za tím účelem tam stojící dělník, směrem k dřevěné nádrži, čímž dostane měch směr, kam se pak nakloní. Dalším snížením závěsného bodu přejde měch až do horizontální polohy a celý jeho obsah vyleje se do nádrže.

Před zavedením elektrického pohonu (až do r. 1894) zdvihána byla solanka ze šachty pomocí žentouru poháněného koňským pohonem. Aby byli koně chráněni před nepohodou byla nad žentourem postavena vedle šachty „Leopold“ zvláštní budova, a tu jest možno v Solnohradě i se starým zařízením spatřiti dodnes.

V současné době těží se solanka vždy ve večerní směně a sice od 4 hodin odpoledne do 12 hodin v noci a tento čas těžby odůvodněn jest tím, že Dieselův motor mimo elektrického těžení pohání dynamo sloužící k napájení elektrické sítě osvětlovací a tím se částečně ušetří na spáleném oleji.

Solný roztok (solanka) po vylití z měchu vytéká do nálevky (nádrže u šachty) a z ní do žlabu, odkuž se pak vede asi 160 m dlouhým dřevěným potrubím do velké budovy s nádržemi. Nádrže jsou dřevěné a jest jich celkem osm; každá nádrž má 10,5 m délky, 7,8 m šířky a 1,75 m výšky a k jejímu naplnění jest třeba asi 1400 hl. Pojme tedy všech 8 nádrží celkem asi 11 000 hl solanky.

Budova s nádržemi na solanku jest postavena níže než ohlubeň šachty „Leopold“, takže solanka do nádrží odtéká přirozeným spádem a není ji tedy třeba do nádrží čerpat. Rovněž z nádrží na pánve do solivarů není třeba vodu čerpat, ježto oba solivary postaveny jsou níže než budova s nádržemi.

Vlastní výroba soli ze solanky děje se odpařováním na pánvích. Pánve jsou v principu nízké odpařovací nádoby s velkou plochou. Pánve v solnohradských solivarech zhotoveny jsou ze železných desk asi 10 mm silných, s okraji zahnutými do pravého úhlu a tyto zahnuté části spojují se spolu šrouby. Rovná plocha jedné desky má podobu čtverce rozměrů 500 x 500 mm. K utěsnění šrouby spojených desk slouží konopí, které se zalévá sádrou a cementem. Mimo to před počátkem kampaně k docílení lepšího utěsnění napustí se na horkou pánev něco matečného louhu z poslední kampaně.

Pánve jsou obdélníkové a v solivaru „František“ mají rozměry 8,7 x 9,8 m, v solivaru „Ferdinand“ má pánev rozměry 10 x9,5 m; hloubka pánví jest 0,58 m.

Pánve jsou po stranách opatřeny prkenným pláštěm se sklápěcími dvířky. Strop nad pánví jest vodorovný, prkenný a opatřen komorou, kterou se odvádějí páry do zděného, prkny vyloženého komína.

Z výše položených nádrží otevřením kohoutů přitéká solanka samočinně na pánev, kam se napustí asi na 30 cm vysoko a pak se nechá odpařovati a vždy asi po třech hodinách otevřením přítokových kohoutů doplní se množství solanky v pánvi na normální výšku (30 cm).

Pod pánvemi, jak již zmíněno, jsou pultová topeniště. U solivaru „Ferdinad“ jest topeniště konstruováno jak pro topení dřívím tak pro topení uhlím.

Jinak jako paliva užívá se skoro výhradně dříví a dříve jen někdy bylo k topení užito i šalgotarjanského uhlí. Topení dřívím jest v Solnohradě odůvodněno tím, že uhelné doly jsou odtud značně vzdáleny, takže dopravou se uhlí tak zdraží, že topení dřívím, kterého jest v okolí dostatek, přišlo levněji. Při nepřetržitém provozu spálí se za 24 hod. asi 25 m³ dříví a tímto množstvím spáleného dříví vyrobí se v obou solivarech asi 200 q soli.

Z nádrží přiváděný solný roztok vede se bez předchozího předehřívání přímo na pánve; zvláštní předehřívání, kterým se v některých cizích solivarech zahřívá solanka před vpuštěním na pánev až na 40^o C, v Solnohradě zavedeno není. Solanka, jak výše řečeno, připouští se každé 3 hodiny. Rovněž každé 3 hodiny vytahuje se dřevěnými hřably z roztoku vyloučená a na dně pánve usazená sůl.

