Domácí lékař 1903: Tajné léky, Škola a její vliv na zdraví dítek

Tajné léky. Dryáčnictví

Za starých časů mohli vychytralí lidé vystoupiti na veřejnost s prostředky tajnými tj. takovými, jichž složení veřejnosti bylo tajno a jichž složení jen vyrabitelům bylo známo. Bylyť tenkráte vědomosti o chorobách i mezi lékaři, kteří s povoláním se zabývali nemocnými, velmi nepatrné – místo skutečných vědomostí panovaly domněnky zcela liché. Kdo dovedl dobrou vyřídilkou získati si důvěry posluchačů, zvlášť když mu šťastná náhoda přála a některý nemocný se uzdravil – nikoli zásluhou léku, ale působením léčivé síly přírodní, měl vyhráno. Také kočovný život kramářů zabývajících se prodejem všelikých léků usnadňoval jim podvodné jejich řemeslo. Když se nebohý pacient přesvědčil, že byl ošálen, že vychvalovaný lék nejen mu nic neprospěl, nýbrž dokonce uškodil, byl již dávno „za horama“ a odměna zasloužená nemohla ho stihnouti.

Je ku podivu, že ještě dnes v obecenstvu i našem českém, zvláště na venkově mohou dojíti víry dobrodruzi, kteří takové tajné léky nabízejí. Zpravidla bývá to obyčejná voda nějak obarvená nebo obyčejný cukr s přísadou, jež mu dodává zvláštní chuti – a obecenstvo lehkověrně platí za takové bezcenné věci peníze veliké, ačkoli spisovateli prostonárodními v novinách a knihách je stále upozorňováno, aby jim nevěřilo. Také lékaři a jiní vzdělaní lidé v místě by jistě poučili prostoduchého člověka, jenž takovému léku věří, aby se neklamal. Odvěká víra ve věci tajemné, jež zdá se býti člověku vrozena, však způsobuje, že zištní spekulanti dosud mají žně, zvláště v takových krajích, kde se málo čte, kde lid je pověrčivý a málo vzdělaný. Rozvoj lékařství za posledních desetiletí zásluhou léčby, bakteriologie a pokusné pathologie vůbec dosáhl takového stupně, že mnohé choroby před tím vůbec neléčitelné umíme zdolati. Přes to je ještě několik chorob nevyléčitelných – čtenář však může býti jíst, že když vědecky vzdělaný lékař, jenž těží ze staleté práce svých kolegů i dlouholeté vlastní zkušenosti, nemůže vyléčiti jisté choroby, nevyhojí ji ani lék tajný.

Vědecké ústavy samy ze své vůle neb na rozkaz úřadu zkoumají složení léků tzv. tajných a zjistily dosud vždy, že buďto lék ten obsahoval docela neúčinné a bezvýznamné součástky anebo některý dávno známý lék, o němž i medicina ví, a který by nemocnému byl lékař některý také předepsal – byl by stál třeba jen desetinu toho, co zaň zaplatil dobrodružnému, všelijakým pokoutním způsobem do důvěry prostoduchého člověka se vetřevšímu podvodníku.

Třeba proto jen vítati úřední opatření rakouské, které nejen zamezuje prodej cizích, zahraničních léků tajných, ale i proti domácím výrobcům takového a podobného zboží vítanou hráz na ochranu obecenstva postavilo předepsavši, že na každém léku musí býti připojeno jeho složení. Bohužel noviny, jež mají sloužiti přece osvětě, pro zisk propůjčují své sloupce inzerentům všelikých tajných léků (např. březohorského thé a podobného smetí), které slibují vyléčiti těžké a rozšířené choroby, zatím však nahánějí peníze do kapes vychytralců, kteří sami dobře vědí, že „lék“ jejich nemá vlastnosti, které slibují, a jen se obohacují z lidské hlouposti.

Nevěřte tajným lékům.

