.jpg?s3=1)
Komentáře Lukáše Kovandy
Již za týden budeme odpočítávat první hodiny a dny roku 2024. Co od něj čekat? Jak změní kurs koruny, úroky hypoték, cen realit, pohonných hmot či elektřiny pro nabíjení vozů?
Bankovní rada České národní banky na svém předvánočním měnověpolitickém zasedání rozhodla snížit základní úrokovou sazbu o 0,25 procentního bodu na úroveň 6,75. Tím ČNB v podstatě ukončila nejvyhrocenější fázi svého boje s inflací a přešla do fáze postupné normalizace a stabilizace měnové politiky, jež bude charakterizovat rok nadcházející.
Radní ČNB jednomyslným rozhodnutím snížit úrok již v prosinci, a nečekat do roku 2024, vyslali signál, že jsou přesvědčeni, že ani lednové přecenění, například v oblasti cen energií, nebude natolik závratné, aby zhatilo jejich snahu o návrat inflace k inflačnímu cíli ve výši dvou procent. Do jeho blízkosti by se inflace mohla dostat hned zkraje příštího roku.
V roce 2024 tedy budeme svědky dalšího citelného poklesu základní úrokové sazby, která svoji pouť příštím rokem skončí nejspíše na úrovni 3,75 procenta.
Pokles úroků ČNB předznamenaly v uplynulých dnes a týdnech již některé banky snížením svých sazeb na hypotékách. Hypotéku lze v Česku s pětiletou fixací pořídit už i za 4,5 procenta, do konce roku 2024 by nejlevnější hypotéky mohly při dané fixaci mít úrok pod třemi procenty. To je úroveň kdy se začíná hypotéka vyplácet před bydlením v nájmu. S poklesem sazeb hypoték proto lze očekávat zesílení zájmu o nákup nemovitostí a poměrně silný tlak na růst jejich cen.
Očekáváme, že ČNB už hned v prvním čtvrtletí příštího roku ještě přidá na tempu snižování úroků, právě kvůli výraznému poklesu inflace hned zkraje roku. Tudíž rok 2024 zakončí na sazbě takřka jen poloviční oproti té ještě nedávné sedmiprocentní, a sice 3,75 procenta. To zejména v první polovině roku 2024 vyvolá tlak na oslabování koruny z důvodu snižujícího se rozpětí mezi úroky na koruně a úroky na euru, resp. dolaru. Jenže jak Evropská centrální banka, tak americká centrální banka zahájí snižování sazeb nakonec zřejmě jen o málo později než ČNB. Toto jejich snižování bude zase vyvolávat tlak na zvýšení úrokového rozpětí. Takže ve druhé polovině roku 2024 lze očekávat stabilizaci, až zvrat vývoje a koruna by měla rok zakončit na mírně silnější úrovni vůči euru i dolaru, než na jaké je nyní. V polovině příštího roku by se euro mělo prodávat za 24,70 koruny, koncem roku 2024 pak za 24,45 (dnes se euro prodává za 24,56 koruny).
V příštím roce by pohonné hmoty měly být v průměru o něco málo levnější, než jsou nyní. Tato prognóza je ovšem zatížena významnou dávkou nejistoty, a to zejména s ohledem na nevyzpytatelný geopolitický vývoj. Válka na Ukrajině či situace na Blízkém východě mohou snadno eskalovat a vyvolat citelný nárůst cen pohonných hmot v ČR. Napjaté nadále zůstanou vztahy USA a Číny, které mohou být dalším zdrojem výrazného vzestupu cen paliv. Pokud se však žádné z těchto či podobných rizik nezhmotní, průměrná cena ropy Brent se bude v příštím roce pohybovat kolem 75 dolarů za barel. Česká koruna i vůči dolaru by měla během příštího roku postupně zpevnit, a to až na úroveň 22,15 za rok touto dobou. Pohonné hmoty by tedy zejména ve druhé polovině příštího roku rozhodně neměly zdražovat z důvodu slabé koruny. Nyní vyjde dolar na 22,30 koruny.
Cena elektřiny u nabíječek elektroaut by měla být v příštím roce stejná nebo nepatrně vyšší než letos a pohybovat se v rozmezí od 10 do 20 korun za kilowatthodinu, v závislosti na dodavateli, typu nabíjecí stanice či statusu zákazníka (registrovaný v. neregistrovaný). Silová elektřina totiž sice zlevňuje, ale na druhou stranu naroste cena regulované složky ceny elektřiny.
