.jpg?s3=1)
Z vystoupení ministra zahraničních věcí dne 24. srpna v Praze.
Před několika dny jsem vystoupil na poradě severomakedonských velvyslanců ve Skopje. Tehdy jsem poznamenal, že je poněkud paradoxní, když jako český ministr zahraničí poprvé hovořím k velvyslancům jiné země dříve než k těm vlastním.
Dnes tedy tento dluh splácím.
Je to moje první porada vedoucích českých zastupitelských úřadů. A protože se setkáváme v době mimořádných změn a geopolitických turbulencí, nechci, abychom si dnes pouze zopakovali věci, na kterých se všichni shodneme.
Chci mluvit především o tom, co se mění.
Protože nejtěžším úkolem politika ani diplomata není reagovat na svět, který vidí kolem sebe.
Nejtěžším úkolem je rozpoznat svět, který teprve vzniká.
Po konci studené války převládlo na Západě přesvědčení, že geopolitická soutěž bude postupně ustupovat ekonomické globalizaci.
Že západní model se bude přirozeně rozšiřovat do dalších částí světa.
Že význam moci bude klesat a poroste význam pravidel.
Dnes už víme, že tomu tak není.
Svět se stává multipolárnějším, konkurenčnějším a transakčnějším.
Moc se přesouvá. Ekonomická. Technologická. Vojenská. Mění se i demografie.
Těžiště světového dění se posouvá ze severního Atlantiku směrem k Asii.
Spojené státy zůstávají naším nejdůležitějším spojencem mimo Evropu a pilířem transatlantické bezpečnosti. Zároveň ale musíme vnímat, že jejich strategická pozornost se stále více obrací do Indo-Pacifiku. K Číně a k soupeření velmocí.
To je realita.
Nezměnil se ale pouze svět kolem Západu. Změnil se i samotný Západ. Po geopolitickém vítězství na konci studené války jsme postupně začali podléhat dojmu, že nejen naše základní hodnoty, ale také naše momentální politické preference se staly univerzálními.
Že existuje jeden správný pohled na společnost, ekonomiku, evropskou integraci, migraci, energetiku nebo klima.
A že člověk, který tento pohled zpochybňuje, nemá pouze jiný politický názor, ale že je s ním něco v nepořádku.
Kritika další centralizace Evropské unie byla vydávána za odpor k Evropě. Obrana hranic za nedostatek solidarity. Prosazování národního zájmu za sobectví.
Nesouhlas s některými důsledky zelené politiky za nezodpovědnost vůči budoucnosti. A slovo národ chvílemi působilo skoro jako něco, za co bychom se měli omlouvat.
My tento pohled nesdílíme.
A vývoj posledních let ukazuje, že jej nesdílí stále větší část občanů západních zemí.
Také proto se změnila i politická reprezentace České republiky.
Volby nejsou pouhou administrativní výměnou lidí ve Strakově akademii ani v Černínském paláci. Volby jsou v demokracii mandátem ke změně politiky.
Česká republika samozřejmě nemění své základní geopolitické ukotvení.
Jsme členem Evropské unie a NATO. Spojené státy jsou naším klíčovým spojencem. Rusko svou invazí na Ukrajinu zásadně poškodilo evropskou bezpečnost a návrat k normálním vztahům není možný, dokud tato agrese pokračuje.
Kontinuita našeho ukotvení ovšem neznamená kontinuitu každé politiky. Neznamená kontinuitu každého názoru. A už vůbec neznamená povinnost přebírat od jiných pohled na svět.
Nová česká vláda dostala od občanů mandát některé věci změnit. Přejít od aktivismu zpět k diplomacii. Od moralizování k vyjednávání. Od politiky gest k politice výsledků. Od automatického přejímání postojů k vlastnímu úsudku.
A od zahraniční politiky, která příliš často demonstrovala, co si o světě myslíme, k zahraniční politice, která v tomto světě zajišťuje něco konkrétního pro Českou republiku.
Letos v lednu jsem zahraničním velvyslancům v Praze řekl, že každé významné zahraničněpolitické rozhodnutí této vlády chceme poměřovat třemi jednoduchými otázkami.
Je dobré pro bezpečnost České republiky?
