Desinfekce v nejširším slova smyslu nazývá se takové opatření, jímž infekci čili nákaze zabraňujeme. Při tom jsou nám k ruce prostředky desinfekční čili protihnilobné. Na mnohých místech této knihy mluvili jsme o nákaze (infekci) a nakažlivých (infekčních) chorobách. Tam nalezne také čtenář nejnutnější poučení o tom, jak vzniká nákaza, jak se nakažlivé choroby šíří, jakož i nejdůležitějších opatřeních proti nákaze.
Činitelé, kteří nákazu podmiňují, jsou velmi rozmanití. Pochopíme tedy snadno, že i prostředky, kterými proti rozšířenému tomuto zlu bojujeme, nejsou skrovné a nečetné; moderní chemie zná velmi mnohé léky, kterými činíme nákazu neškodnou, neb ji obmezujeme, jimiž válčíme proti bakteriím. Tyto nepatrné organismy vzdorují, jak známo, četným prostředkům. Přes to máme však desinfekční prostředky vydatné a v každém ohledu spolehlivé, které mají praktický význam i pro širší kruhy.
Sem patří i látky, které slouží k desinfekci ran, čili jinými slovy, mají předejíti infekci ran.
Jak nás učí zkušenost, může každá sebe menší rána, malé poškrábání kůže, nepatrné bodnutí apod. býti bránou, kterouž nákaza vniká do těla; slovem „nákaza“ vyrozumíváme tu ovšem některý druh bakterií (bacilly, kokky atd.) nebo plísní, který schopen jest v lidském organismu vzbuditi zánět nebo způsobiti nemoc. Podle toho, který a jaký je činitel, který nákazu způsobil, a v jakém množství do těla vnikl, může zánět, který z rány vyšel, míti průběh lehký nebo těžší. Každé hnisání rány nebo zánětlivé zduření okrajů ran jest již lehkou formou infekce; k vážnějším formám nákazy náležejí záněty miznic a mizních žláz, rozklad krve, talovitosť krve, sněť, růže, strnutí apod. Nejnebezpečnější jsou ony bakterie, které mají septickou povahu tj. které mohou způsobiti hnilobu organických látek. Antiseptické léky slouží k tomu, aby takovéto bakterie ničily a tím zabraňovaly k ranám přístup sepse t. j. hnilobného pochodu. Tak přicházíme k pojmu antisepsis, o němž chceme se rozhovořiti. Za nynějších dob jsou každému vzdělanci běžny pojmy „antisepse“ a „antiseptické léky“; přes to však nejsou názory o věcech těch u obecenstva dosti jasny a správny.
Nauka o antisepsi doznala od té doby, co byla objevena slavným anglickým chrirugem Listerem, mnohých změn a značného rozšíření a obohacení. Methody, dle nichž nyní rány bývají léčeny, valně se liší od způsobu, jak jej původně udal Lister. Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom pustili se do podrobného vyličování vývoje celého učení. Spokojíme se s tím, co má pro širší kruhy praktický význam. V dřívější době bylo považováno hojení bez hnisání za zjev velice řídký a neobyčejný, který pozorován byl jen u nepatrných ran kožních. Tak zvané „dobré“ hnisání, spojené s nepatrnou horečkou považováno bylo za nutné při hojení každé větší rány. Nyní ovšem víme, že i největší poranění způsobené nutnou operací musí se zhojiti úplně beze všeho hnisání a bez horečky – předpokládaje ovšem, že jest opatrována přísně antisepticky, že ani při operaci z nástrojů neb rukou operujícího nákaza do rány nepřišla.
Nejdůležitější a zároveň nejjednodušší prostředek antiseptický je čistota. Rána musí býti udržována ve přísné čistotě. Tolikéž její okolí a vše, co s ránou přichází ve styk, např. prsty, kterými se rány dotýkáme, nástroje apod. Této čistoty může dokonale docíleno býti, umyjeme-li si ruce čistou horkou vodou, mýdlem pomocí kartáče. Kromě toho užívá se různých desinfekčních roztoků, např. vody karbolové, borové, roztoku sublimátu, aetheru, líhu apod. U menších ran obejdeme se však bez nich zcela dobře. Nesprávno jest mínění, že pouhým spláchnutím krvácející rány dosaženo je nutné desinfekce, aniž jsme si dříve sami ruce a poraněný úd důkladně omyli.
