Letošního 9. května uplyne sto let od narození profesora Čestmíra Šimáně, zakladatele jaderného výzkumu v Československu. Toto výročí si kromě početné řady jeho žáků a rodiny připomínají také nástupnické organizace Ústavu jaderné fysiky v Řeži, který profesor pomáhal založit a poté ho vedl jako jeho ředitel. Dnešní ÚJV Řež, Centrum výzkumu Řež a Ústav jaderné fyziky AV ČR stále v Řeži u Prahy navazují na pionýrské „jaderné“ doby, jejichž byl profesor Šimáně hlavním a nejvýraznějším představitelem. Byl jedním z našich prvních vyslanců v mezinárodních organizacích, včetně Mezinárodní agentury pro atomovou energii, podílel se na výstavbě jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích a pracoval na projektu jaderné elektrárny v Dukovanech. Jeho význam pro domácí a mezinárodní energetiku byl ovšem podstatně širší.
Profesor Šimáně vystudoval Vysokou školu technickou Dr. Edvarda Beneše v Brně, kterou absolvoval v roce 1946 po válečné přestávce. Paralelně studoval na přírodovědecké fakultě Masarykovy university v Brně obor fyzika a matematika, kde od roku 1945 do roku 1947 byl asistentem v Ústavu experimentální fyziky. Následovaly dva studijní pobyty v letech 1947 až 1949 v Paříži na College de France v Laboratoři jaderné chemie u profesora F. Joliota-Curie.
V roce 1948 nastoupil v Ústavu pro atomovou fyziku vedeném profesorem Petržílkou, jako jeho první zaměstnanec.
V roce 1953 byl jmenován ředitelem tohoto ústavu. Od roku 1954 do poloviny roku 1955 byl rovněž ředitelem Fyzikálního ústavu akademie.
V roce 1955 byl jmenován prvním ředitelem Ústavu jaderné fyziky v Řeži, na jehož projektu, výstavbě a odborném vědeckém programu jako člen Vládního výboru se významně podílel. V roce 1961 nastoupil na místo ředitele oddělení technických dodávek a jaderných materiálů Mezinárodní atomové agentury ve Vídni. Po návratu do Prahy v roce 1964 byl jmenován profesorem užité a jaderné fyziky na Fakultě technické a jaderné fyziky (později Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská) ČVUT v Praze, kde vedl katedru jaderných reaktorů. Od roku 1967 byl děkanem této fakulty do 1972. V letech 1973 – 1977 byl zástupcem ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně.
Je autorem řady knižních publikací a odborných publikací v časopisech z oblastí elektrotechniky a elektroniky, jaderné fyziky, neutroniky, fyziky stínění, reaktorové fyziky, aplikací jaderných metod, jaderné přístrojové techniky.
Byl předsedou nebo členem velkého počtu odborných a organizačních komisí a poradních sborů zejména v oblasti jaderné fyziky a rozvoje jaderné energetiky, vědeckých rad ÚJF v Řeži, FTJF a ČVUT. Aktivně se účastnil jako člen československé delegace Mezinárodní konference o mírovém využití jaderné energie v letech 1955 a 1958. Vedl čs. delegaci na prvních mezinárodních rozhovorech o možnosti detekce jaderných výbuchů v Ženevě v roce 1958.
Po zřízení SÚJB pracoval jako odborný poradce předsedy této instituce. Po odchodu do důchodu v roce 1984 působil nepřetržitě jako vědecký pracovník v mikrotronové laboratoři na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Po její převedení do Ústavu jaderné fyziky v Řeži byl pracovníkem tohoto ústavu. Vrátil se tam, kde začínal.
Otiskujeme část z vystoupení prof. Šimáně při oslavě jeho 90. narozenin v Řeži.
Studium na reálném gymnasiu z počátku v Opavě, pak v Brně mne nikdy nedokázalo plně vytížit.