Tato solná kaše ze dna pánve vytáhne se na šikmou dřevěnou palandu (odkapovací pult), kde zůstane po tři hodiny ležeti, a za tu dobu skoro veškerý v ní zbylý louh steče zpět do pánve. Vždy před vytahováním další soli odnese se tato dříve vytažená a částečně vysušená sůl ručně v necičkách nebo truhlíkách na větší odkapovací palandu a asi za 12 hod. přijde odtud do sušáren, které záležejí z plechových desk, ohřívaných horkým kouřem odcházejícím zpod pánví do komína. Na sušárnách zůstane sůl ležet opět asi 12 hodin a každé 3 hodiny se obrací. Po této době má sůl už jen asi 2 % vlhkosti a tak se odváží do skladiště.

Jedna kampaň trvá 14 dní až 3 týdny a v této době pracuje se nepřetržitě ve třech osmihodinových směnách. Po této době jest nutno zbylý louh vypustit, ježto už jest velmi znečištěn vedlejšími solemi, a provést různé menší opravy. Přestávka mezi dvěmi kampaněmi trvá asi půl dne a vždy asi po půl roce provádějí se opravy větší.

V pánvi zbylý matečný louh se po kampani vypustí do zvláštní nádrže (studně), kde sůl z louhu vykrystaluje. Za rok vybírá se této „studničné soli“ v Solnohradě asi 40 q.

K utěsnění pánví potřebný louh zvedá se před započetím nové kampaně ze studně velmi primitivním způsobem. Do velkého kola, podobného mlýnskému, vstoupí dělníci a přešlapováním uvedou kolo do pohybu. Kolo to má na obvodě dřevěné nádoby a jimi se matečný louh zvedne do výšky pánve. Z nádob na obvodu kola vyleje se louh do korýtek vedoucích k pánvím.

Při vaření soli zaměstnáni jsou zde v jedné směně u jedné pánve 2 vrchní vařiči, 2 vařiči, 2 dělníci zaměstnávající se sušením soli a jeden mladistvý dělník k lehčím a podřízenějším pracím.

Když v r. 1918 přešly solnohradské solivary do vlastnictví našeho státu, bylo v okolí Solnohradu provedeno, za účelem zjištění rozsahu solného ložiska, několik hlubinných vrteb, avšak otázka ta dosud spolehlivě rozřešena nebyla.

Geologickými poměry solnohradského solného uložení zabýval se dříve Alexandr Gesell, který došel k závěru, že solné ložisko u Solnohradu netvoří jednotný celek, nýbrž složeno jest z jednotlivých pňů, čoček a menších solných vložek, uložených v hlíně a pískovci. Vlastní solné vrstvy solnohradské náležejí geologickým stářím mladšímu tercieru, a to pravděpodobně k prvnímu mediterranu.

Gesell udává, že všechny šachty v Solnohradě na sůl hloubené, dostihly solné ložisko mezi 113 až 132 m. Ze starých map, které se dnes většinou nacházejí v pražském Technickém museu, možno vyčísti, že mimo zmíněný důl „Leopold“ byly tu v dřívějších dobách ještě šachty „Josef“, „Ferdinad“, „Marie“, „Jan Nepomucký“, větrná šachta. Jak ze starých map zřejmo, nebyly šachty „Jan Nepomucký“ a „Marie“ v žádné souvislosti s vyřízením solného ložiska a sloužily patrně jen jako jámy kutací. Nejdelší rozměr starých hornických prací od severu k jihu byl asi 600 m, od východu k západu něco málo nad 400 m a v tomto prostoru nalézaly se veškeré dřívější hornické práce, provedené v době od r. 1572 až do 1752.

Vzhledem k tomu, že v novější době přihlíží se velmi též k tepelné bilanci celého odpařovacího procesu, a proto, že v tomto ohledu jsou otevřené pánve značně nehospodárnější než odpařovací aparáty uzavřené, bylo při stavbě nových solivarů v Německu, Rakousku, Francii, Švýcarech aj. zavedeno odpařovací zařízení uzavřené.