Vánoce jsou přehlídkou plýtvání
Na které vydělávají i obchodní řetězce a pak fitness centra.
Lidé během svátků v průměru přibírají hned několik kil. Což je důkaz toho, že předtím dali obchodníkům vydělat více, než museli. Ač na obchodní řetězce budou zase nadávat, jejich vyšší marže jsou výsledkem určité zákazníkovy nestřídmosti. Její následky, v podobě oněch kil navíc, pak, po svátcích, nestřídmé zákaznictvo řetězců zhusta řeší zakoupením permanentky do fitness centra. Vida. Z nestřídmosti tak profitují nejen řetězce. I tedy „fitka“. A kola ekonomiky se točí. Kouzelný příběh Vánoc, s tak silným duchovním rozměrem, později postupně marketingově stále neodbytněji podchycovaném jako máloco jiného, poskytuje velmi účinné „mazivo“.
Fitness centra pak žijí nejen z předchozí nestřídmosti, ale i následné nedisciplinovanosti. Podstatná část lidí, kteří si onu permanentku, třeba roční, zakoupí, totiž do nich nejpozději od února dochází jen sporadicky, pokud vůbec. S tím fitness centra počítají. Staví na tom svůj byznysmodel. Třeba proto, že pokud by všichni „permanentkáři“ docházeli, jak si v lednu předsevzali, zařízení „fitek“ se opotřebuje mnohem dříve. A dříve bude tedy třeba nových investic.
Je to vše snad obžaloba kapitalismu, obžaloba tržní ekonomiky? Vůbec ne. Trh žije též rovněž z lidské nestřídmosti a nedisciplinovanosti. Trh, to jsou vždy jen lidé, i ti „na druhém konci“. Obchodníci či podnikatelé. Vydělávají i na slabostech druhých, poháněni vlastní nenasytností. Vskutku, tržní ekonomika stojí též na nestřídmosti, nedisciplinovanosti, nenasytnosti. Proto mají mnozí pocit, že je třeba ji „opravit“. Regulacemi, dotacemi, v krajním případě vyloženě příkazově, tedy centrálním plánováním. Víra ve stát povýšený nad trh je vírou v to, že lidé v jeho čele – v politice či na úřadech – jaksi jsou střídmí, disciplinovaní a prosti nenasytnosti.
Jaký přesně je ale ten mechanismus, který má takto oddělovat „zrno od plev“? Proč by měl být stát „zrnem“ a trh „plevami“?
Ve skutečnosti je trh i stát jen odrazem člověka. I s jeho nedokonalostmi, včetně těch tří výše zmíněných. Trh není božsky dokonalý mechanismus a politici a úředníci nejsou žádní andělé. Žádný božsky dokonalý mechanismus jejich selekce neexistuje. Své nedokonalosti má trh a má je ovšem i stát.
Na skutečně svobodném trhu však rozhoduje každý. Každý z nás. Všichni dennodenně „hlasujeme“ svojí platební kartou, svými penězi. Jménem státu rozhoduje vždy mnohem užší okruh lidí, v krajním případě jediný absolutista nebo totalitární diktátor.
Máme-li pocit, že jsme svojí platební kartou hlasovali špatně, že někdo jiný využil našich – a svých – slabostí, jako je nestřídmost, nedisciplinovanost nebo nenasytnost, hledáme viníka. A prvním na ráně, kdo se nabízí, je přece trh. Vždyť na trhu, kde jinde, jsme tak špatně hlasovali! Takže, neochotni si připustit své vlastní slabosti, svalujeme vinu na ostatní, na trh, a hledáme někoho, kdo jej spoutá. Kdo zabrání tomu, abychom propříště znova podlehli svým slabostem. Které jsou ovšem lidské. A přirozené. Takže jimi přirozeně disponují i ti, kdož nám slibují, že trh spoutají v náš prospěch. I tito politici či úředníci bývají jako my nestřídmí, nedisciplinovaní či nenasytní. Nejsou to andělé.
Čím více své svobody – včetně svobody podléhat na trhu svým slabostem – jim odevzdáme, tím nevyhnutelnější, tím koncentrovanější a tím závažnější dopad budou mít jejich slabosti na náš život. Jednou, až bude pozdě, pak shledáme, jak krásné, protože vlastně spravedlivé bylo ještě jenom podléhat a pykat za své vlastní slabosti, a jak zlé a nespravedlivé – do nebe volající – je na vlastní kůži pykat za slabosti jiných.