K samotnému studiu. Reálná gymnasia byla podle mne nejuniversálnějšími a nejužitečnějšími středními školami pro výchovu všestranně vzdělaných mladých lidí, připravených pro studium na všech typech vysokých škol, jak universitního tak také technického směru. Po tom, co vše muselo naše střední školství prožít, kdy veškeré vylepšování vedlo jen k horšímu, stále si myslím, že vrátit se v moderní podobě ke školství první republiky by bylo to nejlepší, čeho by se naše školství mohlo dočkat. Reálné gymnasium položilo latinou základy studia jazyků, němčinou, francouzštinou a angličtinou usnadnilo styk se západní kulturou, matematikou a deskriptivou umožnilo úspěšný vstup do světa techniky, chemií, přírodopisem, filozofií se otevíraly další perspektivy. Pravda, tenkrát na střeních školách byly profesory i habilitovaní vysokoškolští docenti, pro které nebyla systematizovaná místa na vysokých školách. To vše se projevilo na úrovni výuky. Při takto universálně pojaté přípravě pro další studium nebylo však snadné pro odborně nevyhraněného studenta se rozhodnout na kterou vysokou školu nastoupit a dosti často se nastupovalo i na několik škol současně a teprve pak byla zvolena ta nejzajímavější.
Mne vždy přitahovaly matematika, fyzika, chemie ale také latina. Vzpomínám si, jak jsem se nazpaměť učil pasáže z Ovidia, Vergilia a dalších klasiků, řešil Apoliniovy úlohy v trojrozměrném prostoru, měřil dobu otáčení slunce z pozorování pohybu slunečních skvrn, pokoušel se změřit rychlost šíření světla mezi Kraví horou a kopulí 3. reálného gymnasia na Kounicově ulici, ale vedle toho jsem se věnoval i radioamateřině – konstrukci radiopřijímačů a jiných elektronických zařízení. Začalo to asi v třinácti letech krystalkou pro příjem na středních vlnách se sluchátky, kterou jsem namontoval na bicykl a jezdil s tím jako blázen po Brně a jeho okolí. Zcela proto chápu dnešní zálibu mladých kluků ve walkmanech, které si však bohužel již sami nestavějí. Absolvoval jsem kurs vysílání i příjmu morseovky, psaní na psacím stroji všemi deseti pro vydávání školního časopisu, platil si hodiny angličtiny na English Collage atd.
Ke zlomu v mém životě se schylovalo v třicátém osmém roce. Vrátil jsem se z dvouměsíčního studentského prázdninového pobytu u moře v Černé Hoře v Jugoslávii, když byla v září těsně před zápisem na brněnskou Vysokou školu technickou Dr. Edvarda Beneše vyhlášena mobilizace. Jako budoucí student jsem nastoupil do studentského vojenského oddílu, navlékl na sebe uniformu a s puškou na rameni, ale bez patron, hlídal brněnské hlavní nádraží. Celý měsíc jsem nebyl doma a nejstrašnější bylo, když po mnichovském diktátu a naši demobilizaci si před námi čeští občané odplivovali jako před těmi, kteří zradili a kteří se měli Němcům bránit.
Svlékl jsem uniformu a začal studovat. Nebyla to však ani matematika, ani fyzika, ale strojní inženýrství. Maminka chtěla mít ze mne inženýra, pokud možno ve Škodovce, ale to mně doporučoval i profesor z matematiky a fyziky. Strojní inženýrství mělo totiž v Československu velmi dobrou reputaci i budoucnost, snad větší než elektrotechnika. Studium pokračovalo i po vzniku Protektorátu a bylo přerušeno až uzavřením vysokých škol. Ti studenti, kteří nebyli ihned odvlečeni do koncentráků, si museli rychle najít zaměstnání. Nebyli vlastně ničím a tak zaměstnání hledali, jak se dalo. Mně se podařilo díky radioamatéřině nalézt místo u jednoho z brněnských obchodníků s radii, který však měl také koncesi na prodej gramofonových desek, jízdních kol, ledniček a dalších artiklů. Tak jsem se stal prodavačem, opravářem radiopřijímačů ale také na příklad ledniček, vedl jsem podvojné americké účetnictví, vůbec v podniku, kde vedle majitele a jeho manželky byli jen dva další pomocní zaměstnanci, jsem byl klukem pro všechno. Ale i tak zaplať pán bůh za to.
