.jpg)
Žaludeční léky
Léky tyto možno rozděliti dle fysiologického (léčebného) jich účinku v několik tříd, do nichž řadíme různé léčivé látky, které podporují jednak chuť k jídlu, jednak urychlují trávení a rozmanité úkony žaludeční vůbec, jednak při rozmanitých chorobách zaživadel léčivě působí.
Sem patří především veliká skupina hořkých látek, jež hlavně v podobě různého koření (zeměžluč, hořký jetel, kozlík atd.) u lidu ode dávna chvalné pověsti se těší. Účinek takových a jiných látek hořkých (v. Amara) jeví se ve zvýšené činnosti žláz žaludečních, čímž povzbuzuje se chuť k jídlu a trávení se urychluje.
Dobrou službu konají nám takové hořké látky hlavně v oněch případech nechutenství, kde žaludek sám a sliznice jeho nikterak nejsou chorobně změněny (chudokrevnost, rekonvalescence po těžkých chorobách infekčních apod.); při vlastních chorobách žaludečních (katary žaludku, vřed a rakovina žaludeční) látky hořké – vyjímaje koru kondurangovou – se nedoporučují.
Z jiných žaludečních léků důležita jsou tzv. digestiva, totiž látky, které podporují i nahražují při trávení účinek různých žaludečních šťáv i kvasidel, urychlují tím štěpení (rozpouštění) zažitých pokrmů a tím polepšují špatné trávení (pankreatin, pepsin, gastromyxin Haritesův aj.).
Pohyb žaludku a tudiž i výměnu látek urychlují pelyněk (absint), zeměžluč a ze soli uhličitan sodnatý („soda k užívání“, Speisepulver), hořečnatý (magnesia).
Známý palčivý pocit v jícnu (tzv. „pálení žáhy“) odstraňují tzv. antacida, jež omezují a neutralizují (zobojetňují) účinek kyselin žaludečních (solné a mléčné), jichž nadbytek při různých chorobách vyvolává ono „pálení žáhy“. K utišení zjevu tohoto dobře působí prostředky alkalické (zásadité), jako uhličitan sodnatý, některé soli vizmutové (zásaditý dusičnan vismutu), voda karlovarská aj.
Výměna látek
V těle našem zacházejí neustále nesčetné buňky, které se opotřebují, vypotřebují, sestárnou, jaksi zemrou, místo jejich zaujímají stále se tvořící buňky nové, jež skládají se větším dílem z bílkoviny, látky to podobné bílku vaječnému. Tento ustavičný rozklad, opětné tvoření se a nahražování látek živočišné hmoty, toť život.
Mezery, které povstaly zánikem buněk, nahražujeme potravou, ze které tvoří se velmi složitými pochody látka k novým buňkám. Tak tedy tělo stále potravy potřebujíc a z ní při životních pochodech těžíc, vyrábí splodiny, jež už tělu k ničemu prospěšny býti nemohou a které močí, potem atd. vydává. Stále to přijímání a vydávání látek, spojené se životními pochody v buňkách, zove se výměna látek. O podrobnostech mluvili jsme na několika místech této knihy; zde se o nich znova rozepisovati nemůžeme.
Látky potravinové, jež se v těle rozkládají, jsou bílkoviny, tuk a uhlohydráty; bílkoviny obsaženy jsou hlavně v mase, vejcích, sýru, luštěninách, černém chlebě. Tzv. uhlohydráty (uhlovodany) tvoří přední součástku jídel moučných, cukru, ovoce, zeleniny. Dle Moleschotta potřebuje dospělý člověk při mírné práci tělesné denně asi 130 g bílkovin, 84 g tuků a 400 g uhlohydrátů.
Rozkladem živočišné (tělesné) hmoty uvolňuje se síla skrytá v těle; sílu tu projevuje člověk (živočich) co pohyb a teplo. Mezi prací rozklad zřejmě se urychluje; víme také ze zkušenosti, že člověk těžkou prací zaměstnaný potřebuje více potravin, nežli člověk lehce pracující. Všem také dobře známo, že čím chladnější vzduch, tím více tepla musí tělo vydávati; tak vysvětliti možno dobře značnější touhu po jídle (jmenovitě tučném) v zimě. (Eskymáci s chutí popíjejí veliké dávky rybího tuku.).
Není-li potrava dostatečná, tak že organismus rozkládá i vydává více látek, nežli mu potravou opět bývá nahrazeno, ztrácí přirozeně na váze a schází.
