Český státní dluh se ve druhém čtvrtletí téměř nezměnil

Petr Dufek, hlavní ekonom Banky CREDITAS

Podle zveřejněných údajů Ministerstva financí ČR dosáhl státní dluh ČR na konci června hodnoty 3 727 mld. Kč. Znamená to, že se během druhého čtvrtletí fakticky zvýšil pouze o 7 mld. Kč a od začátku roku o 49 mld. Kč.

Dluh ČR je důsledkem deficitního hospodaření státního rozpočtu. Největší nárůst zaznamenal v roce 2022, kdy se zvýšil o 429 mld. Kč.

Aktuální výsledek kontrastuje s průběžným hospodařením státního rozpočtu, který skončil v prvním pololetí s deficitem přesahujícím 183 mld. Kč. Je vidět, že Ministerstvo financí má ve státní pokladně dostatečnou likviditu, aby si průběžný schodek hospodaření financovalo samo. Novými dluhopisy vydávanými v průběhu prvního pololetí fakticky jen nahrazovalo splatné bondy.

Struktura státního dluhu zůstává velmi příznivá. Většinu dluhu (95 %) totiž představují střednědobé a dlouhodobé závazky, navíc převážně korunové. Zahraniční zadlužení státu je proto pouze marginální.

Komu stát dluží? Především bankám, které drží více než dvě pětiny dluhu. Desetinu korunových dluhopisů mají ve svých portfoliích penzijní fondy, necelých pět procent drží pojišťovny. Domácnosti jako věřitelé státu zatím nehrají významnější roli. Až se však započítají nově vydané Dluhopisy Republiky, zvýší se podíl obyvatel na financování státu nad pětiprocentní hranici.

Vzhledem k tomu, jak hospodaří státní rozpočet, musíme počítat s tím, že státní dluh ČR bude dál svižně růst. Na konci letošního roku by se mohl přiblížit hranici 4 bilionů korun a odpovídal by tak zhruba 45 % HDP. Byl by to nejvyšší dluh v historii samostatné ČR, přesto by Česká republika stále patřila mezi nejméně zadlužené země.

S růstem dluhu a vyšší úrovní výnosové křivky ovšem musíme počítat s rychlejším nárůstem nákladů na dluhovou službu. Proto diverzifikace zdrojů financování, respektive věřitelů, vypadá jako velmi rozumný krok Ministerstva financí. Stát se tím stává o něco méně závislým na finančním trhu a zároveň má plně pod kontrolou úrok (přesněji výnos), za který si půjčuje.

Česká inflace – druhá nejnižší v celé EU

Podle zveřejněných dat Eurostatu se česká harmonizovaná inflace v červnu snížila na 1,1 % a byla tak po té švédské druhou nejnižší v celé Unii. Přitom Švédové měli inflaci jen o jednu desetinu procentního bodu nižší.

Jak se nám podařil takto pěkný výsledek? V první řadě do harmonizované inflace se nezapočítává tzv. imputované nájemné, tedy ceny bytů, takže je ještě nižší než národní inflace. V ČR navíc ještě doznívá vlna zlevňování elektřiny a plynu, která je díky hojně rozšířeným fixacím opožděná oproti západním zemím. A spolu se Švédskem také procházíme obdobím nejrychlejšího zlevňování potravin.

O něco méně pozitivně už vypadají data za služby, kde je vidět, že patříme spíše do východního křídla. Ať už jde o efekt konvergence nebo o důsledek napětí na realitním trhu promítajícího se do svižného růstu nájemného.

Trochu se ovšem vymykáme v rychlosti, s jakou u nás rostou ceny v hotelech. Z tohoto pohledu ČR působí dojmem přímořského Španělska. 

Je docela zajímavé, že první tři aktuálně nejméně inflační ekonomiky jsou mimo eurozónu, kde průměrná inflace dosáhla 2,8 %. Nejvíce inflační ekonomiky jsou naproti tomu ta přehřívající se rumunská a vedle dvě již euroizované – litevská a bulharská.

Jak je opět vidět, jednotná měnová politika není šitá pro tak nehomogenní prostor, jakým je eurozóna.

Pro ECB bude nicméně zajímavější průměr celkové inflace, spíše než inflační problémy východu. Zajímat ji bude i jádrová inflace, která poklesla na 2,4 % a může tak zmírnit snahy o zpřísnění měnové politiky v září.

Problémem ovšem zůstávají ceny ve službách, které dynamicky rostou o více než tři procenta.

V ČR nicméně o více než 4 %.

Celkově máme hezky nízkou inflaci, avšak především jen díky zlevňování potravin a fixacím cen energií. Takže jen dočasně.