Všecky desinfekční tekutiny, z nichž uvedli jsme nahoře některé nejdůležitější a nejužívanější, mohou způsobiti jistou škodu, bylo-li jich použito neopatrně. Mohoutě drážditi ránu, jsou-li příliš koncentrovány, mohou způsobiti v okolí rány na kůži různé osutiny, ba mohou i otravu přivoditi. Kůže některých nemocných je neobyčejně choulostivá vůči některému antiseptickému prostředku. Nastala-li již osutina, radno potřít ji mastí a obaliti suchým mullem.
Přípravy chirurga před provedením nějaké větší operace za všech pravidel antisepse bývají velmi rozsáhlé a rozmanité. Protože laikovi snadno může se naskytnouti příležitost býti některému lékaři při operaci k ruce, může býti mu ku prospěchu, zví-li něco bližšího o těchto přípravách. Nejprve nutno kůži nemocného na tom místě, kde má operace býti provedena, pečlivě mýdlem omýti a kartáčem očistiti. Na to se oholí. Pak potírá se ještě étherem nebo lihem a na konec opláchne se sublimátem nebo některým jiným antiseptickým roztokem. V nemocnicích, kde provádějí se operace vesměs ve zvláštních síních k tomu určených, a sice čisté operace v jednom sále, nečisté (tj. hnisajících pochodů) v jiném odděleném sále, brává nemocný před operací lázeň, načež obleče se v čisté prádlo. Lékař a jeho asistenti omývají si ruce několik minut (aspoň 10) v horké vodě pomocí mýdla a kartáče a opláchnou si je pak ještě v některém antiseptickém roztoku (sublimátovém nebo karbolovém). Také okolí operačního pole a operační stůl udržuje se v přísné čistotě. Stoly pokrývají se prostěradly horkem sterilizovanými tj. zárodků sproštěnými a okolí operačního pole zakryje se čistými rouškami napuštěnými karbolovým nebo borovým roztokem. Více viz o tom v knize Ošetřování nemocných, od dr. Šťastného a dr. Panýrka (nákledem F. Šimáčka).
Za takových okolností možno ovšem s jistou určitostí tvrditi, že rána nákaze nepodlehne.
Kromě toho je nutno, ba nevyhnutelno zmíniti se ještě o desinfekci při nakažlivých chorobách, o desinfekci nemocnic a pokojů, v nichž zdržují se nebo zdržovali se nemocní takovýmito chorobami stiženi, o desinfekci šatu a nářadí, zkrátka o desinfekci všech předmětů, se kterými přišel nemocný ve styk. Jest pak zákonem stanoveno, při jakých chorobách musí býti provedena desinfekce obydlí, jakož i jak nutno ji provésti. Ve mnohých velikých městech byly za tím účelem zřízeny desinfekční ústavy, v nichž provádějí nutná opatření zvláštní osoby, které k tomu účelu byly přiměřeně vyučeny. Užívá se tu ovšem celkem těchž látek, jako v antisepsi.
K čištění vzduchu v pokojích po uzdravení neb úmrtí nemocného postačí úplně důkladné provětrání. Po několik dnů nutno nechati v nich všecka okna a dle možnosti i dvéře otevřeny, aby trvalý průvan prostorem takovým mohl táhnouti. Všecka plynná desinficientia, všecko vykuřování sírou a parami chloru apod. patří minulosti, protože věda dokázala, že parami a výpary naprosto zárodek nákazy, který ve vzduchu se vznáší, zastižen nebývá. Postačí dát je odplaviti průvanem. V širém vzduchu nekonečně se rozptýlí a stávají se neškodnými účinkem slunečních paprsků a jinými ještě vlivy. Ostatně nezdá se ani pravděpodobným, že by ve volném vzduchu tak mnoho různých látek infekčních se vznášelo; člověku musí jíti především o to, aby zničil nákazu, která ho z bezprostřední blízkosti ohrožuje, která lpí na předmětech, s nimiž se stýká, kterých užívá.
Co řečeno nahoře o vykuřování, neplatí však o jednom novém prostředku antiseptickém. Míním formalin (v. t. h.). Páry jeho, které se vyvíjejí v tzv. formalinové lampy, účinkují spolehlivě proti zárodkům hubice je, ale jen za přítomnosti vodních par.
Kromě toho je nutno podlahu, stěny, postele a všecko nářadí pečlivě mýdlem omýti a pak opláchnouti ještě některým antiseptickým roztokem (karbolovým neb sublimátovým). Šaty, prádlo a peřiny, které by v antiseptických roztocích neobstály, desinfikují se jako chirurgické přístroje parami vodními. Nepoškodí-li se varem, dejme je vyvařiti ve vodě se sodou. Lze-li je oželeti a je-li nákaza, o kterou běží, nebezpečna, nechť se spálí.