V roce 1941 byl však při brněnské strojní průmyslovce otevřen dvouletý abiturientský kurs, na kterém se sešla řada kamarádů z techniky, ale také několik bývalých vysokoškolských učitelů, kteří dali výuce poměrně vysokou úroveň, jako by tím předvídali, že jednou po válce budou znalosti získané v tomto kursu potřebné. Bohužel tento kurs skončil maturitou téměř dva roky před koncem války. Protože jsem na průmyslovce zahořel pro Kaplanovy turbiny, vyjednal jsem si místo u firmy Storek, kde je vyráběli. Ministr školství, Emanuel Moravec však vydal příkaz, že bývalí vysokoškoláci nesmějí být zaměstnáni v Protektorátu a tak jsem byl ještě s třemi kamarády nasazen do práce v Reichu, naštěstí jen v chomutovské Poldovce-Poldihutě, Zweigniederlassung Komotau. Tam jsem se seznámil s technologií tažení ocelových profilů za studena, na příklad turbinových lopatek a dalších. Tam jsem ale také na lágru, při boji s myšmi, blechami a štěnicemi a studiu jejich chování, začal číst Radiochemii od budoucího profesora V. Majera, seznamoval se s jadernou fyzikou a také s fyzikou štěpení, o které již autor ve své knize psal. To ovšem ani on - a tím méně já – netušil, co se v této oblasti vědy a techniky mezitím dálo ve světě.
Válka skončila. Z cesty okolo Evropy na plachetnici, kterou jsem za války s kamarádem stavěl, sešlo. Vzala za své při bojích u Brna. Po brigádě na obnově brněnské teplárny jsem se vrátil ke studiu na technice. Z původních tří set se nás tam sešlo jen několik desítek. Usoudil jsem, že ze strojařiny toho znám dost a po první státnici jsem pokračoval ve studiu elektroinženýrství. Poslouchal jsem přednášky profesora Lista, nestora naší elektrotechniky, o elektrických sítích, ale také o hospodaření elektráren. Nakonec jsem se ale orientoval na slaboproud. Studium probíhalo velmi intensivním způsobem, absolvoval jsem na konci roku 1946, takže celé mé vysokoškolské studium trvalo jen okolo dvou let a 8 měsíců.
Svou touhu po fyzice a matematice jsem po dobu studia na technice uspokojoval jako mimořádný posluchač Masarykovy university, kde dokončovala studium fyziky a chemie také má manželka. Ta mne upozornila na uvolněné místo asistenta na Ústavu experimentální fyziky profesora Zahradníčka, které jsem získal. Především mne lákaly velké sbírky tohoto ústavu z předválečné doby i z doby, kdy universita byla v německých rukách. Na vakuovém agregátu firmy Leybold s olejovou difusní vývěvou jsem se pocvičil ve vakuu, uvedl jsem do provozu čtyřsegmentový magnetron a také wilsonovu mlžnou komoru. Profesor Zahradníček, výborný experimentátor, který na přednáškách se svými asistenty převáděl úžasný koncert experimentů, mně nechal úplnou volnost vedle povinností vést některá praktika. Netušil jsem, k čemu mně to bude v blízké budoucnosti dobré.
Po absolvování techniky mně profesor Bláha, který přednášel teoretickou elektrotechniku, zajišťoval místo v Tanvaldu, kde tenkráte začínal vývoj naší televise. Avšak ještě než jsem nastoupil, vyzval mne profesor Zahradníček, abych se ucházel o stipendium do Paříže na College de France, k profesorovi Joliotovi-Curie, do jeho laboratoře jaderné chemie, u něhož
vyjednal stáž pozdější profesor Václav Petržílka, který jako jediný Čechoslovák pracoval před válkou v Cavendishově laboratoři v Anglii v oblasti jaderné fyziky a jehož pionýrské práce jsou stále citovány. Pokusil jsem se o to a vyšlo to.
