Čeští skladatelé v Národním muzeu

Národní muzeum i v době podzimního koronavirového uzavření pracuje na plánovaných výstavách, stálých expozicích a projektech, které postupně návštěvníkům zpřístupňuje ve virtuálním prostoru. Nemohou-li návštěvníci do Národního muzea, přichází muzeum k nim domů. Za pomoci moderních technologií zprostředkovává návštěvníkům zážitek z výstav z bezpečí domova online. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů to jsou čtyři velká jména české hudby, která se stala světovým fenoménem. Osudy skladatelů různé generace, stylu a osobitého rukopisu prezentuje výstava Slavní čeští skladatelé, která byla zahájena na počátku listopadu a měla by trvat do 30.6 letošního roku. Na výstavě uvidíte nesmírně cenné autografy, osobní věci i ocenění za tvorbu, některé sbírkové předměty nebyly ještě nikdy vystaveny a mají zde   premiéru.                                                                                                                                            

Bedřich Smetana, zakladatel české národní hudby se narodil roku 1824. Syn sládka v zámeckém pivovaru v Litomyšli si i přes značný talent svou hudební dráhu musel u otce vydobýt. Začal jako klavírista a pedagog ve šlechtických rodinách a ve vlastním hudebním ústavu v Praze. Renomé získal ve švédském Göteborgu, odkud se po pěti letech v roce 1861 vrátil, aby v Čechách usiloval o profesionalizaci hudebního života. Spoluzakládal spolky, byl kapelníkem Prozatímního divadla a stál u zrodu Národního divadla. Hudbu tvořil jako výraz nové koncepce umění a uměleckého pokroku. Smetana vědomě budoval českou národní operu, připomeňme jeho nejproslulejší Prodanou nevěstu nebo slavnostní Libuši. Po životní tragédii – ztrátě sluchu v roce 1874 – již nemohl být kulturně ani pedagogicky činný, a proto žil od roku 1876 v Jabkenicích. Zde zkomponoval svá nejzásadnější díla. Bedřich Smetana prožil dvě manželství, z nichž se mu narodilo šest dcer. Tři z nich, Žofie, Zdeňka a Božena, se dožily dospělosti. Skladatel a život Škála inspiračních zdrojů Bedřicha Smetany zrcadlí často témata z běžného života. Jako chlapec z pivovaru měl vedle lidové hudby v oblibě i tanec, díky němuž se v něm zrodil cit pro přirozený lidový hudební projev. Taneční rytmy, zejména polka, provázejí jeho tvorbu od raných prvotin až po vrcholná díla. Po návratu ze Švédska se díky skladatelově silnému národnostnímu cítění objevila nová témata – dějiny národa, národní mytologie a láska k vlasti. Nejsilnější inspirací mu však byla láska a utrpení, jako ztráta sluchu nebo smrt prvorozené dcery Bedřišky, jež přispěla ke vzniku jednoho z nejoceňovanějších komorních děl 19. století, Tria g moll. V letech, kdy aktivně působil jako klavírista, dirigent a pedagog, měl Bedřich Smetana na komponování málo času. Od r. 1874, kdy ohluchl, naopak tvořil mnohem více. Vznikla tak nejdůležitější díla, mezi nimi cyklus symfonických básní Má vlast. Zrodil se ze Smetanovy lásky k rodné zemi, kdy autor čerpal inspiraci z naší historie, bájí, a složil hold nádherné krajině, kterou obdivoval a miloval. V druhé části cyklu zobrazil průběh toku Vltavy a vytvořil tak ojedinělé dílo, které je celosvětově vnímáno jako ikona české hudby. Souborem svých osmi dokončených oper (a jednoho zlomku-Viola), vzniklým v letech 1862–84, položil základ českého operního repertoáru. Smetana se ještě 18. listopadu 1883 účastnil druhého otevření Národního divadla svou Libuší. Jeho povaha již však byla narušena, poznamenána halucinacemi. Celonárodních oslav svých 60. narozenin si již nebyl vědom, zemřel 12. května 1884. Příčina choroby je dosud předmětem odborných diskusí. Nejnověji docent Ramba, který vyšetřoval Smetanovu lebku, odvozuje skladatelovu nemoc od chronického infekčního zánětu v obličejové oblasti, jímž trpěl od úrazu v dětství.

