Domácí lékař 1903: Pouštění krve. Pouštění žilou. Venaesekce. Baňky. Pijavky

Celkem možno rozeznávati dvojí pouštění krve. Jednou odejme se nemocnému otevřením některé větší žíly hojně krve (venaesekce), po druhé odchází z malých větví cevních skrovné množství krve a sice velmi volně. Jde-li o to, rychle nemocnému větší množství krve odejmouti, pouští se žilou. Tak činívalo se při mrtvici, překrvení, návalech do hlavy a zánětech orgánů důležitějších dříve velmi často. Pouštění žilou je výkon lékařský, který laik nikdy prováděti nesmí. Později upustilo se od této methody na dobro a mladší lékaři ani výkon ten nikdy neviděli, takže jej v praksi neprovádějí. Nejnovější dobou znovu někteří proslulí lékaři při těžkých onemocněních (zánětu plic, močokrevnosti) k němu se vracejí.

Za dob dřívějších byla venaesekce velmi oblíbena a náležela k obyčejným, ba všedním výkonům lékaře. Krev byla pouštěna obyčejně na hoření končetině v ohbí kloubu loketního z povrchních žil, zvláště oněch, které probíhají uprostřed. Z nouze mohla býti žíla otevřena i jinde. V umění malířském a jiném nalézáme stopy té oblíbenosti. Obyčejně vzniká po venaesekci vydatné pocení, kterému přičítán byl také léčivý vliv této operace, ač se učilo, že hlavně zmenšením množství krve prý venaesekce proti zánětu účinkuje.

Každý pochopí, že nemůže býti pro člověka vůbec a nemocné zvláště nikterak lhostejno, odejme-li se jim jisté množství krve. A při pouštění žilou ztráceli pacienti obyčejně krve nemálo. Každý lazebník prováděl výkon tento a snadno pochopíme, že dělo se to s velikou lehkomyslností. Patriarchální doby ty minuly, lékařství přešlo do rukou vzdělaných odborníků a tím starý nešvar ustal nadobro. Starší lékařství stálo na mylných základech; chybné názory ustoupily rozumnějším, věcnějším náhledům a s pokrokem u vědě mizely staré zvyky vždy víc a více. Dnes náleží mnoho léků již minulosti, dnes i mnohá operace patří již jen do historie. Dříve pouštělo se žilou při horečných zánětech útrob i při zdánlivé (domnělé) krevnatosti; nyní máme na to jiné léky. Dříve si obecenstvo dávalo dokonce periodicky pouštěti žilou – za našich časů nikomu to ani nenapadne. Na venkově a sice hlavně v nižších třídách – u nás asi méně, více v cizině, Německu a jinde – udrželo se ovšem mnoho předsudků a nesmyslných zvyků. Tu a tam soudí se proto ještě podnes, že v případech, kde již nic nepomůže, zachrání nemocného, vezme-li se mu trochu krve. Jindy se i těhotným pouštělo žilou, „ aby snáze rodily“. Jaký to nesmysl! Také si někteří lidé dávali (a dávají v Orientu dosud) pouštěti žilou, domnívajíce se, že mají mnoho krve a obávajíce se mrtvice. Také ze zimy na jaro, slýchám, dávali prý si lidé pouštěti žilou. Mnozí lidé raději dají si pijavkami několikrát krve vzít, nežli by upustili od nerozumné diaety, ač tím nedocílí se nic, kdežto zavedením rozumné životosprávy záhy choroba, jež nemocného k pijavkám vedla, upravila by se dokonale. Bohužel, považují dosud někteří tělo za stroj, který lze dle libosti vytopiti a zase vyprázdniti, kdykoli je tlak krve příliš veliký. Nebude ke škodě upozorniti na možné následky nesmyslného takového počínání.