Kromě toho, že mně pomohly určité zkušenosti s vysokými vakuem, s mlžnou komorou ultrakrátkými elektromagnetickými vlnami, rozhodující
slovo, jak jsem se dozvěděl o mnoho let později, měl v komisi České akademie věd a umění při rozhodování o přidělení stipendia Dr. Dohnálek, ten, který stavěl Rybitví a který representoval chemický průmysl a byl – dnes by se řeklo – jakýmsi sponzorem snah akademie zřídit ústav atomové fyziky. Když prý jako jeden ze dvou uchazečů o stipendium byl vybrán Čech (byl to J. Beneš k Siegbahnovi do Švédska), pak druhý musí být Moravák. Toto vše jsem ale podrobně vylíčil v publikaci vydané Ústavem jaderného výzkumu před čtyřmi lety. Tam jsem také uvedl, jako rozhodující roli ve snahách založit v Československu obor jaderné fyziky hrál již výše uvedený Václav Petržílka, který byl po válce spiritus agens ve všem, co se týkalo atomové fyziky u nás a jehož zásluhy na ustavení prvního ústavu atomové fyziky při České akademii věd a umění a vůbec o rozvoj jaderných oborů včetně studia kosmického záření a jeho působení v Dubně, na FTJF i na MFF UK jsou nedocenitelné.
Po konci války v Evropě došlo k ohromující události. Nad Hiroshimou a Nagasaki vybuchly atomové bomby. Následovaly pokusné atomové výbuchy na Bikini. Krátce nato vydaly Spojené státy tak zvaný Smythův report, v němž byly velmi
podrobně vylíčeny principy atomových bomb a popsána cesta, kterou k nim Spojené státy došly. Tento report přinesl
profesor Zahradníček z Prahy do Brna a my jsme jej v ústavu velmi podrobně studovali. Kapkový model jádra zařadil
profesor Zahradníček ihned do svých přednášek.
Je třeba se zmínit o tom, že výuka kvantové mechaniky v Brně, kterou zajišťoval Ústav teoretické fyziky, v jehož čele stál profesor Bohumil Hostinský, zahraniční člen francouzské akademie věd, se velmi lišila od výuky v Praze. Profesor Hostinský byl stoupencem francouzské školy Louis do Broglie, popíral princip neurčitosti i dvojí povahu elementárních částic. Výuka končila de Brogliem, zatím co v Praze profesor Trkal přednášel již v plné šíři kvantovou elektrodynamiku a vychoval v této oblasti řadu moderních teoretických fyziků. Do Francie jsem odcházel bez znalostí kvantové mechaniky, natož pak kvantové elektrodynamiky.
Pro celý můj další život byly zkušenosti z pobytu v laboratoři jaderné chemie profesora Joliota-Curie rozhodující. Nejen účast na pracích v cyklotronové laboratoři v podzemí College de France, ale především Joliotovy přednášky, jeho přístup k experimentování a k vědecké práci vůbec, jeho způsob řízení laboratoře, neformální vztah ke spolupracovníkům a vůbec celé vědecké klima laboratoře byly něčím, co jsem se snažil celý život napodobovat. Zasedací místnost, knihovnu, na jaderné fakultě tady v Praze jsem nechal v době, kdy jsem byl děkanem, přestavět podle vzoru knihovny v Joliotově laboratoři. Bylo mně umožněno pobývat nejen na College de France, ale také v laboratoři jaderné synthesy na předměstí Paříže v Ivry, kde byl v provozu tentýž urychlovač, který jsme později měli v Hostivaři, a což bylo to hlavní – úzce sledovat v Chatillonu, bývalé pevnosti tereziánského typu, cestu, která vedla ke konstrukci prvního francouzského reaktoru ZOE založeného na předválečných francouzských experimentech, výpočtech a patentech. Odtamtud jsem si donesl reporty k postupům výroby čistého kovového uranu, zkušenosti z projektu Van de Graaffa na 5 MV, podle kterých byl později postaven řežský urychlovač, tam jsem také realizoval zařízení pro automatizaci provozu cyklotronu na College de France. Profesor Joliot umožnil mé manželce dva několikaměsíční pobyty v radiochemické skupině své dcery Heleny (žili jsme z peněz, které jsem ušetřil ze svého stipendia České akademie), která tak zvládla metody příprav některých radioisotopů získaných ozařováním na cyklotronu a kterými byly některé z nich v hostivařské laboratoři připravovány.
