Domácí lékař 1902: Kdoule, Kojná

Nebude nikoho, kdo by ovoce toho neznal neb aspoň o něm neslyšel. Málokdo však je okusil. A okusil-li je, stalo se tak jistě jen jednou, ze zvědavosti; vždyť kdoule, ačkoli nadána neobyčejně příjemnou vůní, vyznačuje se chutí svíravě trpkou, odporně nakyslou, aspoň syrová, a dřeň její je tuhá jako košťál.

Kdoule náleží k rostlinám růžokvětým a tvoří keře a stromy o velikých květech a plodech s pěti přehrádkami semenníku, v nichž je mnoho semen, majících obal hojně hlenu chovající.

Syrové kdoule jsou k požívání nezpůsobilé. Proto se zavařují v cukru a přidávají jako koření jakés k jinému ovoci. Protože se taková šťáva kdoulová jmenuje v Portugalsku Marcelo, nazývá se ovoce touto šťávou okořeněné marmeláda, kterýmžto jménem však později označovány i z jiného ovoce připravené zavařeniny. V Porýnsku, Tyrolsku, zvláště však Španělsku, Portugalsku a Řecku, kde se kdoule daří, jsou kdoulová povidla, jimž Němci v Porýnsku říkají „Quittenkäse“ (jako bychom řekli „kdoulový sýr“), velmi známá.

Rostlina vyšla snad z Persie. Podle jména latinského, nyní běžného, z něhož asi i české slovo povstalo (Cydonia, z řeckého Kydonia), obdrželi Řekové kydonské jablko (=kdouli) od Kydonů na ostrově Kretě. Zlatá jablka Hesperidek, pro která se na konec světa k Atlantovi, jenž je střehl, vydal slavný řecký bohatýr a polobůh Héraklés, byly prý kdoule. Řecké bohyni krásy Afrodité zasvěcené jablko je také kdoulové a proto bylo běžno jako výraz lásky a při hrách svatebních. Starověkému zákonodárci Řeků Solonovi se připisuje, že zavedl obyčej, dle něhož nevěsta, dříve nežli vstoupila do ložnice obydlí manželova, pojedla kdouli jako výraz, že stává se jako mladá paní ctitelkou Afrodity. Také v Itálii byla kdoule dávno známa. Již za dob slavného řeckého lékaře Galena, který žil v Římě ve II. století po Kristu, byla kdoulová mamelada v starém Řecku oblíbena.

Kdoule obsahují škrob, pektin (lepkavý sliz rostlinný), gummu, kyselinu jablečnou, jablečnan vápenatý a trochu cukru. S cukrem tím možno upraviti ze kdoulí povidla, kompoty, syrup. Jádra kdoulová poskytují hojnost slizu kdoulového.

Vařením pozbývají kdoule téměř úplně přirozené své peprné chuti a poskytují se sladkým vínem a skořicí příjemně osvěžující pokrm. Naložených kdoulí užívalo se dříve stejně jako kdoulových povidel proti zkaženému žaludku. Nyní máme prostředky lepší, účinnější. Za to kdoulový sliz jest u nás officinelní (tj. lékárny musí jej míti na skladě) a připravuje se v lékárnách z 1 grammu semen kdoulových a 25 grammů destilované vody třepáním a odcezením dosti vítaný lék. Je to čirá tekutina bez barvy, bez chuti a bez zápachu, která se lihem a kyselinami sráží a chloridem železitým barví do zelena. Podává se vnitřně po kávových lžičkách jako ajbišový syrup a mírní dráždění při prsním kataru a kašli.

Také se jí užívá zevně ku stišení bolestí při trhlinách a ranách kůže, rozpukaných rtech, na bolavé bradavky prsní, na žabry (aphthy), spáleniny, haemerrhodidy, k různým kosmetickým účelům (sluje bandolin) atd. Rovněž přidává se k vodičkám na oči. V našich lékárnách sluje Macilago cydoniae. V Německu připravuje se z jader kdoulových a růžové vody.