Je dobré pro prosperitu České republiky?
Je dobré pro svobodu jejích občanů?
Na tom se nic nemění. Národní zájem totiž není opakem hodnot. Je odpovědí na jednoduchou otázku: komu je česká vláda v první řadě odpovědná?
Občanům České republiky.
Proto bude naše zahraniční politika stát na třech základních principech: realismu, reciprocitě a diverzifikaci.
Realismus znamená jednat s takovým světem, jaký je. Ne s takovým, jaký bychom si jej přáli mít.
Reciprocita znamená častěji se ptát: Co tím získá Česká republika? Co můžeme nabídnout? A co za to očekáváme?
A diverzifikace znamená, že rozumný stát nestaví svou bezpečnost ani prosperitu na jediné možnosti.
Potřebujeme více trhů a ekonomických partnerů, bezpečné dodavatelské řetězce a přístup k energiím, surovinám a technologiím.
A potřebujeme vztahy i s těmi částmi světa, které nesdílejí všechny naše názory.
Diplomacie totiž není odměnou za názorovou shodu. Diplomacie začíná právě tam, kde úplná shoda neexistuje.
To ale neznamená, že musíme opakovat každou chybu, která na Západě vznikne. Loajalita neznamená rezignaci na vlastní úsudek. A spojenectví neznamená, že Česká republika přestane mít vlastní zájmy.
Může se stát, že se náš konkrétní zájem nebude v některé otázce krýt ani se zájmem našeho blízkého spojence.
To není selhání spojenectví. To je normální stav mezinárodní politiky.
A tím se dostávám k vám. K tomu, co tato změna znamená pro české velvyslance.
Především od vás očekávám vlastní úsudek.
Vaším úkolem není reprodukovat Praze názor hostitelské vlády ani převládající názor v Bruselu, ve Washingtonu, v Berlíně nebo v Paříži.
To všechno samozřejmě musíte znát a chápat. Ale vaším úkolem je položit si ještě jednu otázku:
Co z toho plyne pro Českou republiku?
Nepotřebujeme pouze vědět, co se kde stalo včera. To si dnes dokážeme přečíst během několika minut.
Potřebujeme od vás také vědět, co se může stát zítra.
Kdo bude ve vaší zemi důležitý za rok nebo za pět let. Kde se otevírá nový trh. Kde vzniká nebezpečná závislost. Kde se mění společenská nálada. A co z toho může Česká republika získat nebo naopak ztratit.
Chci, abyste se na svět dívali primárně českýma očima.
A pokud vaše profesionální analýza nebude odpovídat převládajícímu názoru v Praze, tím spíš ji od vás chci slyšet.
Za druhé od vás očekávám iniciativu. Nechci diplomacii, která systematicky čeká na svolení shora.
Jste mimořádní a zplnomocnění velvyslanci České republiky.
Samozřejmě jednáte v mezích zákona, sankčních režimů, mezinárodních závazků a politických rozhodnutí vlády. Ale uvnitř těchto hranic máte prostor. Využívejte ho.
Vaší první otázkou nemá být: Mohu to udělat? Ptejte se: Je nějaký důvod, proč bych to v českém zájmu dělat neměl?
Diplomacie založená na čekání na instrukci je diplomacií, která přichází pozdě. Ale my chceme diplomacii, která přichází včas.
Kdo má mít prostor, musí nést odpovědnost. Ale zároveň kdo nese odpovědnost, musí mít také právo někdy udělat chybu. A já po vás nechci bezchybnost.
Chci po vás úsudek, aktivitu a výsledky.
To platí zvlášť pro ekonomickou diplomacii. Jsme středně velká země bez velkého nerostného bohatství. Naše prosperita stojí na schopnosti lidí vyrábět, inovovat a obchodovat se světem.
Ekonomická diplomacie proto není vedlejší disciplínou české zahraniční politiky. Je jedním z jejích hlavních úkolů.
Každý vedoucí zastupitelského úřadu by proto měl být schopen odpovědět na jednoduchou otázku: Jakou konkrétní hodnotu přinesl můj úřad České republice?
Nemusí to být jen kontrakt. Může to být investice, nový trh, strategický kontakt, technologie, bezpečnostní spolupráce nebo včasné varování.