Za svého pobytu měl jsem možnost účastnit se seminářů pořádaných na Sorboně, slyšet přímo Louis de Broglie, sledovat pokroky v kvantové teorii polí, prostě život, ve kterém téměř nebylo místa na nic jiného než na práci. Seznámil jsem se také s čínským vědeckým pracovníkem, Tsien Sun Tsienem, který později stanul v čele atomového výzkumu v Číně a s kterým jsem se setkával na vědeckých radách v Dubně. Samozřejmě, že jsem si také s manželkou zašel do Folie Bergere, Casina de Paris, do Concertu Mayol a dalších podniků, které nelze v Paříži vynechat, byl jsem na koncertě začínajícího Louise Armstronga. Viděli jsme živou Josefinu Bakerovou, černošskou tanečnici, která nahá budila před válkou pohoršení svými tanci, ale která v Casinu de Paris zpívala po válce Gounodovo Ave Maria. Našel jsem zálibu v ústřicích, ve šnecích a dalších kulinářských zvláštnostech, které jsou u nás spíše raritou. Těžko bylo nám se v roce 1949 vracet, zvláště když mně bylo profesorem Joliotem nabídnuto, zda bych nechtěl u něj zůstat. Stále jsem však cítil dluh vůči České akademii věd a umění, za jejíž peníze jsem v Paříži žil. Kromě toho jsme měli doma u manželčiných rodičů syna, ke kterému jsme se museli vrátit. Myslím, že profesor Joliot tyto důvody uznal a mé rozhodnutí vrátit se domů schválil. Zachoval mně svou přízeň, kterou prokázal jako jeden z komisařů francouzské atomové komise první dodávkou radioizotopů získaných na reaktoru ZOE do Prahy několik let předtím, než počaly docházet radioizotopy ze Sovětského svazu.
Tak jsem se tedy po návratu domů stal prvním odborným zaměstnancem Ústavu atomové fyziky, který byl na papíře ustaven, neměl však žádné pracoviště. Přestěhoval jsem se do Prahy, bydlel s manželkou v různých podnájmech, pracovištěm byl fyzikální ústav přírodovědecké fakulty Ke Karlovu 5, který mezitím po profesorovi Žáčkovi zdědil profesor Petržílka. Brzy nato se stala zaměstnankyní ústavu také moje manželka. Když se pak podařilo získat prostory v hostivařských filmových ateliérech v objektu bývalého parního mlýna, kde jsem spolu s mechanikem Láďou Klasem sestavil ze Švýcarska dodaný urychlovač s kaskádním generátorem typu Cockcroft Walton, uvedený pak do provozu inženýrem Webrem od firmy Haefely, začali jsme jej provozovat a využívat ve třech jako malý rodinný podnik.
V prvé polovině padesátých let vzrostl nesmírně zájem veřejnosti o atomovou fyziku, zejména ve spojení s jadernou energií. S profesorem Petržílkou, Ing. Čeledou, pozdějším profesorem VŠCHT, Ing. J. Kubou a I. Úlehlou jsme absolvovali velký počet veřejných přednášek o atomové fyzice a uvolňování jaderné energie v různých městech po republice a také rozhlasových besed. Nálada celé veřejnosti přála mírovému využití jaderné energie, budoucí jaderné energetice.
Osazenstvo hostivařského ústavu se brzy začalo rozrůstat, především o diplomaty profesora Petržílky a také o chemiky. Když pak v roce 1953 přešel hostivařský ústav pod nově ustanovenou Československou akademii věd, začali jsme mít větší ambice, dokonce jsme chtěli vlastními silami postavit malý těžkovodní reaktor. Ve spolupráci s ministerstvem chemického průmyslu, s podporou náměstka ministra Ing. J. Neumana, začaly práce na zvládnutí poloprovozní výroby těžké vody, na výrobě čistého uranu, grafitu a také probíhaly výpočty reaktoru. Po nabídce pomoci se strany Sovětského svazu byly všechny tyto práce zastaveny, hostivařští pracovníci, kterých bylo asi padesát, přešli do nově založeného Ústavu jaderné fyziky při Vládním výboru pro výzkum a mírové využití jaderné energie a s nimi začal rozvoj ústavu. Pro mne tím začínala nová etapa mého života, kdy jsem se musel vzdát téměř veškeré vědecké práce a obětovat vše organizaci, zajišťování chodu a růstu ústavu. V soukromém životě došlo k další události – téměř současně se založením ústavu se mně narodil druhý syn, kterého jsme s manželkou ještě téměř v peřince přivezli na úpatí kopce, na místo, kde se dnes v tomto sále nacházíme a já mu otáčel hlavičkou ke smrdutým vyhnívacím polím pražské čistící stanice a říkal, zde bude stát ústav, s atomovým reaktorem, který bude znamenat počátek atomové éry v naší zemi.
