Dědičnost jmenujeme zákon přírodní, dle kterého každý živočich po svých rodičích zachovává určité tvary tělesné i schopnosti duševní. Jednotlivé druhy zvířat, hmyzu atd. zůstávají po tisíciletí stejné. Medvěd zůstává medvědem a člověk zůstává člověkem. Učení pak, že by postupným zdokonalováním vývoje z jednoho druhu tvorů mohl povstati druh jiný – jako kupř. z opice člověk – není dokázáno ani při nižších tvorech. Člověk od pravěku je vždy týž a příroda učinila na něm jen změny v úzkých mezích se pohybující dle způsobu života, podnebí a vzdělání. Princip sebezachování v přírodě všeobecně vyjádřený vyžaduje přímé dědičnosti hlavních znaků jedince (individua). Jakým způsobem se to děje, zůstane záhadou přírody.
My víme, že nový tvor povstává spojením zárodků ženského a mužského. U člověka začíná život nového jedince oplozením vajíčka jedním spermatozoem. Jsou to útvary tak malé, že je pouhým okem nelze viděti a přece v nich jsou obsaženy vlastnosti takové, že vytvoří podobu rodičů, jich vzrůst i povahu i duševní vlohy! Poněvadž formou se tyto zárodky neliší, musíme věřiti, že rozdíly osobních vlastností mají původ ve složení lučebném nebo v jakosti těchto zárodků. U člověka zdravého vyvíjejí se ze zdravé krve v pohlavních žlázách zdravé zárodky, které dávají vznik novému potomstvu zdravému. Trpí-li člověk různými chorobami celkovými a vleklými, kupř. tuberkulosou, příjicí neb těžkými chorobami nervovými, pak změnou výživy trpí i žlázy pohlavní a v nich buňky zárodkové, které sotva dají vznik úplně zdravému jedinci.
Pokud zákonem dědičnosti přicházejí na svět ze zdravých rodičů zdravé děti, můžeme býti zajisté spokojeni. Ale jakmile týž zákon dědičnosti dětem z rodičů nezdravých ukazuje se neblahým a nechává je trpěti za hříchy nespáchané – pak je třeba znáti škodlivé vlivy této dědičnosti na potomstvo, aby se jich mohlo lidstvo vystříhati, je oslabiti nebo úplně překaziti.
Posuzujíce dědičnost, v každém případě musíme rozlišovati vliv otce a vliv matky na utváření se vlastností tělesných i duševních dítěte. Má-li dítě vlastnosti svých rodičů, je to dědičnost přímá, má-li vlastnosti některých pokrevných přátel – je to dědičnost nepřímá, a jeví-li některé vlastnosti předků dědem počínaje, zoveme dědičnost tu atavistickou.
Dítě může býti buď více po otci nebo po matce, čímž vyznačena dědičnost jednostranná, má-li vlastnosti obou, mluví se dědičnosti oboustranné. Někdy jeví dítě snahy zvláštní, které nápadně v širší rodině či rodu se nacházejí, kupř. vzrůst obrovský, otylost, vzrůst trpasličí, orlí nos, široká lebka, dlouhé ruce aj. V tom případě jde o dědičnost rodovou. Známy jsou rodiny, jichž členové vynikají jistými schopnostmi, tak že jsou dobrými hudebníky, malíři, počtáři apod.
Jsou rodiny, u nichž jest obyčejným zjevem krvácivost, vady řeči, vady oční, zaječí pysk, rozpoltěné patro, nepravidelnosti chrupu, přespočetné prsty na rukou a nohou, skvrnitost kůže, chlupatost, vady ústrojí pohlavních aj. V některých rodinách jsou dědičné nádory, rakovina, dna, cukrovka, srdeční vady, žlučové neb močové kamínky, choroby nervové a duševní. Dědičností přenáší se zvláště tuberkulosta, (skrofulosa) a příjice rodičů na potomstvo.
O tuberkulose se nyní soudí, že se jeví jen náchylnost (disposice) k této chorobě.
S dědičností příjice má se věc takto: Rodiče jednou nakažení a nevyléčení přenášejí na děti přímo otravnou látku v krvi jich kolující a na okolnostech záleží, dostane-li dítě nemoc hned po porodu neb až po letech. Dědičná příjice projevuje se zvláštními chorobami na kůži, prstech, zubech, očích, mozku.