Význam Smetanova díla a jeho místo v české kultuře 

Smetanovo dílo – zejména nejznámější Prodaná nevěsta, Libuše a Má vlast je podle německého badatele Ch.Storcka „symbiózou umění a národního hnutí“, neboť spojuje vysokou uměleckou hodnotu s intenzivním vyjádřením národního obsahu. Proto se také právě Smetanova hudba, mnohem více než třeba Dvořákova nebo Janáčkova, stala kulturním a politickým symbolem, jehož účinek se projevil za vypjatých dějinných okolností, například za první a druhé světové války.  

 Antonín Dvořák přišel na svět roku 1841 v Nelahozevsi do rodiny řezníka a hostinského, stal se jedním z nejslavnějších českých skladatelů. Absolvoval devět cest do Anglie, kde dirigoval svá díla. Proslavil se zejména tříletým pobytem v Americe, kde působil jako ředitel konzervatoře v New Yorku. Manželství s Annou Čermákovou přineslo devět dětí, z nichž šest se dožilo dospělého věku. Šťastné rodinné zázemí a pevný pracovní režim umožnily skladateli během života zkomponovat přes 200 skladeb. Dvořákova hudba vychází z kořenů české hudebnosti a je mimořádně bohatá na množství hudebních myšlenek. Dvořákova velká díla, jako např. Stabat Mater, Requiem nebo Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“, jsou na stálém repertoáru světových orchestrů. Z oper dobyla svět Rusalka na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena o Malé mořské víle. Skladatel a život   Bůh, láska, vlast! Tak označil skladatel své životní krédo. Mimo význam náboženský byla Bohem pro Dvořáka příroda, kterou miloval a která silně působila na jeho život a ovlivnila jeho dílo. Během jeho pobytu v Americe to byla hudba indiánů a Afroameričanů. Lidová hudba ho inspirovala např. při kompozici Moravských dvojzpěvů, skladby, díky níž se stal slavným téměř přes noc. Hudba Afroameričanů byla nejsilnějším inspiračním zdrojem Dvořákovy poslední symfonie č. 9 e moll s   podtitulem „Z Nového světa“. Slavnou premiéru měla symfonie v newyorské Carnegie Hall v prosinci roku 1893. Antonín Dvořák zemřel na mozkovou mrtvici 1.května 1904.

Leoš Janáček se narodil v Hukvaldech na severovýchodní Moravě roku 1854. Ačkoliv se narodil hluboko ve století devatenáctém, jeho dílo patří k tomu nejprogresivnějšímu, co přineslo století dvacáté. Syn hukvaldského učitele je celoživotně spjat s Brnem. Bojoval s nepřízní osudu, jeho dílo bylo vysmíváno a znevažováno, čelil mnohým útokům ze svého Brna i z Prahy, osobní život byl poznamenán úmrtími dětí i nepochopením jeho nejbližších. Na uznání čekal až do svých 62 let. Jeho velké a produktivní stáří pak přineslo opery jako Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos či Z mrtvého domu, ale také Sinfoniettu či Glagolskou mši. Nevídaný příliv tvůrčí energie přerušilo až náhlé Janáčkovo úmrtí v roce 1928. Se svým originálním hudebním jazykem se stal jedním z nejhranějších operních skladatelů ve světovém měřítku. Skladatel a život Podobně originální jako Janáčkovo dílo se mohou jevit i jeho inspirace. Kořeny jeho hudby jsou spjaté, stejně jako u o generaci mladšího Bély Bartóka, s lidovou hudbou. Začal se zabývat také charakterem lidské řeči, kterou sbíral a zapisoval ve svých nápěvcích mluvy. Říkával: Nápěvky mluvy jsou okénka do lidské duše! Tato poznání spojená se studiem psychologie přináší do Janáčkovy tvorby jakousi tvůrčí pravdu, a snad proto je nám tak blízká a obsahově srozumitelná. A je zde ještě další inspirace, spojená se skladatelovou bytostnou potřebou milovat: ženy, a především Kamila Stösslová, bez níž by jeho pozdní dílo patrně nebylo tak citové a vášnivé. Inspirace Sinfoniettu Janáček napsal během března roku 1926. Na počátku byla žádost Lidových novin o krátkou hudební zdravici k 8. všesokolskému sletu. Zdravice se rozrostla v symfonické dílo, které patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co česká hudba 20. století světu přinesla. Propojení břeskné vojenské kapely s hudbou uměleckou, to celé podtržené Janáčkovou energií a jeho nadšením z nového československého státu, přineslo ikonickou skladbu. Originalita Janáčkova myšlení, stejně jako jeho invence se zrcadlí i v rukopisu skladby. Je zapsaná na obyčejném kancelářském papíru s ručně linkovanou osnovou a celý zápis působí spíš jako expresivní kresba nežli konvenční záznam hudby. Zemřel náhle 12.srpna 1928 na zápal plic.