Taková porucha hospodářství tělesného může způsobena býti i řadou nemocí – chorob výživy: látky potravou přijaté nespracují se tu tak, jak to nalézáme u člověka zdravého. Za příklad takových nemocí, z porušené výměny látek vznikajících, slouží:
1. Dna – kyselina močová (splodina rozkladu bílkovin) nevylučuje a nespaluje se tu správným způsobem, ale usazuje se v podobě drobounkých krystalků ve tkáních tělesných (zejména ve kloubech – podagra).
2. Cukrovka (úplavice cukrová) – játra nejsou schopny potravou dodaný cukr zadržeti nebo aspoň do zásoby zpracovati a tak vylučuje se cukr močí.
3. Také chorobná otylost, kdy hromadí se spousty tuku nejen pod koží a na povrchu orgánů, nýbrž kde tuk proniká i útroby samé (srdce, játra) a působí tu těžké poruchy, možno vyložiti porušenou výměnou látek. Taková otylost nemusí totiž vznikati jen tehdy, kdy přivádí se potravou tuků a látek tukotvorných více, nežli tělo může spotřebovati, ale pozoruje se celá řada případů, kdy dotyčný člověk nepožívá mnoho nadbytečné potravy, není nestřídmý ani v jídle ani v pití, také pracuje s dostatek, a přece tloustne. Případy takových chorob, jevících se v náchylnosti k otylosti, lze vysvětliti tak, že schopnost tělesná chorobně ochabla a tělo nedovede spracovati (spalovati) tuky, potravou dodávané. Víme také, že člověk otylý velice snadno zemdlí, unaví se, a vůbec jeví chabost a ochablost ve všelikých úkonech tělesných. Podobná otylost bývá obyčejně též v úzké souvislosti s cukrovkou i dnou, jež podobně označili jsme jako choroby z porušené výměny látek.
Vzteklina, kousnutí vzteklým psem
Člověk by předpokládal, že lidstvo naučí se aspoň za tisíce let prostředkům, jak by znemožnilo ne-li vzteklinu zvířat, tož aspoň případy, kde vzteklá zvířata volně pobíhajíce více lidí pokoušou a tak je ohrozí chorobou vždy smrtelnou. Ale bohužel není tomu tak.
Ale člověčenstvo je nejen nevědomé, ale i neopatrné. Kdyby se domácímu zvířeti věnovala bedlivější pozornost, nemusely by se případy vztekliny u člověka vyskytovati tak často. V nejnovější době tvrdí se ve vědeckých kruzích znova a znova, že příčinou vztekliny jsou bakterie. Ze všech chorob ze zvířete na člověka přenosných první pomoci, tj. neodkladného přispění pro svoji závažnost zasluhuje vedle ozhřivky jen vzteklina.
Vzteklina čili pominulost (lyssa, hydrophobia, rabies canina) je choroba, která se vyskytuje nejčastěji u psů, pak i u koček, hovězího dobytka, koňů, ovcí, koz atd. – je vždy následek nákazy. Na člověka přenáší se vždy kousnutím (nejčastěji psa). Byla známa již starým národům. Přichází ve všech krajích starého i nového světa, a v každém podnebí.
U psů přichází ve dvou tvarech, co zuřivá a tichá. Jeden tvar může přejíti v druhý.
Jak se chová nemocné zvíře? Nápadno je nejdříve změněné jeho chování, zvíře je nevrlé, hltavé, neposlušné. Nejraději zaleze do nějakého úkrytu. Brzy pozbývá chuti k jídlu a pak vůbec ničeho nechce žráti ani píti. Za to polyká třísky, hlínu atd. Pak je nepokojné, chce uniknouti, utrhne se ze řetězu, prokouše se z vězení, toulá se celé dny po krajině a stává se slepě a divoce kousavým až zuřivým. To trvá 3-4 dny. Nejdříve přepadá jiné psy a kočky, pak vrhá se i na člověka a větší domácí zvířata, ač na ně někdy již v první době choroby se odvažuje. Pak přichází poslední období choroby, slabost, ochrnutí svalstva, chřadnutí. Z tlamy řine se hustý hlen a zvíře v ochromení hyne po 5-7, nejvýše 11 dnech. Při tiché vzteklině scházejí příznaky zuřivosti, otrava nastává dříve a pes rychleji zachází. Kdo zvíře pozoruje nějaký čas, nebude tedy v pochybnostech. Na první pohled nápadný příznak je zvláštní způsob štěkotu, (chraptivý), který je zaviněn ochrnutím hlasivek. Tvrdí se, že pes vzteklý běží v rovné čáře, že má ohon mezi nohy zatažený, nebo že mu visí chabě dolů, že mu z tlamy stále sliny tekou. To všecko není vždy pravda.
