Chmel je popínavá rostlina z příbuzenství konopí. Dějiny její jsou vlastně dějinami piva. Roste divoce v Evropě od Anglie a Švédska až ku Středozemnímu moři a v Asii až k Damašku a k pravému břehu moře Kaspického i ve východní Sibiři. V Indii a severní Číně se nevyskytuje. Pěstuje se ve Střední Evropě, zvláště v Čechách a v jižním Německu velmi hojně. Staří Řekové nezmiňují se o pivě, čemuž nelze se diviti, neboť je chmel v těchto krajích vzácný. Protože v Itálii je chmel známý pode jménem lupulo, soudí se, že Plinius znal tuto rostlinu a že rozumí jménem Lupus salictarius chmel. Že by se vaření piva s chmelem rozšířilo teprve ve středověku, nemáme důkazů, ačkoli se tvrdí, že Keltové, Germáni a jiní severní národové, ba i jižní kmenové, kteří měli vinnou révu, vařili pivo – podle svědectví Tacita (Germania) z ječmene nebo jiných semen kvašených, k nimž přidávali rozmanité látky původu rostlinného, např. dubovou kůru. Poznavše vlastnosti chmelu přidávali k pivu nejdříve chmel divoce rostoucí a teprve později jali se pěstovati jej. V jisté darovací listině Pipina, otce Karla Velikého, z r. 768 děje se první zmínka o chmelové zahradě. Ale již ve XIV. století byl chmel v Německu předmětem důležité kultury, kdežto v Anglii teprve za Jindřicha VIII. pronikl.
Protože v sanskrtu nevyskytuje se jméno pro chmel (v Himalayi schází tato rostlina), soudí se, že Arijcům nebyla známa. Etymologie také nevrhá mnoho světla na tuto otázku, neboť pojmenování této rostliny u různých národů prozrazuje různé kmeny. Slova humulus a chmel ukazuje na stejný původ, ale litevské „apwynis“, estonské „tap“, ilyrské „blust“ činí původ chmele ještě záhadnějším.
Pro diaetetiku má chmel význam hlavně jako nezbytná součást výroby piva, nezbytná ovšem jen při poctivé výrobě, neboť nepoctivé pivovarství dovedlo nahraditi chmel rozmanitými hořkými přísadami, z nichž je kvasie nebo hořký jetel ještě nejnevinnější. V některých krajích slouží sice mladé kypré výhonky divoce rostoucího chmele za zeleninu (jako chřest), ale tato zelenina je málo rozšířená, takže se spokojíme touto zmínkou.
V lékařství doznaly paličky květové většího rozšíření v dřívější době, nežli nyní. Dříve předepisovaly se malé dávky (30 centigrammů, ba i méně) na prášek rozetřených plodů chmelových jako lék uspávací místo opia, ba užívalo se i podušek vyplněných chmelem. S pohankou a moučkou ze lněného semene poskytoval chmel na drobno rozkouskován kataplasma. Species ad fomentum v některých lékárnách připravované skládají se z heřmánku, levandule, rozmarýny, tymianu a chmele. Směs ta sloužívá k přípravě koupelí a k napařování.
Moderní lékařství předpisuje takřka už jen lupulin. V paličkách květových obsaženy jsou zvláštní nepříliš pevně nasedající žlutavé lesklé žlázky, které se prosíváním oddělí od ostatních součástí květu a dávají hrubý hnědožlutý prášek, který sluje lupulin. Je to poněkud lepkavá drť zvláštní silné vůně a kořenitě hořké chuti. Přechováváním ztrácí prášek ten své zelenožluté přirozené barvy a hnědne. Vůně jeho stává se při tom nepříjemnou (po sýru). Pod drobnohledem jeví se prášek tento složeným ze zvonkovitých útvarů mnohobuněčných, zvící až ¼ milimetru, které uvnitř drží kapku oleje či balšámu. Svrchu zmíněný zápach lupulinu po sýru pochází z kyseliny valerové, která povstává z valerolu v silici, dodávající chmelovému květu oné kořenité chuti a vůně. Silice chmelové je v chmelových palicích asi 1 %. Je to tekutina žlutozelená až hnědožlutá, chuti palčivě kořenité, trochu hořké. Ostatek lupulinu tvoří vosk a pryskyřice. Hořká chuť pochází od hořče dříve lupulin nebo lupulit, též acide lupulique zvané, velmi nestálé to látky.
Většina lékařů, kteří lupulin studovali, pokládají jej za narkotickou, zvláště uspávací látku, což jiní popírají. Bylo pozorováno, že delší pobyt ve skladištích chmelu způsobuje omámení, což se vysvětluje vdechováním ovzduší silicí prosyceného. Jiní kráčeli ještě dále a připisovali uspávací účinek piva chmelu. Jiní popisují u lupulinu vlastnosti bolesti krotící a konejšivé. Větší dávky způsobují bolesti hlavy, kormoucení a nechutenství. Že lupulin potlačuje pohlavní rozdráždění, udávají mnozí pozorovatelé, což vedlo k tomu, že byl předpisován proti bolestivému nočnímu stopoření osob stižených kapavkou, proti častým pollucím, ale ne vždy s úspěchem, zvláště, založeny-li obtíže tyto v chorobě míšní. Předpisován byl v dávkách ¼ - ½ grammových. Také zkoušen jako uklidňující lék při nervosní rozčilenosti, ba i při blouznění opilců.
Lupulin, který v lékárnách sluje Glandulae Lupulí, třeba před světlem chrániti a ne déle, nežli rok přechovávati.