Pohonné hmoty mohou výrazně zdražit
Benzin za vlády Fialova kabinetu reálně zlevnil už o 20 procent. Teď však pohonné hmoty mohou výrazně zdražit kvůli stupňujícímu se napětí v Rudém moři.
Fialova vláda bývá ve veřejné diskusi často spojována s drahými pohonnými hmotami, resp. hlavně s tím, že jejich zdražování dostatečně nebránila. Jenže jde do značné míry o zcela scestnou diskusi. Například benzin totiž za dobu úřadování Fialova kabinetu zlevnil reálně už takřka o 20 procent. To se ale může už brzy změnit. Kvůli houstnoucímu napětí v Rudém moři, kde jemenští povstalci, podporovaní Íránem, se stupňujícím se zvráceným gustem útočí na obchodní lodě včetně ropných tankerů. Bílý dům na základě informací zpravodajců uvedl, že Teherán, jenž něco takového ovšem popírá, je hluboce zaangažován do útoků povstalců, jimž prý dodává zbraně, peníze a poskytuje výcvik.
Benzin v Česku je však zatím v těchto dnech stále nejlevnější od ledna 2022. To byl zároveň první celý měsíc, kdy Fialův kabinet úřadoval. Kumulovaná inflace od té doby činí zhruba devatenáct procent. Cena benzinu tak v porovnání s cenou všeho ostatního v ekonomice, tedy reálně, vskutku klesla o takřka právě pětinu. Nutno však říci, že pohonné hmoty u českých čerpacích stanic zásadně pomáhá zlevňovat pokračující dovoz ropy a ropných produktů z Ruska či vyrobených z ruské ropy.
Vždyť třeba aktuální hrozbu skokového zdražení pohonných hmot v Česku zažehnalo Slovensko, resp. to, že si počátkem tohoto týdne v Bruselu Ficova vláda dojednala prodloužení výjimky na dovoz paliv vyrobených z ruské ropy do Česka. Česko tak nadále v nebývale velkém objemu dováží jak ruskou ropu, tak právě paliva z ní vyrobená. Podle dat ČSÚ letos v prvních třech čtvrtletích Česko dovezlo 3,48 milionu tun ruské ropy, ropných materiálů a příbuzných produktů v hodnotě přes 35 miliard korun. To je největší objem za dané období roku od roku 2010.
Putinovu válčícímu režimu však ve skutečnosti Česko letos posílá za ropu a produkty z ní ještě více peněz než zmíněných 35 miliard, byť nepřímo, neboť třeba ruská nafta či nafta z ruské ropy míří do Česka přes zpracovatele či zprostředkovatele z třetích zemí, například právě ze Slovenska.
V době odstřihávání se většiny zemí EU od ruských dodávek energie, často uskutečňovaných potrubně, celoevropsky narůstá význam námořních tras. Proto již zmíněné houstnoucí napětí v Rudém moři může zvrátit dokonce i popsaný příznivý vývoj cen u tuzemských čerpacích stanic.
Spojené státy nyní dokonce zvažují vojenský úder proti jemenským povstalcům, Hútíům. V podstatě by šlo o zahájení proxy války mezi USA a Íránem. Dosavadní konflikt mezi Izraelem a Hamásem by se tak rozšířil. Hútíové v Rudém moři útočí na – zejména – západní plavidla, a ochromují tak mezinárodní obchod. Činí tak ze msty za odvetný útok Izraele na teroristy z Hamásu v Gaze, které taktéž podporuje Írán.
Rozšíření konfliktu mezi Izraelem a Hamásem může mít za následek závažný otřes na celém Blízkém východě, jehož důsledkem by byl výrazný růst cen ropy či zemního plynu. Ten ale hrozí i takto, neboť bez zásahu proti Hútíům budou plavidla trvaleji nucena vyhýbat se jak Rudému moři, tak i Suezskému průplavu (a obeplouvat celou Afriku kolem mysu Dobré naděje), což v důsledku přepravu prodlouží až o deset či čtrnáct dní, a tedy prodraží – a nejen přepravu ropy či zkapalněného plynu. Pro Evropu je kvůli zbavování se energetické závislosti na Rusku dobrá „splavnost“ Suezu ještě důležitější než v minulosti. Bez ní v EU oživí inflační tlaky. Ostatně ropa už v důsledků dění v Rudém moři zdražuje.
