Dalekohled
Ve starověku a středověku užívali hvězdáři trubic bez čoček. První, neurčitá, zmínka o d. čočkovém je ve spisu Rogera Bacona (asi z r. 1250): „lze průhledná media uspořádati pro oko tak, že lze viděti věci v dálce... Ba, mohli bychom tak i stáhnout slunce a měsíc s oblohy.“ Průhlednými medii rozuměl bezpochyby čočky, neboť je znal. Podle novějších bádání se čočkový dalekohled objevuje již v 90. letech 16. století v Itálii. Dříve se mělo za to, že je původu holandského, a o prvenství vynálezu se ucházely hned tři osoby: Lippershey, Metius a Janssen. Galileo Galilei sestrojil r. 1609 samostatně d. zvětšující trojnásob. R. 1611 vynalezl J. Keppler d. dávající obraz obrácený; první skutečný d. toho druhu sestrojil 1613 Ch. Scheiner. Přidáním třetí čočky sestrojil r. 1645 kapucín A. M. Schyrl d. dávající obraz zase přímý a razil pojmenování „okulár“ a „objektiv“. R. 1667 zavedl A. Anzout do d. nitkový kříž, aby se jím mohlo zaměřovati.
Zrcadlový dalekohled. Princip z. d. podal zhruba Angličan L. Digges ve spisu vydaném r. 1571, výklad D-ův prohloubil jeho krajan W. Bourne. První z. d. sestrojil r. 1639 M. Mersenne, se zrcadlem vydutým. R. 1671 sestrojil I. Newton z. d. se zrcadlem vypuklým. Velmi zdokonalil z. d. F. W. Herschel, od r. 1774.