Výrobní inflace silně pod vlivem cen komodit

Výrobní inflace v průmyslu je v posledních měsících velmi nestabilní zejména v důsledku kolísání cen ropy na světových trzích promítající se i cenového vývoje PHM a dalších ropných derivátů. I když každou chvíli tak vidíme meziměsíčních a meziroční prudké nárůsty nebo pády, fakticky je výrobní inflace v podstatě pod kontrolou. Pokud odhlédneme od vlivu rafinérského průmyslu, je vývoj meziroční inflace podstatně méně dramatický. Výjimkou vedle ropy jsou snad už jen stavebniny, jejichž vyšší ceny se už promítají přímo do nákladů stavebních firem.

Pro spotřebitele je v tuto chvíli asi nejzajímavější otázkou, jak se mohou dál vyvíjet ceny potravin. A tady zatím nedochází k žádnému negativnímu obratu. Ceny v zemědělství dál klesají, takže vepřové dnes zemědělci prodávají zpracovatelům o čtvrtinu levněji než loni, mléko dokonce o 26 %, pšenici o více než pětinu. Máslovou i vaječnou „krizi“ odvál čas a ceny se pro spotřebitele mohou proto vyvíjet dál – alespoň v nejbližších měsících – pozitivně, s výjimkou hovězího masa. Ostatně i momentum výrobní inflace v potravinářském průmyslu to rovněž potvrzuje. Nicméně tady jednoznačně platí, o co lépe pro spotřebitele, o to hůře pro zemědělce.

Co tedy říkají aktuální výsledky výrobní inflace? Situace je mnohem méně dynamická, než napovídají souhrnná data ovlivněná energetickými komoditami. Mnohem zajímavější je situace v zemědělství, kde pokračuje tlak na snižování cen primární produkce z titulu přebytků na evropském trhu. Doba, kdy Asie vykupovala produkci v zemích EU evidentně skončila. Ve stavebnictví se může a nejspíš i bude zdražovat dál. Na vině je silná poptávka i dražší stavební materiály.

Pro spotřebitelskou inflaci aktuální aktuální vývoj výrobní inflace pozitivním signálem naznačujícím zlevňování potravin i v nejbližších dvou měsících. V jisté chvíli však tento efekt přestane fungovat a v celkové inflaci budou o to více vidět negativní jádrové složky – zejména ceny ve službách – kterých si všímá ČNB.

Češi pracují na svoji východní penzi dlouho jako na západě

Zveřejněné statistiky Eurostatu ukazují, kolik let obyvatelé jednotlivých zemí v průměru stráví v práci, než se doberou důchodu.

Navzdory tomu, že v ČR je až třetina penzí přiznaná předčasně, odcházíme do penze až po více než 38 letech. Pro zajímavost Slováci po 36 letech, Rumuni ani ne po 33 letech.

Při pohledu na mapu s výsledky je vidět, že nejdéle zůstávají v práci Holanďané a Švédové. Nejrychleji do penze naopak zamíří Rumuni a Bulhaři.

Zajímavým momentem je rozdíl v délce pracovního života mužů a žen. V evropském průměru končí ženy svou pracovní kariéru o čtyři roky dříve než muži (u nás o zhruba 4,5 roku).

Nejrychleji míří do penze Italky (o devět let dříve), zatímco déle než muži pracují ženy jen ve dvou zemích, a sice v Litvě a Lotyšsku.

Co je dál zajímavého? Třeba to, že se délka pracovního života v posledních dvaceti letech všude prodloužila. V případě ČR jsou to čtyři roky navíc. I když předčasné penze stále táhnou, tuto statistiku nezviklaly.

V každém případě je s ohledem na demografický vývoj v EU nepochybné, že délka pracovního života se bude muset dál prodlužovat.

Ne všechny východoevropské země, včetně ČR, jsou na tento vývoj připravené, ale jiná cesta asi nevede. Trh práce bude muset změnit svůj přístup k lidem nad padesát let, protože nebude kde brát zaměstnance.

A na závěr ještě malý doplněk k penzím. Pracujeme dlouho, skoro jako na Západě, ale podle serveru Euronews patří české penze spíše do východního bloku.

Je to už sice starší, ale jediná komplexní statistika. Absolutní výše penzí sice rostly, relativní poměry se však nejspíš změnily jen málo.

Prozatím stabilizovaný průmysl

Květnové výsledky naznačují stabilizaci evropského průmyslu, jednoho z klíčových odvětví ekonomiky EU.

V tuto chvíli je ovšem třeba rozlišovat mezi krátkodobými výsledky a dlouhodobými tendencemi.