O desinfekci platí ve větších městech, kde mají ústavy k desinfekci, jako v Praze, podrobná nařízení, jímž se třeba bez námitek podvoliti – jeť to v zájmu obecenstva samého.
Za tím účelem byly sestaveny zvláštní desinfekční stroje, které najdeme v každém desinfekčním ústavu. Kde je desinfekce zákonem předepsána, musí se i doprava předmětů do ústavu k desinfekci a zpět díti dle jistých předpisů.
Obraz č. 33., 34. a 35. znázorňuje různé desinfekční stroje.
Nebude na škodu pověděti zde něco o takových strojích.
Není podřízeného významu otázka, kterakým způsobem mohl by při desinfekci ten který předmět býti poškozen nebo vzíti za své. Přílišným vyschnutím stává se mnohá věc křehkou. Jindy povstávají skvrny, kterých nelze odstraniti. Některé hmoty horkem se rozplynou nebo roztají (vosk, pokost), předměty barevné ztrácejí nebo mění barvy, lakované pozbývají lesku. Vlněné látky se srazí nebo jinak změní svůj vzhled. Přílišným promočením nejedna tkáň i jiná věc ztrácí na ceně.
Dlouhá řada těchto závad činí desinfekci parou podnikem velmi choulostivým. Proto nebude od místa stanoviti požadavky, kterým má desinfekční přístroj vyhověti, má-li býti za dobrý prohlášen.
Každý přístroj takový skládá se z dvou částí: kotlu, v němž se páry vyvinují, a vlastního přístroje desinfekčního, ve kterém se vzniklé páry zbírají. Novodobé přístroje zakládají se vesměs na působení vodních par. Při tom sluší míti na zřeteli, aby vodní pára šířila se stejnoměrně po celém nitru přístroje. Kdyby toho nebylo, vnikaly by v prostoru desinfekci podrobeném tzv. mrtvé kouty, do nichž pára v dostatečném množství vstoupiti nemůže, což jest ovšem pochopitelná závada. Záleží tedy i na tvaru přístroje. Např. desinfektor osmistěnný má 8 koutů, ve kterých desinfekce nemůže se díti dostatečně, protože sem páry nevstupují v míře tak hojné, jak je třeba. Další požadavek je ten, aby teplota byla po celou dobu desinfekce stejná. Věci nesmějí býti promočeny vodou překapovanou, povstávající srážením se páry. Předměty mají se vyjmouti z kotle co možná suché. Konečně: Desinfekce nemá trvati dlouho.
Protože však každá desinfekce má býti nejen účinná, nýbrž také neškodna a nebezpečí prosta (lučebninami by se většina předmětů desinfekce vyžadujících poškodila nebo zničila), vymýšlena řada přístrojů, které zoveme desinfekčními. Během doby myšlénka tato všelijak zdokonalována a zlepšována, jakož i modifikována, takže známe veliký počet různých strojů desinfekčních, ale k ideálu, tj. stroji, jímž by se všecky předměty stejně daly desinfikovati, dosud jsme nedospěli.
Nelze upříti, že ve mnohém dosud je nejlepším pomocníkem člověka proti nákaze – oheň. Předměty, kterých lze snadno oželeti, zvláště při jistém stupni zámožnosti, které nemají veliké ceny a bez valného nákladu novými dají se nahraditi, spalme, nelze-li jich v desinfekčním stroji zárodků nákazy bezpečně sprostiti.
Na štěstí je veliký počet předmětů, kterých lze dobře v takových strojích desinfikovati.
Poblíže Deckerova baráku nalézal se na mezinárodní výstavě lékárnické v Praze r. 1896 odbývané exemplář takového desinfekčního stroje dle systému Prchlíkova. Lidé předmět ten obcházeli, nahlíželi do nitra kotle, divili se drátům elektrického vedení, ale věc nebyla jim jasna. Že se o tento vystavený předmět obecenstvo věru zajímalo, viděti z toho, jak pozorně naslouchalo výkladům odborníka, který vida na tvářích diváka, že mu práce stroje není jasna, ujal se slova, aby systém jeho vysvětlil. Pisatel těchto úvah sám měl několikráte příležitost navštěvovatelům výstavy objekt zmíněný vysvětlovati.