Ale nějaká odpověď vždy existovat musí. Stejný realismus potřebujeme i v bezpečnostní politice. Není možné vnímat svět očima jediného konfliktu.
Ruská válka na Ukrajině představuje zásadní problém evropské bezpečnosti a Česká republika má jasný zájem na tom, aby se vojenská agrese nestala úspěšným nástrojem mezinárodní politiky.
Dokud tato agrese pokračuje, nemá smysl zbavovat se nástrojů ekonomického tlaku na Rusko. Budeme je se spojenci dál používat tam, kde jsou účinné.
Současně ale platí, že válka není PR program. Je to tragická realita.
A úkolem odpovědné politiky není soutěžit v gestech. Je jím vytvářet podmínky pro bezpečný a udržitelný mír a hájit přitom bezpečnostní zájmy České republiky.
Stejně tak nesmíme dovolit, aby jediná bezpečnostní hrozba zakryla všechny ostatní.
Bezpečnost Evropy ovlivňuje také nekontrolovaná masová migrace, energetická závislost, technologické zaostávání, ztráta konkurenceschopnosti, rozpad společenské soudržnosti nebo naše schopnost zajistit vlastní obranu.
Úkolem diplomacie není bojovat za naše iluze o světě. Jejím úkolem je pomoci České republice obstát v prostředí, ve kterém Západ už nemá tak dominantní postavení, na jaké jsme byli zvyklí.
Proto potřebujeme rozšířit svůj horizont. Neopouštíme Evropu ani transatlantický prostor.
Ale pokud budeme v roce 2035 vědět všechno o Bruselu, Berlínu a Paříži, ale příliš málo o Pekingu, Dillí, Jakartě nebo Rijádu, budeme dokonale připraveni na svět, který už nebude existovat.
Česká diplomacie musí být přítomná tam, kde se bude vytvářet politická, ekonomická a technologická váha příštích desetiletí.
Současně musíme systematicky kultivovat i prostor, který je nám nejbližší. Střední Evropu. Ta nemá být jen územím mezi většími evropskými mocnostmi.
Má být regionem, který dokáže rozpoznat své společné zájmy a tam, kde to dává smysl, je také společně prosazovat.
V druhé polovině roku 2027 převezme Česká republika předsednictví Visegrádské skupiny. Přál bych si, abychom tuto příležitost využili prakticky – k posílení spolupráce v konkurenceschopnosti, energetice, infrastruktuře, bezpečnosti a ochraně Evropy před nelegální migrací.
Nemusíme mít se svými sousedy vždy stejný názor na všechno. Musíme ale poznat chvíle, kdy jsme společně silnější než každý zvlášť.
Stejnou ambici musíme mít i v širších mezinárodních institucích. Usilujeme o předsednickou roli v OECD v roce 2027. Ne kvůli prestiži, ale jako součást stejné ambice: nečekat pouze na agendu, kterou vytvářejí ostatní, ale tam, kde máme zájem a schopnosti, ji také sami spoluutvářet.
Podobnou optikou nahlížím i na starší rozhodnutí o kandidatuře České republiky na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN v letech 2032-2033.
Česká republika nikdy nebude globální velmocí. O to důležitější je pro nás kvalita diplomacie.
Velká země si může dovolit některé chyby překrýt svou politickou, ekonomickou nebo dokonce vojenskou vahou. Ale my takový luxus nemáme.
Proto od české diplomacie očekávám, že bude sebevědomá, nikoli domýšlivá. Pragmatická, nikoli cynická.
Spojenecká, nikoli přitakávací.
Aktivní, nikoli aktivistická.
A především česká.
Svět příštích deseti let nebude světem posledních třiceti let. Nežádám od vás, abyste tyto změny vítali. Žádám od vás, abyste je viděli dříve než ostatní. Abyste jim rozuměli.
Abyste dokázali rozlišovat mezi tím, co bychom si přáli, a tím, co skutečně je. A abyste v tomto světě dokázali sebevědomě, profesionálně a inteligentně hájit Českou republiku.
To je vaše práce.
A to je diplomacie, kterou od vás očekávám.
Zkráceno, zvýrazněný text redakce. (31.8.2026)