Jemenští povstalci ale zatím vydatně zvýšili hlavně cenu akcií námořních přepravních firem typu dánského Maersku; jen za uplynulý zhruba týden v přepočtu o přibližně 500 miliard korun. Jelikož přepravci musí obeplouvat Afriku, tedy zdolávat o tisíce námořních mil více, klesá tak dostupná globální námořní přepravní kapacita. Přepravci si tudíž mohou říkat o více peněz za přepravu a akcioví investoři sází na to, že to Maersku a dalším desítkám klíčových světových námořních přepravců, s jejímiž akciemi se veřejně obchoduje, navýší zisky. Tyto zisky ovšem zaplatí koncový spotřebitel hlavně v Evropě.
Situaci v Rudém moři navíc komplikuje zvýšená aktivita somálských pirátů. Jejich stěžejním cílem je zajímání posádek plavidel za účelem získání tučného výkupného. Somálsko je trvaleji rozvrácený stát, v němž úřady nefungují. Zato tam, ve městě Harardhere asi 400 kilometrů severovýchodně od metropole Mogadiša, vzkvétá jedna podivná burza; burza, na které si investoři pořizují podíl na lupu či výnosu z výkupného nějaké budoucí přepadené lodi. Stejně jako se na burzách jinde ve světě běžně kupují akcie firem, tedy podíl na jejich zisku. Skrze burzu v Harardhere somálští piráti financují svoji činnost, která je tedy od listopadu viditelně intenzivnější. Zřejmě nejde o náhodu.
Objevují se totiž případy, kdy Hútíové svými raketami útočí na obchodní plavidla takovým způsobem a s takovým načasováním, že tím současně podporují loupežnou činnost somálských pirátů a usnadňují zajímání posádek obchodních plavidel.
Kdo by ještě nedávno řekl, že cenu u českých čerpacích stanic nebo cenu plynu pro tuzemské domácnosti mohou zvednout povstalci v Jemenu, často ještě v evidentní spolupráci s piráty v Somálsku? Svět se mění. A ne moc k lepšímu, bohužel.
Internet ani počítače nejsou jako elektřina či motor
Ve věku 99 let zemřel 21. prosince Robert Solow, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a velikán ekonomické teorie druhé poloviny 20. století. Jako vzpomínku publikuji rozhovor s ním z roku 2010.
„Internet ani počítače nejsou jako elektřina či motor“. Rozhovor s právě zesnulým nobelistou Robertem Solowem
ROBERT SOLOW, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, říká: „K rozvoji vědy prý dochází pohřeb za pohřbem. Nemyslím si to, zvraty v ekonomii hned teď po krizi však nečekám.“
Před nějakými dvaceti lety jste vyslovil domněnku, že ač počítačů stále přibývá, na růstu produktivity se to nijak neprojevuje. Vešla ve známost jako „Solowův paradox“.
V osmdesátých letech jsem řekl, že počítačová revoluce se považuje za věc obrovského dopadu na každodenní život, ale přitom nepozorujeme žádné zlepšení v produktivitě, jež by se dalo přisoudit právě počítačům. Tehdy tomu tak opravdu bylo.
A dnes?
Paradox v běhu času vymizel. Postupně se začalo ukazovat, že produktivita roste rychleji právě v souvislosti s nástupem výpočetní techniky v masovém měřítku. Zajímavé je, že značnou část tohoto zrychlení mají na svědomí odvětví, která počítače vyrábějí, nikoli sektory, jež počítače užívají. Mimochodem, název „Solowův paradox“ nepochází ode mne, ale od jiných, nevím už od koho.
Přesto trváte na tom, že vynález počítače není, co se vlivu na produktivitu týče, srovnatelný třeba s vynálezy elektřiny či spalovacího motoru.
Ano, myslím, že i když počítač dnes přispívá mnohem větším dílem k růstu produktivity, stále nesnese srovnání s procesem elektrifikace nebo vynálezem spalovacího motoru, jenž lidstvo obohatil o letadla, automobily, železnici.
Vedle vynálezů devatenáctého století vzhlížíte i k literatuře té doby. Při udělení Nobelovy ceny jste vzpomínal, jak jste čítával ruské klasiky. Může taková četba ovlivnit i ekonoma?