Za našich dob těší se větší důvěře pijavky a leckdes ještě baňky. Nejsoutě případy, kde by člověk měl příliš mnoho krve, dokázány a pouštění krve může míti škodlivé následky pro celý život; proto žádný nebude a nemá pro pouhou domněnku uváděti život svůj v nebezpečí. Tak zvaná krevnatost je vlastně jenom nestejnoměrné rozdělení krve po těle, nikoli absolutní zvětšení množství krve. Vždyť příroda sama jenom výjimkou zavádí krvácení a sprošťuje se zvýšeného tlaku krevního raději výměšky, nežli krvotokem. Pamětníci slávy venaesekce uvádějí také, že zneužíváním této operace stává se člověk náchylným k vodnatelnosti, ženy k potratům. Němečtí lékaři doporučují sice pouštění žilou, když nemocného ohrožuje mrtvice, když žíly na hlavě a na krku zduří a obličej zmodrá, když oči zrudnou a z důlků vystupují, při čemž tep a činnost srdce je neznatelna, přece však pochybujeme, že by se dnes za takových poměrů některý lékař k výkonu tomu odvážil.

Bylo-li však přece někomu pouštěno žilou, musí pak jeho životospráva býti dle toho uspořádána. Lidé tací vracejí se potom rádi zase k dřívějšímu způsobu života. To není naprosto správné, neboť čemu nemocný takový ušel – smrti – ohrožuje jej pak poznovu. Diaeta budiž živná, ale skrovná a střídmá, musí však býti dle lékařských rad přesně prováděna.

Dříve pouštělo se také tepnou (arterií) v naléhavých případech, při prudkém zánětu mozku, mrtvici, silných zánětech očí apod. Objevilo se však, že nebezpečná tato operace, která má obyčejně mnohou škodu v zápětí (např. výdutě tepen), úlevy veliké nemocným nezjedná. Upustilo se proto od ní nadobro.

Opakujeme prostě: Venaesekce měla slavnou minulost, má střízlivou přítomnost a budoucnost. Mnozí lidé mylné chovají tu názory. Pro ty platí přítomná stať.

Ne tak snadno upustí se asi od pijavek. Těchto léčebných prostředků starší lékaři a ještě více lid venkovský dosud užívá. Klencke náležel až do posledních dob k vřelým přívržencům této methody. Mladší škola lékařská také již neužívá léčby takové. Za to babičky, které nikdy neskrblí radou na našem venkově, i všelijací ti zázrační doktoři-sedláci rádi užívali baněk a pijavek – zda vždy k dobru a prospěchu „klientů“ svých, nevíme, ale vážně pochybujeme.

Někteří učenci, kteří dosud této léčby se přidržují, dávají jí vědecký podklad:

K takovému léčení hodí se ony případy, kde je útroba jistá, které se má krve odníti, přístupna a kde pletení cevní souvisí těsně se zevnějškem. V těch případech účinkují pak pijavky v tom smyslu, že „odvádějí“ zánět od hlubších důležitějších orgánů a způsobují překrvení na povrchu, kde se krev soustřeďuje z hloubky. Na zanícenou část pijavky se však nesázejí. Proto volí lékaři raději místo vzdálenější, např. od zaníceného kloubu, sázejíce pijavky do okolí.

Vedle pijavek a baněk patří sem také skarifikace. Promluvíme o třech těchto způsobech ve zvláštních odstavcích.

Pijavka (Hirudo officinalis) počítá se mezi červy Trematodes, je známé, podlouhlé, přišpičatělé podoby, barvy olivově zelené, povrchu zrnitého, drsného. Na hřbetu táhne se šest pruhů barvy rezavé, černě skrvnitých, podélných. Spodní plocha těla je černě skrvnitá. Pijavka bývá 7 až 18 cm dlouhá a žije v celé Evropě, zvláště na severu; jiný druh, který se nazývá oficiální neb uherská pijavka, žije v jižní Evropě, je černavě zelená, hladká, se šesti rezavě červenými podélnými pruhy beze skvrn na hřbetu. Oba tyto druhy, jichž se užívá v lékařství, liší se od tzv. koňské pijavky, která žije v našich potocích a rybám i žabám vyssává krev; tato má hrbolaté zoubky v čelistech. Pijavky mají totiž hřebenovitě zařezávané zoubky ve třech čelistech. Druh, kterého se užívá v lékařství, způsobí nyní svými třemi koncentrickými čelistmi ránu v kůži, která musí býti tak hluboká, aby se mohlo utvořiti ložisko krve odpovídající ssavé síle zvířete. Někdy otevře taková pijavka větší cevu, takže nesnadno pak krvácení z rány takové utišiti. Větší počet pijavek může tudíž tolik krve odejmouti, že to již působí na oběh krve. Rána, která již dráždí sama o sobě, se pak zanítí; to má ovšem jistý vliv i na hlubší ústrojí, jemuž potom méně krve se dostává, ana krev soustřeďuje se hojněji u těchto ran. Pijavky snadno se sázejí a proto těšily se v lékařství ode dávných dob veliké oblibě. V pařížských nemocnicích bylo jich před několika desetiletími průměrně za rok spotřebováno 5-6 milionů; toto množství vyssálo asi 1700 centů krve. Pijavky byly ve zvláštních rybnících pěstovány. Protože však v těchto kulturách občas propukla nemoc, stoupla cena těchto zvířat velmi značně, takže pak upotřebení pijavek přišlo mnohému nemocnému draho.

