Domácí lékař 1903: Žaludeční léky, Výměna látek

Žaludeční léky

Léky tyto možno rozděliti dle fysiologického (léčebného) jich účinku v několik tříd, do nichž řadíme různé léčivé látky, které podporují jednak chuť k jídlu, jednak urychlují trávení a rozmanité úkony žaludeční vůbec, jednak při rozmanitých chorobách zaživadel léčivě působí.

Sem patří především veliká skupina hořkých látek, jež hlavně v podobě různého koření (zeměžluč, hořký jetel, kozlík atd.) u lidu ode dávna chvalné pověsti se těší. Účinek takových a jiných látek hořkých (v. Amara) jeví se ve zvýšené činnosti žláz žaludečních, čímž povzbuzuje se chuť k jídlu a trávení se urychluje.

Dobrou službu konají nám takové hořké látky hlavně v oněch případech nechutenství, kde žaludek sám a sliznice jeho nikterak nejsou chorobně změněny (chudokrevnost, rekonvalescence po těžkých chorobách infekčních apod.); při vlastních chorobách žaludečních (katary žaludku, vřed a rakovina žaludeční) látky hořké – vyjímaje koru kondurangovou – se nedoporučují.

Z jiných žaludečních léků důležita jsou tzv. digestiva, totiž látky, které podporují i nahražují při trávení účinek různých žaludečních šťáv i kvasidel, urychlují tím štěpení (rozpouštění) zažitých pokrmů a tím polepšují špatné trávení (pankreatin, pepsin, gastromyxin Haritesův aj.).

Pohyb žaludku a tudiž i výměnu látek urychlují pelyněk (absint), zeměžluč a ze soli uhličitan sodnatý („soda k užívání“, Speisepulver), hořečnatý (magnesia).

Známý palčivý pocit v jícnu (tzv. „pálení žáhy“) odstraňují tzv. antacida, jež omezují a neutralizují (zobojetňují) účinek kyselin žaludečních (solné a mléčné), jichž nadbytek při různých chorobách vyvolává ono „pálení žáhy“. K utišení zjevu tohoto dobře působí prostředky alkalické (zásadité), jako uhličitan sodnatý, některé soli vizmutové (zásaditý dusičnan vismutu), voda karlovarská aj.

Výměna látek

V těle našem zacházejí neustále nesčetné buňky, které se opotřebují, vypotřebují, sestárnou, jaksi zemrou, místo jejich zaujímají stále se tvořící buňky nové, jež skládají se větším dílem z bílkoviny, látky to podobné bílku vaječnému. Tento ustavičný rozklad, opětné tvoření se a nahražování látek živočišné hmoty, toť život.

Mezery, které povstaly zánikem buněk, nahražujeme potravou, ze které tvoří se velmi složitými pochody látka k novým buňkám. Tak tedy tělo stále potravy potřebujíc a z ní při životních pochodech těžíc, vyrábí splodiny, jež už tělu k ničemu prospěšny býti nemohou a které močí, potem atd. vydává. Stále to přijímání a vydávání látek, spojené se životními pochody v buňkách, zove se výměna látek. O podrobnostech mluvili jsme na několika místech této knihy; zde se o nich znova rozepisovati nemůžeme.

Látky potravinové, jež se v těle rozkládají, jsou bílkoviny, tuk a uhlohydráty; bílkoviny obsaženy jsou hlavně v mase, vejcích, sýru, luštěninách, černém chlebě. Tzv. uhlohydráty (uhlovodany) tvoří přední součástku jídel moučných, cukru, ovoce, zeleniny. Dle Moleschotta potřebuje dospělý člověk při mírné práci tělesné denně asi 130 g bílkovin, 84 g tuků a 400 g uhlohydrátů.

Rozkladem živočišné (tělesné) hmoty uvolňuje se síla skrytá v těle; sílu tu projevuje člověk (živočich) co pohyb a teplo. Mezi prací rozklad zřejmě se urychluje; víme také ze zkušenosti, že člověk těžkou prací zaměstnaný potřebuje více potravin, nežli člověk lehce pracující. Všem také dobře známo, že čím chladnější vzduch, tím více tepla musí tělo vydávati; tak vysvětliti možno dobře značnější touhu po jídle (jmenovitě tučném) v zimě. (Eskymáci s chutí popíjejí veliké dávky rybího tuku.).

Není-li potrava dostatečná, tak že organismus rozkládá i vydává více látek, nežli mu potravou opět bývá nahrazeno, ztrácí přirozeně na váze a schází.

Taková porucha hospodářství tělesného může způsobena býti i řadou nemocí – chorob výživy: látky potravou přijaté nespracují se tu tak, jak to nalézáme u člověka zdravého. Za příklad takových nemocí, z porušené výměny látek vznikajících, slouží:

1. Dna – kyselina močová (splodina rozkladu bílkovin) nevylučuje a nespaluje se tu správným způsobem, ale usazuje se v podobě drobounkých krystalků ve tkáních tělesných (zejména ve kloubech – podagra).

2. Cukrovka (úplavice cukrová) – játra nejsou schopny potravou dodaný cukr zadržeti nebo aspoň do zásoby zpracovati a tak vylučuje se cukr močí.

3. Také chorobná otylost, kdy hromadí se spousty tuku nejen pod koží a na povrchu orgánů, nýbrž kde tuk proniká i útroby samé (srdce, játra) a působí tu těžké poruchy, možno vyložiti porušenou výměnou látek. Taková otylost nemusí totiž vznikati jen tehdy, kdy přivádí se potravou tuků a látek tukotvorných více, nežli tělo může spotřebovati, ale pozoruje se celá řada případů, kdy dotyčný člověk nepožívá mnoho nadbytečné potravy, není nestřídmý ani v jídle ani v pití, také pracuje s dostatek, a přece tloustne. Případy takových chorob, jevících se v náchylnosti k otylosti, lze vysvětliti tak, že schopnost tělesná chorobně ochabla a tělo nedovede spracovati (spalovati) tuky, potravou dodávané. Víme také, že člověk otylý velice snadno zemdlí, unaví se, a vůbec jeví chabost a ochablost ve všelikých úkonech tělesných. Podobná otylost bývá obyčejně též v úzké souvislosti s cukrovkou i dnou, jež podobně označili jsme jako choroby z porušené výměny látek.