Jeden proslulý ekonom kdysi svůj vědní obor popsal jako studium lidí každodenně podnikajících v branži zvané život. A díla Dostojevského, Turgeněva, ale také Flauberta či Balzaka a dalších nejsou koneckonců o ničem jiném než o lidech každodenně podnikajících v oboru „život“. Literáti ovšem kladou větší důraz než ekonomové na život a menší na ono podnikání, nicméně v těch dílech to je.
Lze vystopovat vliv té četby na vaši ekonomii?
Nemyslím si, že by kdokoli mohl říci: Dnes jsem dočetl Smrt Ivana Iljiče od Tolstého a na základě toho teď vytvořím ekonomický model. Na druhou stranu literární díla, která stále s oblibou čtu, umožňují i mně jakožto ekonomovi lépe pochopit motivy, které lidi vedou k určitému jednání. Nepřímo mě tedy četba literatury vede k přesvědčení, že ekonomie jako vědecká disciplína by měla být otevřená idejím, jež přicházejí odjinud. Ne pouze z jiných společenských věd typu psychologie či sociologie, ale ze všech sfér, které mají co říci k tomu, jak lidé den co den podnikají v oné branži zvané život.
A je ekonomie takto otevřená?
Nejsem si jist. Když jsme se s Paulem Samuelsonem (slavný ekonom druhé poloviny 20. století a Solowův dlouholetý kolega z Massachusettského technologického institutu, jenž zemřel v roce 2009, pozn. L. K.) zapovídali třeba u oběda, byla samozřejmě někdy tématem ekonomie, dokonce i velmi konkrétní problémy, ale často jsme rozebírali i zcela jiné věci – společenskou situaci, mezilidské vztahy. Zdá se mi, že mladí kolegové dnes řeší pouze a jenom ekonomii; o ničem jiném nemluví.
Jsou ekonomové zahleděni příliš do sebe, vtaženi do své disciplíny?
Byla to naše generace ekonomů, Samuelsonova a moje, která uvedla do ekonomie matematiku v dosud nepoznané míře. My jsme tedy pomyslně přešli most, spojili matematiku s ekonomií, ale dokázali jsme žít na obou březích. Mnoho studentů ekonomie, zejména na elitních univerzitách, dnes žije pouze a jen na jednom břehu. Začínají rovnou tím, že dělají technickou ekonomii, v podstatě matematiku. A končí týmž, nic jiného neznají. Řeší pak spíše nedostatky čistě technického rázu, které objeví v kolegově práci, než aby se zaměřili na zkoumání autentického hospodářského dění kolem nás. Tíhnou k řešení problémů, jež vznikají uvnitř ekonomie coby vědy, a to na úkor řešení problémů vznikajících mimo ekonomii – v ekonomice.
Může to být důvodem, proč tak málo ekonomů předpovědělo globální finanční krizi?
Nemyslím si, že je úplně správné takhle to říci. Jsem přesvědčen, že existuje opravdu mnoho ekonomů, kteří před vypuknutím krize varovali, že v ekonomice vzniká nebezpečná nerovnováha. Mohu to ostatně říci i sám o sobě. Kdybyste se bavil s mou ženou, potvrdila by, že po několik let před rokem 2008 jsem tu a tam zabědoval, kam že to ekonomika spěje, anebo jsem poznamenal, že se vše vyvíjí dosti podivně a nebezpečně. Kdyby se mě však žena bývala zeptala – možná se tak stalo, to si nepamatuji –, kdy se „to“ stane, kdy se problémy projeví, odpověděl bych, že nemám tušení. Jako předpověď se to tedy samozřejmě nepočítá.
Je vůbec možné předpovědět, kdy krize udeří?
Je téměř podstatou každé finanční krize, že nikdo neví, byť jen přibližně, kdy propukne. Samuelson rád vyprávěl historku o známém investičním poradci z Bostonu, jenž se všude vychloubal, že žádný z jeho klientů nepřišel při krachu v roce 1929 o peníze. „Ten poradce měl úplnou pravdu,“ podotýkal k tomu Samuelson, „a to proto, že žádný z jeho klientů nevydělal za celých deset let před krachem ani cent. On totiž předpovídal krach nepřetržitě nejméně od roku 1922.“
Čili maloval čerta na zeď tak dlouho, až čert konečně přišel…
Ano, tak nějak; a nezapomeňme rovněž, že globální finanční krizi dělí od roku 1929 bezmála osmdesát let. Ekonomové během těch dlouhých desetiletí nabyli dojmu, že existují důležitější věci ke studiu než zrovna finanční systém a finanční krize. To se nyní určitě změní – na finanční systém se mnohem více než před krizí bude hledět jako na potenciálně nebezpečný. Budeme mu muset věnovat více pozornosti.