Tohoto moderního způsobu výstavby solivarů použito bylo též při stavbě nového československého solivaru v Prešově, který jest tu postaven nedaleko nádraží a jehož zařízení se právě dokončuje, takže koncem letošního roku bude pravděpodobně možno v něm zahájiti výrobu odpařované soli a pak dříve popsaná práce v solivarech solnohradských bude zastavena.

Vnitřní zařízení (strojní) nového československého solivaru prováděno jest strojírnou Breitfeld, Daněk a spol., která postavila již podobná zařízení v Ebensee v Německém Rakousku a ve Věličce v Polsku.

Nový československý solivar v Prešově spojen jest s nádražím normální kolejí, takže náklady jest možno dopraviti přímo až do solivaru. Při provozu přijde zde v úvahu hlavně doprava uhlí, které podle projektu má sem býti dopravováno ze severočeských státních dolů hnědouhelných; ježto však značnou vzdáleností severočeského revíru od tohoto místa spotřeby uhlí dopravou značně zdraží, přijde snad v úvahu, vzhledem k tomu, že ostravský revír jest daleko blíže, i černé uhlí z Ostravska.

Potřebná solanka k výrobě vařené soli načerpá se ze zmíněné již šachty „Leopold“ v Solnohradě a vlastním spádem přiteče do nádrže v solivaru prešovském, který jest asi o 30 m níže než nádrže na solanku v Solnohradě.

při zavedení tohoto nového způsobu výroby soli má se změniti též dosavadní způsob čerpání solanky z dolu „Leopold“, které dosud se provádělo, jak již dříve zmíněno, na laně zavěšeným měchy. Staré toto zařízení zůstane na dole jako reserva a solanka zdvihána bude bronzovým šestistupňovým vysokotlakovým čerpadlem o výkonnosti 225 až 250 l/min., s výtlačným potrubím o prům. 40 mm. Pohon čerpadla obstará elektroměr a potřebný elektrický proud má býti podle disposic dodáván z elektrické centrály nového československého solivaru v Prešově.

Zavedení uzavřených odpařovacích přístrojů má vedle daleko lepší tepelné bilance, než jaké jest možno docíliti u pánví otevřených, i tu výhodu, že uzavřené vakuové přístroje odparné zaujímají méně místa než pánve otevřené a pak že vyžadují daleko méně obsluhy. Naproti tomu však zařizovací náklady jsou vyšší než u prvních.

Aby při provozu v uzavřených odparných aparátech nepříznivě nepůsobily vedlejší soli v solance obsažené hlavně tím, že podporují připékání apod., jest nutno předem veškerý solný louh (solanku) chemicky čistit a teprve těchto vedlejších solí zbavená solanka přivede se do aparátů odpařovacích.

Vzhledem k tomu, že nový solivar v Prešově není ještě v provozu, následkem čehož není možno uvésti žádných provozních dat, bude dobře možno i zařízení tohoto nového solivaru v hrubých rysech popsati teprve později.

V současné době (srpen 1924) zaměstnávají československé solivary v Solnohradě 111 dělníků a v prvním pololetí 1924 (tedy od 1. ledna do 30 června) vyrobeno bylo tu 39 642,5 q vařené soli kuchyňské a 2521 q soli odpadové. Různé další provozní údaje obsaženy jsou v připojené tabulce.

Sůl ze Solnohradu rozprodávána jest v malém do okolí a rolníci a obchodníci, kteří si do solného skladu pro sůl přijíždějí, odvážejí si ji na povozech v přinesených pytlích. Prodej obstarává úřad prodeje soli, který podléhá generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě. Jako v sousedních státech, tak i v Československé republice jest sůl státním monopolem, kterým, jak známo, byla již i v bývalém Rakousku-Uhersku. Žádný soukromník následkem toho nemá práva sůl dobývati a také revírní horní úřad nemůže k soukromému dobývání soli důlní míry propůjčiti. Kdo by však solné ložisko nalezl, jest povinen nález ten do 90 dnů nejbližšímu finančnímu úřadu ohlásiti. Rovněž není soukromníkům dovoleno dobývati sůl odpařováním solných roztoků. Cena soli stanovena jest ministerstvem financí a jest v ní již zahrnuta určitá spotřební daň.

U nás dobývá se sůl vedle Solnohradu v Podkarpatské Rusi v Akně Slatině, která produkuje více než 20tinásobné množství produkce solnohradské. Odtud má se později dovážeti do Solnohradu znečištěná sůl odpadová, kde se rozpustí a vyrobí z ní vařením sůl spotřební, jedlá. Dobývání soli v Akně Slatině popíšeme později.