Dále probíhal život jako ve snu. Nabídka Sovětského svazu počátkem roku 1955 o pomoci při vybavení budoucího ústavu jaderné fyziky výzkumným reaktorem a cyklotronem, projektování výstavby ústavu jaderné fyziky v Řeži, první ženevská konference o mírovém využití jaderné energie v roce 1955 – výsledek dohod mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o zveřejnění stavu jaderného výzkumu ve státech, které se jím začínaly zabývat, dohoda o výstavbě první jaderné elektrárny v Československu v roce 1956, cesta do Anglie při příležitosti zahájení provozu první jaderné elektrárny v Calder Hallu, setkání s anglickou královnou, cesta do Indie, kde došlo ke spuštění pokusného reaktoru Upsara, přijetí Nehruem, navázání osobních kontaktů s řadou delegátů z celého světa při cestě kolem Indie, při níž jsem se důvěrně seznámil s V. S. Jemeljanovem, předsedou Glavatomu, který nesmírně pomohl při zakládání Ústavu jaderné fyziky v Řeži, v roce 1956 založení Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně, o rok později založení Mezinárodní agentury pro atomovou energii atd. Toto vše jsem ale už podrobně vylíčil v publikaci vydané Ústavem jaderného výzkumu u příležitosti jeho padesátin.
U jednoho intermezza v mém životě bych se přece jen rád zastavil. Psal se rok 1958 a vše se připravovalo na druhou ženevskou konferenci o mírovém využití jaderné energie. Do toho však padlo rozhodnutí velmocí uspořádat v Ženevě poradu představitelů členských států účastnících se v oné době jaderných výzkumů s účastí odborníků, která měla dát stanovisko k možnosti detekce jaderných výbuchů všech typů – pod zemí, na zemi, nad zemí, nad vodou, ve velkých výškách i ve stratosféře. Detekce všemi možnými tehdy známými způsoby - detekcí specifických typů zemětřesení, vzdušných tlakových vln, sledováním radioaktivního oblaku, detekcí elektromagnetických signálů atd. Ocenění možností detekce jaderných výbuchů bylo považováno za podstatné pro zavádění případných celosvětových kontrol jaderného odzbrojování. Ministerstvo zahraničních věcí mne požádalo o vedení naší delegace, v níž byli především pracovníci zahraničního ministerstva. Já jsem si vyžádal, aby členy delegace byl i akademik Běhounek a profesor Zátopek, světově známý specialista v oboru mikroseismicity. Jak ze Sovětského svazu, tak i ze západních velmocí byly uspořádány odborné přednášky na příslušná témata a tak jsem měl možnost seznámit se nejen se specifickou odbornou problematikou řady nejaderných oborů, ale navázat také kontakty s řadou vědeckých osobností. Velmi dlouho trvalo, než se velmoci shodly alespoň na samotném názvu konference. Spojené státy předložily seznam všech sovětských jaderných výbuchů, které na dálku detekovaly. Tento seznam sovětská strana potvrdila a předložila na oplátku seznam všech detekovaných výbuchů, které byly uskutečněny Spojenými státy. Mimo program se uskutečnilo setkání vedoucího sovětské delegace akademika Fjodorova (toho, který se kdysi před válkou jako jeden z Papaninců plavil na ledové kře od severního pólu) a profesora Rabiho za Spojené státy na téma možné spolupráce v kosmickém programu. USA nabízely do této spolupráce vyspělou radiotechniku, výměnou za sovětské jaderné palivo. Mne k této tajné poradě přizvali jako nestranného a odborné terminologie znalého tlumočníka a tak jsem alespoň částečně pronikl do tajů velké diplomacie.
