Dukla 1944: Od největšího bojového nasazení čs. vojáků za 2. světové války uplynulo 82 let

Ministr obrany Jaromír Zůna se v sobotu společně se slovenským prezidentem Peterem Pellegrinim a svým slovenským resortním kolegou Robertem Kaliňákem zúčastnil vzpomínky na vojáky padlé během 2. světové války při bitvě na Dukle. Na pietě byli přítomni také velvyslanci obou zemí – český ambasador v Bratislavě Rudolf Jindrák a jeho slovenský kolega z Prahy Martin Muránsky – společně s ředitelem Vojenského historického ústavu Praha brigádním generálem Alešem Knížkem.

Karpatsko-dukelská operace měla na podzim roku 1944 podpořit Slovenské národní povstání. Největší a nejsložitější bitva, v níž českoslovenští vojáci kdy bojovali, se nakonec stala i symbolem zápasu obou národů za svobodu a samostatnost. Přímé ztráty činily více než 1,5 tis. padlých československých vojáků a 10 tisíc zabitých mužů v sovětské uniformě. Celkové ztráty ale zahrnovaly více než 66 tisíc sovětských a přes pět tisíc raněných a nezvěstných čs. vojáků.

„Když se v roce 1944 vytvářel 1. československý armádní sbor v SSSR, dostal do vínku základní úkol – podílet se na osvobození Československa. K ideji česko-slovenské vzájemnosti a společného státu se přihlásilo rovněž Slovenské národní povstání, kterému spěchali bojovníci od Dukly na pomoc. Na podzim roku 1944 tak měla československá armáda ve Francii, na Slovensku a Polsku víc tanků, než v zářijové mobilizaci v roce 1938,“ připomněl v projevu ministr obrany Jaromír Zůna.

Češi a Slováci bojovali bok po boku za svobodu vlasti už v první světové válce v plucích československých legií. O dvě desetiletí později stáli opět pospolu v Polsku, Francii, na obloze nad Británií, v pouštích severní Afriky, východního Středomoří i v Sovětském svazu. Léto a podzim 1944 přineslo nejrozsáhlejší vypětí čs. armády druhého odboje.

Dukelská operace zaujímá v historii obou nástupnických republik i jejich armád významné místo. Zároveň je i připomínkou současných pojítek mezi Českem a Slovenskem. „Velkou váhu přikládáme dalšímu rozvoji spolupráce mezi našimi armádami, ale tradiční česko-slovenská vzájemnost se projevuje i v řadě dalších oblastí. Je v životním zájmu obou našich republik, abychom byli opravdu dobrými sousedy,“ uvedl ministr Jaromír Zůna.

Karpatsko-dukelská operace začala ve velice komplikovaných podmínkách. Probíhala v náročném terénu a ve stále se zhoršující klimatické situaci proti dobře vycvičenému, vyzbrojenému a připravenému protivníkovi. I když si sovětské velení nebylo jisté, zda dvě východoslovenské divize, které měly sovětským vojákům otevřít hranice v Karpatech, nejsou odzbrojeny, rozhodlo se pro samostatnou akci, přičemž počítalo s podporou partyzánských oddílů ze slovenské strany. Podle plánu měla mít operace bleskový průběh: již pátý den po jejím zahájení v prostoru Krosna se předpokládalo dobytí Prešova.

Tento cíl se nepodařilo splnit. Boje nabyly vleklého charakteru a měly nečekaně těžký průběh. Pro čs. vojáky jména Machnóvka, Wrocanka, kóta 534, Hyrowa hora a další znamenala místa úporných bojů a velkých ztrát. Neúměrně vysoké ztráty na životech československých a sovětských vojáků byly zapříčiněny obtížností bojů v zaminovaném horském terénu, nedostatečnou komunikační sítí, nepříznivými povětrnostními vlivy, ale také nedostatky v průzkumu, v řízení a vedení bojové činnosti i velmi dobře připravenou a členěnou obranou nepřítele.

Zdrojem mnoha nedostatků se stala též spěšná příprava plánu a organizačního zabezpečení operace. Sovětské velení, jemuž byly čs. jednotky podřízeny, vyvažovalo často nedostatečný přehled o situaci tvrdostí a náročností k plnění rozkazů. Tuto citaci vystihuje výrok Ludvíka Svobody, velitele 1. československého armádního sboru v SSSR: „Naše cesta vede přes Duklu. Přes hranice, do naší vlasti. I kdybychom tu všichni měli padnout, musíme jít napřed.“

Těžké boje si vyžádaly několik desítek tisíc obětí ze všech zúčastněných armád, než se sovětským a československým vojákům podařilo vstoupit na československé území a zahájit jeho přímé osvobozování. Podle Jaromíra Zůny si naše poděkování a úctu zaslouží všichni, kdo na Dukle bojovali: „Přestože po roce 1948 byl zahraniční odboj na východě veřejně oslavován, také jeho příslušníci byli perzekvováni jako nepohodlní svědkové sovětského systému a táborů gulagu. A to jak prostí vojáci, tak důstojníci – včetně obou velitelů sboru,“ připomněl český ministr.

Tiskové oddělení MO (4.10.2026)