Ku konci děkuji srdečně pp. vrchnímu báňskému radovi Ing. Jos. Kášovi a vrch. báň. komisaři Ing. Fr. Maškovi za některé informace, a podotýkám, že připojené fotografie provedeny byly firmou Diwald v Prešově.

Dr. Mont. Ing. M. J. Marek, Triumf techniky 1925

Sklad soli v Prešove sa otvára verejnosti

Prešov sa opäť môže pýšiť historickou budovou Skladu soli v bývalom Solivare. Táto národná kultúrna pamiatka zo 17. storočia bola po požiari z 18. mája 1986 takmer úplne zničená, ale po dlhom čase sa ju podarilo obnoviť a sprístupniť verejnosti. Návštevníci si ju môžu znova prezrieť po dlhých tridsiatich rokoch.

Bývalý Solivar dával ľuďom prácu do roku 1970, dokedy sa v ňom ťažila soľ. Vtedy ho odstavili a prevádzku presťahovali inde. Pôvodný areál začal slúžiť ako múzeum. To však dlho neplatilo o budove bývalého Skladu soli, ktorá pred tridsiatimi rokmi vyhorela a takmer schátrala.

Pri požiari nebola zničená len vzácna drevená konštrukcia, ale aj iné časti vrátane vybavenia. Znovuzrodenie pamiatky, ktorá patrí od roku 2003 do správy Slovenského technického múzea v Košiciach, priniesli až posledné roky.

„Dlho sme sa usilovali o jej záchranou, tá si však vyžadovala finančne nákladnú rekonštrukciu. Napokon sa zrealizovala a stála 3,8 milióna eur. Viac ako dva milióny sme získali z Európskeho fondu regionálneho rozvoja, vyše 350-tisíc eur zo štátneho rozpočtu a ďalších takmer 1,5 milióna eur z rezortných zdrojov ministerstva kultúry,“ hovorí generálny riaditeľ Slovenského technického múzea v Košiciach Eugen Labanič.

Sklad soli v Prešove patrí medzi najvýznamnejšie technické pamiatky na Slovensku a je ojedinelým svojho druhu nielen u nás. Po stáročia slúžil na uskladnenie, manipuláciu a distribúciu soli. Soľ sa v ňom uskladňovala v jednotlivých soľných komorách. Tvoril dominantu celého Solivaru.

Po obnove a sprístupnení bude dopĺňať ďalšie technické objekty v priestoroch Solivaru, ako sú Šachta Leopold, Gápeľ, Četerne, Maschinhaus, Varňa a Klopačka. Sklad soli je jednopodlažnou budovou bez suterénov v tvare písmena U…

„Objekt bude sprístupnený verejnosti a budú si ho môcť prísť obzrieť turisti,“ poznamenal Melich. Postupne chcú Sklad soli zapĺňať vnútorným vybavením, aby slúžil nielen na turistické, ale aj kultúrno-spoločenské účely…

Primátorka Prešova Andrea Turčanová zdôraznila, že národná kultúrna pamiatka Solivar ako neoddeliteľná súčasť mesta pritiahne do Prešova viac turistov. „Nik nemôže spochybniť jedinečnosť tejto pamiatky, ktorá sa po rekonštrukcii a sprístupnení Skladu soli stane turistickou atrakciou,“ podčiarkla Turčanová.

Okrem zrekonštruovaného objektu Skladu soli patrí k najzaujímavejším častiam areálu aj Gápeľ. Ten býval dômyselným zariadením na čerpanie soľanky pomocou konských záprahov.

Areál Solivaru v Prešove vybudovali v 17. storočí, zužitkovania soľanky, čiže vodného roztoku nasýteného soľou, sa však v tejto lokalite datuje už od 13. storočia. Soľ objavili, dolovali a varili v katastrálnom území neskoršej obce Soľná Baňa, ktorá sa neskôr stala súčasťou Solivaru, zloženého z troch obcí – Solivar, Šváby a Soľná Baňa. V roku 1918 obec premenovali na Soľnohrad. Od roku 1971 sa Solivar stal miestnou časťou Prešova.

Štefan Rimaj, Pravda 19.03.2016

Foto Sklad soli, SITA, Viktor Zamborský