Pro mne ty tři roky, do roku 1958, než nastoupil nový ředitel ústavu, znamenaly, jak už jsem řekl, značné přerušení mé vědecké činnosti. Kromě toho, v ústavu zavládla nová atmosféra proti té, na kterou jsem byl zvyklý v Hostivaři, což se dalo čekat vzhledem k rychlému růstu počtu zaměstnanců, promíšení fyziků, energetiků, chemiků a technického personálu s rozdílnými názory na hodnocení výsledků vědecké práce, nevhodné věkové struktury bez vůdčích autorit starých zkušených odborníků. Generální ředitel Škodovky, s nímž bylo jednáno o možnosti uvolnění takových odborníků pro ústav, kategoricky toto odmítl s tím, že pro rozvoj jaderné energetiky jich bude sám potřebovat. Heterogenní struktuře ústavu jsem se snažil čelit v době svého ředitelování ustavením tří sekcí vědecké rady – fyzikální, energetické a chemické s dlouhodobým cílem rozdělení ústavu po skončení výstavby na tři ústavy se společnými technickými a provozními složkami. To vše nástupem nového vedení skončilo. Mé postavení bylo natolik komplikované, že jsem uvažoval o přechodu do Bratislavy a skutečně jsem o tom v Bratislavě jednal. Viděl jsem však, že by to ohrozilo postavení pracovníka, který zatím podobné pracoviště začal budovat a mne se vždy příčilo číhat za bukem a posadit se někam, co jiný vlastním úsilím realizoval. Zůstal jsem v ústavu až do doby, kdy se otevřela možnost přechodu do atomové agentury ve Vídni, kde jsem se angažoval od jejich prvních kroků jako odborník a poradce československé mise a jako delegát na řadě jednání a konferencích.
Po tříletém pobytu jako ředitel divize pro technickou pomoc a nukleární suroviny, kde jsem se detailně seznámil s prací mezinárodních organizací a jejich interním životem, jsem se vrátil domů. Mezitím jsem byl navržen na profesuru na Fakultě technické a jaderné fyziky a v dubnu 1964 jsem nastoupil prakticky na čtyřicet let na ČVUT.
I když už nejsem několik let jeho zaměstnancem a vrátil se do Ústavu jaderné fyziky české akademie věd, domnívám se, že něco po mně na ČVUT přece jen zůstalo. Stále mne těší, že jsem zanechal stopu své činnosti v případě školního reaktoru, jehož projekt vznikal v mé hlavě již v druhé polovině šedesátých let z přesvědčení, že jaderná fakulta musí vlastnit nějaké větší, skutečně jaderné zařízení. Na základě mých prvních návrhů, na nichž se mnou pracovali i někteří pracovníci mé katedry, byl nakonec, a to především zásluhou dnes bohužel již zesnulého Ing. Matějky, postaven školní reaktor v Troji, který fakultě umožnil provádět výuku reaktorové fyziky na vyšší, a především experimentální úrovni. Druhou takovou stopou je zavedení neutronové diffraktografie s využitím vlnových vlastností neutronů, vědního oboru, o nějž jsem se pokoušel vzbudit zájem již v prvé polovině padesátých let, kdy již byl pěstován u velkých reaktorů ve světě. Trvalo však více než deset let, než se mně podařilo s podporou Ing. Neumana získat pro fakultu polský difraktograf, který byl instalován na kanále reaktoru v Řeži. Třetí stopou je pak mikrotronová laboratoř, na jejíž činnosti se dosud podílím, kde mezi mladými nacházím opět své mládí. Všechny mé sny by se však nebyly uskutečnily, kdyby se mně nebylo podařilo pro jejich realizaci nalézt osobnosti, jimž se tyto mé záměry staly životním osudem, kterému obětovaly prakticky celý svůj život. Jím patří můj dík… (13.2.2019)