Bohuslav Martinů se narodil v Poličce roku 1890. Tvorbu skladatele světového významu první poloviny 20. století předurčila čtyři výrazná místa, v nichž prožil svůj život. Narozen v Poličce na Vysočině vyrůstal 12 let na věži kostela sv. Jakuba, kde jeho otec Ferdinand Martinů zastával místo pověžného. Odloučen od města pozoroval svět z výšky. Z těchto dojmů si utvářel myšlenkový svět, jenž se později odrazil v jeho skladbách. Po studiích v Praze odjel v roce 1923 hledat uměleckou identitu do Paříže, která se mu stala místem osobního štěstí, lásky a životní nevázanosti. Válka vše změnila. Jeho nový domov v USA byl existenční nutností. I přes značný úspěch však toužil po slunných krajích jižní Francie a Itálie. Po válce usiloval o pozici profesora na nově zřízené Akademii múzických umění v Praze. Po roce 1948 se z politických důvodů již nemohl vrátit zpět do Československa. Od roku 1954 proto pobýval střídavě ve Francii, Itálii a Švýcarsku, kde zemřel. Zbytek života v cizině mu umožnil jako americkému občanovi žít svobodný život. Ten mu však nenahradil touhu po návratu domů. Skladatel a život Rozsáhlé dílo Bohuslava Martinů reflektuje širokou škálu inspiračních zdrojů, z nichž některé patřily do určitého období a prostředí. Lidová hudba, tanec a lidové divadlo pro něj znamenaly vycházení z kořenů rodné země a později i „návraty“ v době nuceného exilu. Za pobytu ve Francii jej oslovily nové trendy a civilizační tematika: věda, technika, sport, ale i jazz. Nový antiromantický životní styl společnosti vyjadřoval skladatel výraznými rytmickými a dynamickými prostředky. Pro hledání hudební řeči mu byly vzorem skladby předcházejících historických epoch: impresionismu, renesance a zejména pak baroka. Skladatel cítil také silnou potřebu vyjádřit svůj postoj k historickým událostem své doby. Výrazným inspiračním zdrojem byly i ženy. V poklidné atmosféře venkovské samoty v neutrálním Švýcarsku vzniklo v roce 1938 jedno z nejsilnějších a později nejproslulejších děl Bohuslava Martinů – Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Martinů jej věnoval proslulému švýcarskému dirigentovi a mecenáši umění, jenž u něj dílo objednal: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na dny plné klidu a strachu na Schönenbergu mezi laněmi a hrozbou války.“. Poslední věta byla ve skice dokončena v den uzavření mnichovské dohody. Premiéra se konala v únoru 1940 v podání Paula Sachera a jeho Basilejského komorního orchestru. Martinů byl navzdory velmi komplikované mezinárodní situaci přítomen, a mohl tak přijmout ovace publika i osobní uznání skladatele Arthura Honeggera. Dílo odráží tehdejší politické dění, ale i důležité momenty osobního života.

Jaromír a Věra Hamplovi, foto archiv NM a Wikipedie (20.1.2021)