Škola a její vliv na zdraví dítek

V prvním vydání „Úplného domácího lékaře“ bylo dle cizích pramenů velmi podrobně pojednáno o této otázce. Od té doby, co tato kniha vyšla, změnilo se u nás mnoho – k dobrému. V českých krajích působí nyní na 40 školních lékařů. V Rakousku jsme my Češi první z národů, kteří otázku lékařského dozoru ke školám uskutečnili – bez účasti vlády, bez přispění státu. Pisatel také působí tím směrem co jeden z 9 městských školních lékařů, kteří r. 1904 byli v Praze ke školám obecným a měšťanským ustanoveni. Stálý dozor ten, podrobné vyšetřování všech dítek I. a II. třídy, které pak lékař má i ve vyšších třídách v evidenci, nebude jistě na škodu zdraví školních dítek.

Jisto je, že stát, jenž nutí rodiče posýlati děti do školy, nepostaral se dáti jim záruku, že ve škole na zdraví neutrpí. Kdežto služba vojenská, také nucená, nepostrádá státního dozoru lékařského – o zdraví vojínů pečují vojenští lékaři, o zdraví dítek do nedávna nestaral se, mimo úřední lékaře, kteří k podrobnému seznání zdraví žactva neměli času ani příležitosti, nikdo – leda učitelstvo samo, které však nemajíc hlubších vědomostí hygienických, nemohlo působiti v tom rozsahu, co lékař. Všecka hygienická služba ve škole záležela proto dosud jen v zavírání tříd a škol, když se vyskytla v nich nějaká choroba epidemická, a v účasti lékařů při komissích, schvalujících nové budovy školní.

Ale zdraví dítek žádá mnohem více. Každý jednotlivec má býti dopodrobna prozkoumán, zdravotní stav každého jednotlivého žáka má býti přesně znám lékaři. Za hranicemi dříve pochopili tuto povinnost vůči dítkám a jich rodičům  - jsoutě v některých městech už i lékaři výhradně pro školu neb několik škol ustanovení a tak placení, že se jinou prací zabývati nemusí. Také se osvědčuje ten způsob řešení otázky, že pro jednotlivé zvláštní úkoly (např. výzkum zraku, zubů atd.) ustanovení jsou specialisté.

Jisto je, že mezi zdravými dětmi jsou i děti choré. Dále některé choroby škola sama způsobuje, jiné zhoršuje (krátkozrakost, zkřivení páteře). Konečně zavdává škola příležitost k postupu nakažlivých chorob dětských, a očekává se, že se obmezí postup těch epidemií, když první případy záhy budou školním lékařem postřehnuty a léčení odevzdány. Mimo to má lékař význam i pro zdraví učitele, pro hygienu vyučování, pro reformy školství.

Podporován na jedné straně učitelem, na druhé rodiči může školní lékař mnoho dobrého vykonati nejen včasným poznáváním chorob a jich doručováním do léčení povolanými silami, leč i pátráním po příčinách zla a jeho odstraňováním.

Hlavně je tu žádoucí porozumění rodičů, od nichž dlužno žádati, aby přicházeli lékaři vstříc neboť vše děje se v jich zájmu a ku prospěchu jich dítek. Nelze proto schváliti, když pro nepříjemnost desinfekce zatajují případy nakažlivých chorob, prohlašujíce nakažlivý epidemický zánět příušnic za nevinnou oteklou (od zubu prý) dáseň, spalničky za nějakou bezvýznamnou vyrážku, zádušný kašel za pouhý katar, nebo posílajíce sourozence nemocného infekčního, když do školy nesmí, na ulici mezi děti si hrát, na něž pak může přenésti nákazu, kvůli které, aby k tomu nedošlo, návštěva školy byla mu zapovězena.

Nemůžeme se tu pochopitelně šířiti o věci, která se velice široce rozvinula v posledních letech - chtěli jsme tímto upozorněním vzbuditi jen zájem o pokrok školy tím směrem, a nejen zájem, i přízeň a podporu věci, která může mládeži a tím i škole jenom prospěti.

Proto je na těch, kdož mají věc v rukou, domáhati se toho, aby nejen péčí autonomní zřizováni byli školní lékaři, kde jich dosud není, ale i aby dnešní řiditelé státu na to byli upomenuti, že jest jich povinností postarati se o lékaře i na všech školách středních, odborných atd.