Kde tedy vidíte skutečnou příčinu krize?
V deregulaci. Ve víře, že jakákoli kapitalistická ekonomika – včetně té, jež nakupí značné množství finančního dluhu – je vnitřně stabilní.
Co si myslíte o zákonu Community Reinvestment Act? Podle některých ekonomů, včetně nositelů Nobelovy ceny (např. Harry Markowitz, pozn. L. K.), patří rovněž k zásadním příčinám krize, neboť banky byly kvůli němu nuceny poskytovat půjčky rizikové klientele, tedy menšinám či lidem s nedostačujícími příjmy.
Musím říci, že jsem svého času ten zákon hájil. Domníval jsem se, že je důležité nalézt způsob, jak by mohli lidé s velmi nízkými příjmy dosáhnout na vlastní dům. Stále jsem ale přesvědčen, že přebytečná výstavba bytů a domů před rokem 2007 byla tím zákonem zapříčiněna jen zčásti. Mnohem více jsou zodpovědné samy instituce, jež se specializovaly na financování nemovitostí. Poskytovaly hypotéky lidem, kteří si je nemohli dovolit, přičemž je poté sekuritizovaly (přeměňovaly na cenné papíry, pozn. L. K.) a zbavovaly se jich. Velmi laxní dohled a regulace těchto institucí byla v plném souladu s tehdejší vírou ve správnost deregulace.
Hodně se však mluví i o chybné měnové politice americké centrální banky (Fedu) za úřadování Alana Greenspana v jejím čele.
Greenspan sám výrazně přispěl k rozšíření oné víry, že finanční trhy jsou vnitřně stabilní, že dokážou korigovat samy sebe. V tomto smyslu tedy určitou vinu jistě nese. Na druhou stranu si myslím, že většina jeho zásahů coby šéfa centrální banky byla docela dobrá. Nyní, po bitvě, je samozřejmě každý generálem, takže je snadné říci, že Greenspan měl před krizí včas rozpoznat finanční bublinu a něco s tím dělat. Tento pohled však nesdílím.
Proč?
V době, kdy nastavil nízké úrokové sazby, což se mu dnes vytýká, se americká ekonomika stále vzpamatovávala z recese způsobené splasknutím technologické bubliny. Uvolněná měnová politika tedy byla žádoucí. Představme si na chvíli – čistě teoreticky –, že by Greenspan brzy prohlásil, že tu máme nemovitostní a finanční bublinu, takže je důležité její přifukování ukončit – zpřísněním měnové politiky, zvýšením úrokových sazeb. Přifukování by sice bylo zastaveno, ale zároveň by bylo na recesi zaděláno už v roce 2006. Dnes bychom tedy Greenspanovi spílali, že zapříčinil recesi roku 2006.
Jak hodnotíte zásahy Fedu v současnosti?
Myslím, že Fed byl příliš pomalý v roce 2007 a že jeho představitelé dostatečně rychle nepochopili vážnost situace. Avšak od doby, kdy jim to došlo, odvádějí obdivuhodnou práci.
Zmínil-li jste deregulaci jako zásadní příčinu krize, viníte dnes z krize i ty kolegy ekonomy, kteří ji prosazovali, třeba Miltona Friedmana?
Ano. Tito ekonomové, kteří obhajovali myšlenku trhů (včetně trhů finančních), jež korigují samy sebe, nesou za krizi do značné míry odpovědnost. Je patrně pravda, že pokud by se Milton Friedman nikdy nenarodil, Ronald Reagan i Margaret Thatcherová by v osmdesátých letech tak jako tak provedli zhruba tutéž deregulaci. Friedman, jehož vliv vidím spíše coby zdatného diskutéra než ekonoma-teoretika, jim však zcela jistě napomohl. Ulehčil jim situaci. Mohli se na něho odvolat a říci: profesor Friedman vědecky prokázal, že deregulace je správný postup.
Takže jak by podle vás měla krize změnit ekonomii? Přejete si, aby ekonomie byla méně zahleděná do sebe a rovněž méně naslouchala liberálním ekonomům Friedmanova střihu?