Dříve se soudilo, že všecky bakterie hynou při teplotě 100 stupňů. Později, hlavně záslužnými pracemi Kocha aj. ukázalo se, že některé zárodky choroboplodné vzdorují i teplotě 140o, ba vydrží i ve vzduchu této temperatury delší dobu. Kromě toho sluší uvážiti, že horký vzduch vniká do předmětů desinfekci podrobených velmi zvolna. Dalším pátráním v tomto oboru nalezeno, že vodní páry jsou mnohem účinnější, nežli horký vzduch, nejlépe však působí páry proudící, které zhubí v několika minutách i bakterie, mající nejtužší život.
Neposlední zákon při takové desinfekci má zníti, jak podotknuto již výše: Předměty nesmí se při desinfekci poškoditi.
Nastává otázka, jak možno určit, kdy temperatura v nitru stroje dosáhla teploty 100o. K určování temperatury slouží tzv. pyrometr, tj. přístroj, zakládající se na známé roztopnosti jistých kovů. Je to vlastně také termometr, leč ukazuje jenom určitou teplotu. Merke a Ducker připravili ze 3 dílů olova, 5 dílů cínu a 8 dílů vismutu slitinu, která taje při 100o C. Popišme nyní např. pyrometr Merke-ův. Jsou to dvě skřínky. Jedna z nich obsahuje slitinu, tající při 100o. Tato složí se do stroje, a když v něm teplota onoho stupně dosáhla, slitina se roztaví. Tekutý kov spůsobil nyní kontakt (styk) mezi oběma konci elektrického vedení, které spojí. Proud elektrický nyní vyvodí pohyb zvonku nalézajícího se ve skřínce mimo nitro stroje a zvoněním upozorní se člověk, jemuž práce se strojem svěřena, že temperatura v nitru stroje žádoucí výše dosáhla.
Horký vzduch, jedovaté plyny (vyjma formalin) a přehřátá vodní pára k desinfekci se nehodí.
Abychom upozornily čtenáře, že vystavený přístroj desinfekční není jediný, ač je dobrý, mohl by se věru desinfekčními přístroji systému starších a nových vyplniti celý ústřední palác na výstavišti; chci tu uvésti jenom některá jména mužů, kteří různé aparáty takové vymyslili: Dobroslavin, Gruner, Nussbeck, Lorenz, Bedecker, Nauss, Moulové, Aliot a Tryer, Lyon, Bacon, Rosenfeld, Menzl, Cornet-Krohne, Schimmel, Budenberg, Koch, Budde, Schaefer a Wolber, Thursfield, Krupen, Rohrbeck, Neufeld atd.
Aparáty takové jsou neobyčejně drahé. Tak na příklad pařížská firma Genest, Herscher a Co. prodává svůj přístroj za plných 4600 franků.
Nemohouce se tu pouštěti ve stručné informační stati do podrobného popisování jednoho každého z těchto nesčetných přístrojů desinfekčních, nejednou velice komplikovaných, musíme posouzení hodnoty přerůzných těch aparátů ponechati literatuře odborné. Nelze předce vystihnouti několika řádky tolik, kolik obšírnými knihami Němec Wernich nebo Polák Neufeld aj. odborníkům znázornili.
Naučí-li se čtenář po přečtení této kapitoly chápati činnost desinfekčního přístroje, dostál pisatel svému úkolu.
Nevyhnutelný závěr znalce musí se po uvážení všech okolností přidati k názoru známého odborníka v otázce desinfekce Wernicha, jenž dí: „Jenom na venkově možno doporučovati laciné, přenosné, parou desinfikující přístroje. Pro větší místa hodí se jen vydatně pracující, stabilní aparáty, umístěné v budovách řádných, jenom k tomu účelu sloužících. A takový ústav nedá se mysliti bez vycvičeného a svědomitého personálu, přísného reglementu a pravidelného provádění desinfekce.“
Nejužívanější desinfekční stroje jsou Thursfieldův a Rohrbeckův. Na výši doby stojí desinfekční ústav berlínský.
Zákon kráčeje ruku v ruce s vymoženostmi moderních věd (bakteriologie, epidemiologie, hygieny atd.) snaží se, zaváděním desinfekce různým způsobem předejíti nákazu a zachrániti obecenstvo před šířením se nakažlivých chorob. Má tedy vzdělanému laiku ležeti na srdci každé podobné opatření, aby v zájmu vlastním i svých bližních předpisy zákona měl v úctě, a dle možnosti je prováděl a podporoval.
Z tohoto hlediska sluší posuzovati desinfekční přístroje i ústavy desinfekční.