Krátkodobě skutečně vidíme známky stabilizace, zejména po abstrahování od irských dat, která dlouhodobě vykazují mimořádnou volatilitu.

Zatímco meziročně průmysl klesá o 0,3 %, veškerý tento pokles jde na vrub Irska, kde se průmyslová produkce propadla téměř o 20 %.

Při pohledu na největší průmyslové obory je patrný pokračující útlum automotive, tažený především Německem a Francií. V těchto zemích se výroba motorových vozidel propadá o téměř osm, respektive deset procent.

Ve srovnání s rokem 2019 se produkce automotive v Německu snížila již o pětinu a ve Francii o téměř 30 %.

Navzdory zmíněné stabilizaci zůstávají důvody k optimismu omezené. Produkce zpracovatelského průmyslu se pohybuje zhruba na úrovni před pěti lety a stále zaostává za výsledky z let 2022 a 2023. O skutečném růstovém trendu proto zatím nelze hovořit.

Krátkodobě evropskému průmyslu nahrává snaha firem vytvářet zásoby v reakci na zvýšenou nejistotu v mezinárodní logistice. Podporou jsou rovněž fiskální snahy o plnění závazků vůči NATO prostřednictvím vyšších výdajů na obranu a s tím souvisejících nákupů nové techniky.

Průmysl se sice v posledních měsících stabilizoval, výzvy, kterým čelí, však přetrvávají. V první řadě jde o konkurenceschopnost zatěžovanou vysokými náklady na energie a práci i rostoucími regulatorními a administrativními požadavky. Z vnějšího prostředí pak evropský průmysl zatěžuje sílící zahraniční konkurence i americká cla.

Zapomenout nelze ani na efekt zmenšování některých trhů. To platí zejména pro automobilový průmysl, kde se unijní trh za posledních sedm let zmenšil přibližně o 15 %, což odpovídá poklesu o dva miliony vozů ročně.

Současně roste konkurence čínských výrobců, kteří již získali téměř desetiprocentní podíl na evropském trhu.

Evropské firmy jsou zcela zjevně vytlačovány z oborů, ve kterých ještě nedávno dominovaly. A to nejen na zahraničních trzích, ale stále častěji i na těch domácích.

Automotive je pouze nejviditelnějším příkladem. Podobnému tlaku čelí také další tradičně silná odvětví, například chemický nebo slévárenský průmysl.

Evropský průmysl stojí na rozcestí. Buď se novým podmínkám přizpůsobí a projde restrukturalizací, nebo bude pokračovat proces deindustrializace, jehož nejviditelnějším příkladem je dnes Německo, kde se za posledních osm let průmyslová výroba snížila o 15 %.

Dividendy poslaly běžný účet platební bilance do záporu

Běžný účet platební bilance – který vyjadřuje pozici ČR vůči zahraničí v běžných transakcích, jako jsou platby za zboží, služby, mzdy, dividendy, úroky a transfery – skončil v květnu v hlubokém deficitu přesahujícím 38 mld. korun.

Přebytky, kterých ČR obvykle dosahuje v obchodě se zbožím a službami, tentokrát nestačily na pokrytí odlivu dividend z firem pod zahraniční kontrolou. Jen v tomto měsíci přesáhly takto repatriované zisky 55 mld. korun.

Je to teprve začátek dividendové sezóny, protože další odlivy nás ještě čekají. Fakticky jde o „daň“ za úspěch investování v ČR, která se vyznačuje vysokým podílem zahraničního kapitálu v hlavních odvětvích ekonomiky.

Zahraniční investoři mají v ČR nainvestováno 291 mld. EUR v rámci přímých zahraničních investic, což odpovídá zhruba 82 % aktuálního ročního českého HDP.

Na druhou stranu ani české firmy nejsou jen pasivními příjemci zahraničního kapitálu a samy již nainvestovaly v zahraničí 138 mld. EUR.

Za prvních pět měsíců dosáhl přebytek běžného účtu 33 mld. korun, což je nejnižší hodnota za poslední čtyři roky.

Jde o výsledek horší o 89 mld. korun, což lze přičíst především vyšším ziskům firem pod zahraniční kontrolou, z nichž část odplývá ve formě dividend a část zůstává v tuzemsku k reinvestování.

Z malé části je negativní vývoj běžného účtu důsledkem vyšších nákladů na dovážené suroviny. Cenový šok, který vyvolala válka v Perském zálivu, je nicméně nesrovnatelný se situací v roce 2022.

Za celý rok běžný účet pravděpodobně skončí, podobně jako v roce 2023, poblíž nuly. (18.7.2026)