Rozumí se samo sebou, že se užívalo a užívá jenom zvířat čerstvých, která ještě nessála. Někdy se pijavkám krev násilím vytlačuje, načež se delší dobu přechovávají a pak se znovu upotřebí. Tak dělo se někdy na venkově, kde ženy, jež se zabývaly sázením pijavek, podobně si počínaly. Takovým způsobem byly již přenešeny nakažlivé choroby a není podvodná tato manipulace dovolena. Pijavka ssaje krev nemocného, jež obsahuje nakažlivinu; ta se pak druhému nemocnému naočkuje do rány, kterou pijavka způsobí. To je přímo trestuhodné.

Místo, kde má pijavka ssáti, musí býti úplně čisté. Proto se především desinfikuje, tj. omyje mýdlem a opláchne antiseptickými prostředky (éterem, líhem). Kde jsou vlasy nebo chlupy, třeba je oholiti. Není radno pijavky sázeti prsty, protože zvíře se potom tak snadno nezachytí, byvši znepokojeno; lépe jest zaobaliti je volně do suchého hadříku nebo klůcku, nebo do stočené karty. Má-li ssáti více pijavek, přiloží se nádoba k tělu, načež se pijavky samy přichytí a ssají pak na určitém místě pospolu. Byly k tomu vynalezeny zvláštní nástroje, např. skleněný patentovaný cylindr od Chévaliera, ale lze se obejíti bez nich.

Nechce-li pijavka ssáti, což může býti zaviněno nečistotou dotyčného místa nebo neobratným s ní zacházením, třeba překážku vypátrati a odstraniti. Staří praktikové třeli v takových případech ocas zvířete nebo navlhčili kůži na tom místě, kde se pijavka měla přichytit, mlékem, cukrovou vodou, nebo čerstvou krví. Tu se obyčejně podařilo pijavku k ssání přiměti. Že ssaje, pozná se dle tahové bolesti v kůži; zvíře zvolna se plní a zvětšuje a třeba je tak dlouho nechati ssáti, až se nasytí a samo odpadne. Soudí se, že prostředně veliká pijavka vyssaje průměrně asi 15 grammů krve, čili jak naši předchůdcové říkali, asi půl unce, bez krvácení napotomního, které se obyčejně nepřerušuje, ba spíše podporuje chomáčem vaty do teplé, převařené vody namočeným. Rána přestane obyčejně po nějaké době sama krváceti, protože se malé cevy sraženinami krevními ucpou a stáhnou. Chceme-li je dříve ucpati nebo nechceme-li krvácení ustati, přiložíme k ráně kus suchého mullu a zalepíme vše náplastí. Je-li ran více, přiloží se na všecky společná kompressa, kterou pak připevníme obinadlem nebo přiměřenou rouškou. Tlakem takovým krvácení se zastaví a rána záhy po tom zhojí. Ovšem třeba zachovati naprostou čistotu jako při každé ráně. Někdy se stane, že některá menší rána, která byla přehlédnuta, skrytě krvácí dále. Tak došlo v některých případech dokonce k vykrvácení. Je-li vytékající krev růžovější, byla pravděpodobně nahlodána některá tepna; tu třeba hned tlakem (obvazem řádným) krvácení staviti. Přivolaný lékař uvede vše zase do pořádku.

Aby nebylo třeba kupovati drahé pijavky a nemocný aby nebyl ohyzdným zvířetem tím znepokojován, byly vynalezeny umělé pijavky. Všecky ty výrobky podobají se však více méně baňkám a jich účinek je docela jiný. Za pijavky nebyl dosud nalezen surogát.