Kojná

Tak zove se osoba, která, sama jsouc matkou, mlékem prsou svých vyživuje cizí dítě. Kojná jest nejlepší náhrada ve všech těch případech, ve kterých vlastní matka dítě své kojiti nemůže. Bohužel stává se v moderních dobách, že matky, obzvláště v lepších stavech žijící, nechtějí kojiti buď z pohodlí, neb z bezdůvodné obavy, že by kojením utrpěly na své kráse: tu stává se kojná nutným, modním podnětem. Takový zlořád nutno však s veškerým důrazem potírati.

Při volbě kojné nutno hleděti hlavně ku dvěma bodům:

1. Kojná musí býti absolutně zdravá; nesmí býti stížena žádnou nakažlivou nemocí, hlavně tuberkulosou a příjicí (syfilis).

2. Kojná musí míti s dostatek mléka, čemuž hlavně nasvědčuje brzké prospívání kojencovo.

Oba uvedené požadavky nejlépe prozkoumá lékař, jehož odborným vědomostem má býti vždy svěřena volba kojné.

Výhodno jest, aby kojná nebyla ani příliš mladá (ne pod 18 let), ani stará; ne brzy po porodu: nejlépe v 6. týdnu kojení. Není též důvodu kojnou propouštěti, dostavila-li se u ní perioda.

Nemusí se také hleděti k tomu, aby kojná slehla v témže čase jako matka dítěte, jež kojiti má; nedoporučuje se však kojná, která nalézá se v 7. – 8. měs. po porodu: mléko její totiž v těch měsících značně již ztrácí na výživnosti.

Hojnost mléka u kojné udrží se nejlépe tím, když neměníme nijak způsob života jejího: není tedy správné, pro kojnou zvláštní pokrmy připravovati; nejlépe jí poslouží prostá strava domácí.

Pečovati nutno také o dostatečný pohyb kojné hojnými procházkami v čerstvém vzduchu i zaměstnáváním při lehčích pracích v domácnosti; nestačí pouhé vystavování kojné na balkoně, na verandě neb parádní projíždka v kočáře!

Možno-li voliti, je dobře, vybeřeme-li kojnou z krajiny, jež známa jest dobrými kojnými. Dobrý zvuk v tom směru má u nás Plzeňsko a některé krajiny Slovácka, ač-li nehraje při tom hlavní úlohu ješitnost matek: pěkný, národní kroj kojné. Znajíť z podobných krajů kojné lépe již své povinnosti i svá práva; rozhodně však zasluhují přednost kojné z venkova. Nejsouť v celku tak zkažené (duševně), jsou rozhodně zdravější, statnější a vzdálenost od muže neb milence přidržuje je také svědomitěji ku přejaté povinnosti.

Kojná má býti čistotná, pořádku milovná, se svým postavením spokojená. Nemá se vyznačovati ani přílišnou hubeností ani tloušťkou; lhostejno, je-li blondýnka nebo brunetka.

S kojnou má se v domácnosti zacházeti přívětivě, taktně, aby nepociťovala podřízenost svého postavení; odsloužiť se za vše, co pro ni učiníme, na dítěti!

Nedaří-li se kojenci u prsu kojné, jest věc lékařova, pátrati po příčině, a po případě naříditi změnu kojné. Rozhodnutí pro jinou kojnou bývá často obtížnější onoho prvého. Starší kojenci někdy nechtějí vůbec přijmout prs nové kojné: trpělivost a vyčkávati i zde mnohdy prospěje!

Mnozí doporučují v takovém případu prs podati – k oklamání kojencovu – tiše v místě tmavém, by kojence novou kojnou neviděl ani neslyšel.

Ve větších městech zřízeny jsou zvláštní ústavy, sprostředkující obstarání kojných; nejsou-li podobné ústavy pod stálým lékařským dozorem, jemuž ovšem hlavně kojná musí býti podrobena, neposkytují dostatečné záruky a nedoporučují se. Nejlépe poslouží v tom směru, obrátiti se na přednostu českého oddělení zemského nalezince v Praze (na Karlově), kdež za určitý poplatek propůjčeny bývají zaručeně zdravé i spolehlivé kojné, jež dobrovolně se nabízejí ku službě té.

Stane-li se z různých důvodů, že kojnou nelze pro kojence přijmout (např. kde tomu poměry majetkové nedovolují), tu nezbývá, nežli dítě vyživovati uměle.