Nejdůležitější význam má dědičnost při vývoji chorob nervových a duševních. Jest totiž důkladným pozorováním dokázáno, že některé choroby nervového ústrojí nápadně často dědičností se na potomstvo přenášejí, že se objevují u některých lidí bez patrné příčiny, tak že se může obviňovati jen ta okolnost, že podobnou nemoci trpěli buď rodiče sami neb jejich pokrevní přátelé. Kdo trpí nějakou nervovou nemocí a může dokázati, že v jeho rodě někteří členové trpěli také nějakou nervovou nemocí, o tom se říká, že je dědičně zatížen. Význam dědičné zatíženosti stoupá se závažností a četností chorob nervových či duševních v rodě se vyskytujících. Dědičné jsou zvláště některé pokračující obrny svalové, pohyby křečové, úbytě míchy, migrény, padoucnice, hysterie, posunčina a neurasthenie. Nejčastěji se dědí choroby duševní.
Dědičnou zatíženost či hereditární disposici představujeme si jako náklonnost k vývinu nervových chorob či jako oslabení nervového ústrojí, tak že nesnese popudy a škodlivé vlivy pro zdravého snesitelné a odpovídá na ně porušením činnosti nervové. U člověka náchylného k takovým chorobám i nepatrná příčina, leknutí, úraz hlavy, horečnatá nemoc, seslabení, pití lihovin atd. může vyvolati těžkou chorobu nervovou nebo duševní.
Známy jsou rodiny, jichž mnoho členů skončilo sebevraždou za podobných okolností a skoro v témže stáří. Manie sebevražedná bývá pouze příznakem těžkých neuros.
V některých rodinách v době dospělosti pohlavní mnoho členů stiženo bývá náhlou duševní chorobou, melancholií nebo padoucnicí. Někdy objeví se vliv dědičného zatížení až v těhotenství, po porodu, v době kojení, nebo v pokročilejším stáří při ztrátě měsíčků, neb až ve vysokém stáří.
U někoho jeví se dědičná choroba nervová ve formě odchylné povahy. Bývá výstřední, zvláště dráždivý, hrubý, podivín, mívá různé náruživosti a choutky, zločinné pudy, nedovede rozeznávati, co je čestné a mravné, veden je prostým egoismem, oddává se snadno pijáctví, tuláctví atd. Vedle abnormálních povah objevují se někdy v téže rodině i lidé vysoce vzdělaní a geniální.
Pátráme-li u choromyslných, jak dalece jsou dědičně zatíženi – přicházíme k různým výsledkům dle toho, jak jsme přísni v posuzování stavů duševních a zjevů chorob nervových. Správný úsudek dovede učiniti jen odborník. Průměrně dokáže se v každém druhém případě choroby duševní, tj. v 50 % dědičná náchylnost.
V rodinách, kde je těžké dědičné zatížení, pozoruje se v potomstvu dědičná zvrhlost či degenerace, která se jeví v tom, že pozdější generace propadá těžším formám duševních chorob. První generace může jeviti jen normální slabost, nervositu, výstřednosti, pijáctví, druhá generace může míti již náchylnost k mrtvici, těžší nervose, lehké duševní chorobě, hysterii, třetí generace bude jeviti případy těžkých chorob duševních, padoucnice, sebevraždy, slabomyslnosti, zločinnosti, blbosti.
Takové případy v různých kombinacích vídáme zvláště v rodinách, kde se uzavírají sňatky mezi příbuznými nezdravými, s krví zkaženou a k neurosám náchylnou a zejména často v rodinách, kde vládne pijáctví.
O alkoholismu je známo, že zhoršuje každou dědičnou náchylnost k chorobám nervovým, že ji sám začíná v rodině dosud úplně zdravé a že přispívá k rychlé degeneraci potomstva.
Je známo, že opilí rodiče (neb jen otec a jen matka) splodili mnoho duševně chorých, slabomyslných, epileptiků, nebo blbců.
Nestranným pozorováním poměrů dědičnosti chorob zvláště nervových a duševních přicházíme k praktickým důsledkům těmto:
Dědičnost není jediná příčina chorob nervových. Účastní se tu mnoho jiných škodlivých vlivů života dětského, výživy, výchovy, úrazů, celkových chorob vysilujících atd. Dědičnosti chorob nervových se nemusí nikdo strachovati, poněvadž není zákonem a dá se vliv její včasným zakročením, rozumnou výchovou, otužováním tělesným i duševním, chráněním se výstředností, přílišné námahy, tabáku apod. omeziti i zameziti. Poukazovati na odchylné útvary lebky, uší, zubů apod. jako na známky degenerace není správné, poněvadž nacházejí se i u normálních a zdravých lidí. Zvláštností povahy, podivínství, výstřednosti, zločinnosti nemusejí býti ještě známkou ani dědičného zatížení ani degenerace. Povahu člověka vytvářejí poměry životní, bída, alkohol, zahálka atd. Typ normálního člověka ani neexistuje.
Aby se vytvořilo potomstvo zdravé, silné a zdatné morálně i fysicky, je zapotřebí přihlížeti k zdatnosti a zdraví těch, kteří si troufají založiti novou rodinu, a k tomu cíli prospěšno je poučovati je o zákonech přírodních již ve škole.