Baňky jsou dvojí. Jednou přiloží se na kůži neporušenou, kdež vykonají překrvení a odvádějí proto krev z jiných míst, po druhé kladou se ke kůži poraněné. V naše thema spadají pouze baňky druhého rázu. Baňky vyprazdňují krev spíše ze tkaně a nejjemnějších cev kožních a způsobují vedle překrvení kůže také zduření a příval šťáv ze tkani do kůže. Proto nekladou se baňky nikdy na místo pohmožděné nebo bolestivé a přes to mají prý někdy dobrý účinek léčivý, odvádějíce zánět z útrob choulostivějších. Celá operace záleží v tom, že se kůže místy četnými malými zářezy poraní (- to zase jen lékař směl prováděti -) a z těchto ran se krev zředěným vzduchem v baňce vyssaje. K poranění kůže slouží zvláštní nástroj, jemuž Němci dali barbarské a vskutku nevyslovitelné jméno „Schroepfkopfschnepper“. (Zkuste, laskavý čtenáři, slovo to třikráte po sobě vysloviti! Jaký to cvik pro mluvidla!). Ve čtyřhranném mosazném pouzdru ukryto je 16 malých lancett, které stisknutím silného pera rázem vyskočí a byl-li nástroj ke kůži přiložen, do ní se zaryjí. Jak hluboko mají vniknouti, reguluje se před operací zvláštním šroubem. Místo takové musí ovšem před tím býti dobře očištěno a desinfikováno. Pak se přiloží baňky v potřebném počtu, nejprve na sucho, aby přílivem šťáv kůže pod baňkou otekla a zrudla. Přikládají se pak baňky takto: Nejprve vnoří se do horké vody. Pak se podrží nad plamenem líhové lampy, aby se vzduch v baňce zahřál a zředil. To ovšem musí se díti poblíže nemocného, aby hned potom ke kůži mohla se baňka přiložiti, což provádí se zvláštním pohybem, který dobře vystihuje český jazyk, nazývaje tuto manipulaci „sázet baňky“. Přiložená nádobka vtlačí se nyní do kůže, aby držela. Zředěný vzduch vtáhne pak povrch těla polštářovitě do baňky; zároveň nabude kůže barvy modročervené a zduří. Nyní začne se manipulovati „Schroepfkopfschnepprem“. Baňka se uvolní tím, že se prst vtlačí pod její okraj, aby vzduch mohl vniknouti do nitra nádoby. Když nástrojem byla řada zářezů způsobena, nasadí se baňky po druhé. Když se vyplnily do jisté výše krví, sejmou se, jak právě bylo udáno. Krvácení ustává vždycky samo sebou. – Vyličujeme, jak se stará léčba prováděla, ale dnes už neprovádí. Vidíme, že netřeba tělo zraňovati, aby se nemoc vyléčila. Jsou prostředky, jimiž docílíme téhož (např. vesikator). Po této operaci zůstávaly obyčejně jizvy, které však po delší době úplně vymizely.

Výkon celý, jak patrno, je dosti složitý, a protože podobné komplikované methody obyčejně těšily se v obecenstvu veliké důvěře, vysvětlíme si snadno, proč se tato léčba tak dlouho udržela a podnes ještě na venkově praktikuje. Spisovatel této knihy pamatuje se živě, jak byla kdysi tato manipulace prováděna na jeho matce. Malému chlapci zdála se tenkráte nemilosrdnou.

Skarifikace provádí se za tím účelem, aby se ve sliznicích zmírnilo překrvení, záněty a městnání žilné krve. Na dásni přistupuje se k ní nejčastěji. Chirurgickým nožem bistouri zvaným učiní se několik zářezů i hlubších, které se nechají krváceti. Ostatně krev sama brzy přestane se řinouti.

Všecky výkony, kterými se krev člověku ujímá, od pouhé, nevinné pijavky až po venaesekci, spojeny jsou s nebezpečím otravy krve nebo nákazy. Proto upustilo se a upouští od nich vždy více a více. Zvláště v rukou laika jsou nebezpečny. Nesvěřil bych ani jehlu k probodnutí puchýře obyčejnému člověku, natož prostředek ceny tak pochybné. Je-li počínání čistě antiseptické, nebezpečí to ovšem mizí. Bohužel učí nás zkušenost, že právě při nepatrnějších výkonech operativních na desinfekci a antisepsi docela se zapomíná.