Bude velmi zajímavé sledovat, jak se to vyvine. Před nějakým rokem jsem věřil mnohem více, že jedním z důsledků finanční krize a následné recese bude zřetelný posun v tom, jak ekonomové vidí tržní systém. Nyní však už vůbec není jasné, zda k tomu posunu dojde. Svým způsobem je to samozřejmě dlouhodobý jev. Jedno moudro, jež je přisuzováno Maxu Planckovi, proslulému německému fyzikovi konce devatenáctého století, praví, že progres ve fyzice se dostavuje pohřeb za pohřbem.
Samuelson řekl to samé o ekonomech.
Ano, citoval právě Plancka. Měl ten citát velmi rád. Vyjadřuje generační povahu zásadních změn v kterékoli vědě. Osobně si nemyslím, že bychom museli čekat skutečně až na ty pohřby, až stará generace ekonomů odejde, ale změna učební náplně na univerzitách si jistý čas vyžádá – zcela určitě celou jednu generaci studentů.
Robert Solow (1924-2023)
„Počítačový věk můžeme pozorovat všude kolem nás, jen ne ve statistikách produktivity,“ prohlásil roku 1987 (v témže roce získal Nobelovu cenu za ekonomii) Robert Solow, profesor ekonomie na Massachusettském technologickém institutu (učil kromě jiných rovněž Petera Diamonda, nositele Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2010) a také prezident Letní školy s nobelisty v italském Iseu (viz Manželka jako důkaz). V učebnicích však jméno tohoto předního teoretika druhé poloviny dvacátého století není spojováno ani tak s tímto „Solowovým paradoxem“ jako spíše se Solowovým modelem růstu, se kterým přišel v padesátých letech. Jeho prostřednictvím mohli ekonomové konečně rozluštit hádanku, v jakém zastoupení se na hospodářském růstu určité ekonomiky podílí nejen lidská práce a kapitál, ale i technologický rozvoj
EU má nová rozpočtová pravidla
Rozpočtová pravidla, jež zadlužování členských zemí ale spíše usnadní. Dosavadní Pakt růstu a stability z 90. let byl porušen ve stovkách případů.
EU má nová rozpočtová pravidla. Pakt růstu a stability z 90. let se tak definitivně stává minulostí. Nová pravidla umožní ještě snazší zadlužování zemí EU, zejména pak eurozóny.
Hranice 3 % HDP coby maximálního přijatelného deficitu veřejných financí a hranice 60 % HDP coby maximálního přijatelného veřejného zadlužení sice zůstávají, ale členské země EU budou mít více let než nyní na to, aby své rozpočty do uvedených mezí dostaly.
Přitom stávající Pakt růstu a stability byl od konce 90. let porušen ve stovkách případů (třeba jen hranici 60 % HDP veřejného zadlužení nyní překračuje více než polovina zemí EU; viz graf níže). Zvláště zeměmi eurozóny. V řadě z nich se totiž po přijetí eura rozbujel morální hazard a přesvědčení, že je z případných potíží vytáhne Německo. Zemím eurozóny se tak zhoršuje rating úvěruschopnosti mnohem více než zemím EU, které eurem neplatí. Příkladem je Slovensko, jež má nyní v očích ratingové agentury Fitch nejhorší hodnocení dluhu od roku 2005, tedy od doby před přijetím eura, přičemž rating Česka se za celou tu dobu neustále zlepšuje.
Navíc, z 20 zemí eurozóny se v době, po kterou eurem platí, zhoršil rating dle Fitche hned 11 z nich (tedy 55 %). Přitom ze sedmi zemí EU, které eurem naopak neplatí, se rating nezhoršil žádné (tedy 0 %). Alespoň tedy v období od vzniku eura, čili od 1. 1. 1999. Hned šesti z těchto sedmi zemí (Dánsku, Švédsku, Česku, Polsku, Bulharsku a Rumunsku) se rating zlepšil, v případě jedné – Maďarska – je nyní shodný jako právě 1. 1. 1999.
Nová rozpočtová pravidla EU tak sama o sobě zvyšující se hrozbu prohlubující se dezintegrace, ba nakonec až rozpadu eurozóny neodvrátí. Budou muset být zároveň mnohem důrazněji než doposud vynucována. Je otázka, zda k tomu má Brusel dostatečné legislativní či sankční mechanismy.