Čím choroba u zvířete povstává, není známo. Snad to nejbližší doba ukáže, neboť v pátrání po příčinách choroby se pokračuje. Z počátku slina, pak i krev, moč a zvláště mícha obsahuje jed vztekliny. Se slinou přichází kousnutím do rány u člověka nejčastěji. U něho pak dojde k nemoci nejčastěji mezi 4. a 6. týdnem po pokousání, zřídka dříve, nebo později. Zajímavo je, že některý z pokousaných ač se neléčil, neonemocněl. Snad krev řinoucí se z rány jed odplavila. Nebo zub pronikaje koží neb jinou látkou byl jedu zbaven (sliny byly setřeny).
Zásluhou Pasteurovou podařilo se nalézti lék proti vzteklině. Člověku očkuje se prostředek připravený z míchy zvířete nemocí tou postiženého, uměle seslabená to nákaza. Přes to však ještě jistý počet, ovšem nepatrný, nejvýš ½ % onemocnělých osob takto léčebných hyne.
Z těchto příčin všecko naše úsilí musí směřovati k ochraně proti zvířeti vzteklému a k dokonalé první pomoci, poskytnuté co nejdříve a co nejúčinněji. Především nutno zvíře, u kterého vzniklo onemocnění, uvězniti a znalcem dát ohledati. Zjištěna-li nemoc, budiž hned utraceno. Rovněž zvířata jím pokousaná. Je-li sebe menší podezření, budiž v kleci spolehlivé svěřeno znalci ku pozorování. Zvířata podezřelým psem pokousaná, buďtež jako podezřelá lapena. Jeť všecko léčení marné a proto bylo v některých zemích zákonem zakázáno zvířata taková léčiti. Zbytečnému chování psů, kteří ohrožují člověka i cizopasníky (měchožily), hledí vlády zabrániti vysokými daněmi. Aby se nemoc nepřenášela tak snadno brání se náhubkem, bez něhož pobíhající pes měl by se bez ohledu zajmout a utratiti. Zbytečné citlivůstkářství některých fňukalů, kteří nazývají náhubek týráním zvířete, nutno ignorovati. Blázni tací nepomní, že litujíce psa ohrožují nejednoho člověka hroznou nemocí.
Každý případ vztekliny má se hned oznámiti úřadu. Všichni psi v kraji, v němž se potuloval vzteklý pes, protože nevíme, nekousl-li některého, podrobují se několikaměsíční (v Německu 3měsíční) kontumaci. Zdechlinu dlužno hluboko do země zakopati na místě osamělém. Kdo je raněn, nechť se takového zvířete, ani scepenělého, nedotýká holou rukou. Vše, co přišlo ve styk se vzteklým zvířetem a mohlo jím a jeho výměšky býti potřísněno, budiž spáleno, nebo aspoň vyžíháno. Psí bouda se spálí, chlév byl-li v něm pes, se desinfikuje. Co bylo řečeno o zdechlině vzteklého psa, platí i o jiných zvířatech od něho pokousaných a scepenělých.
U osoby pokousané vzteklým psem hledíme především, aby rána hodně krvácela a tak jed byl z rány odplaven. Tj. ovšem počínání nespolehlivé a pak zpravidla bývá takových ran více. Proto se doporučuje zničiti jed v ráně a zameziti postup jeho z rány do okolí. Tohoto účelu docílíme tím, že nad poraněním a pod ním, je-li to končetina, pevně jí utáhneme, druhého úkolu hledíme dosáhnouti nejlépe žhavým kovovým předmětem některým (klíčem, nožem, tlustým drátem apod.); ten se rozžhaví a přidrží k ráně, až je celý její povrch spálen. Pokud nepronikl jed do okolí, je to opatření spolehlivě účinkující. Tkáň rány musí zuhelnatěti. Na to se nemocný co nejrychleji dopraví k nejbližšímu lékaři, jenž učiní, čeho třeba, ránu prohlédne, třeba ještě, nebylo-li vypálení dostatečné, připojí důkladnější výkon a příslušný obvaz provede.
Spálenina tímto vypálením rány vzniklá hojí se pak jako každá jiná spálenina, musí však dlouho býti lékařem pozorována a léčena pro jistotu v některém ústavě, např. ve Vídni nebo Budapešti.
.jpg?s3=1)
