Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku se výrazně propadá, nejvíce od roku 2023

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Daří se ale bankám, jimž zvyšují zisky poměrně vysoké úrokové sazby i silná poptávka po relativně drahých hypotékách

Důvěra v českou ekonomiku vykázala letos v srpnu úroveň 101,1 bodu. Je tak nejvyšší od května 2022. Zároveň se opět vrací nad hodnotu rovných 100 bodů, odpovídající dlouhodobému průměru let 2003 až 2024. V červenci byla mírně pod touto úrovní, když činila 99,7 bodu. V srpnu se však důvěra podnikatelů meziměsíčně zlepšila výrazněji, než jak se zhoršila důvěra spotřebitelů, pročež právě celkový ukazatel důvěry vzrostl na více než tříleté maximum.

Jedná se o dobrou zprávu pro nynější českou vládu, která v předvolebním čase může rostoucí důvěry obyvatelstva v ekonomiku využít jako argumentu ve prospěch svých hospodářskopolitických opatření.

Je však pravda, že důvěra spotřebitelů se v srpnu v porovnání s červencem poměrně výrazně propadla, a to z hodnoty 104,1 na nynějších zmíněných 99,0 bodu. Jedná se o nejvýraznější propad od prosince 2023. Ten však byl způsobený obavami z růstu cen energií od ledna 2024 a z dopadů konsolidačního balíčku zaváděného k témuž měsíci. Letos v srpnu žádné podobné specifické důvody neexistují. V porovnání s červencem však přesto citelně narostl podíl spotřebitelů, kteří v období příštích dvanácti měsíců očekávají zhoršení celkové ekonomické situace v Česku. Roste také počet domácností, které hodnotí svoji finanční situaci hůře, než tomu bylo v uplynulých dvanácti měsících.

Mezi podnikateli se naopak důvěra vyvíjí příznivým směrem. Zvláště mezi těmi v oblasti služeb, jejichž důvěra se v srpnu dostala nejvýše od dubna 2008, tedy za posledních více než sedmnáct let, od doby krátce před tím, než se v Česku projevily dopady světové finanční krize.

Daří se hlavně sektoru služeb finančních. Banky v ČR registrují srovnatelnou poptávku po hypotékách jako před pandemií covidu, přestože úrokové sazby hypoték jsou zhruba na dvojnásobku tehdejších úrovní. Navíc bankovnímu a finančnímu sektoru se letos daří napříč Evropou, o čemž svědčí bezmála 50procentní nárůst hodnoty celoevropského burzovního indexu zahrnujícího akcie právě bank a finančních domů.

Banky kromě jiného těží z nadále poměrně vysokých úrokových sazeb – vysokých alespoň tedy v porovnání s minulým desetiletím –, které jim umožňují dosahovat vyšších úrokových marží a souvisejících výnosů.

Ukrajina na ropovod Družba útočí, aby přiměla Maďarsko souhlasit s jejím vstupem do EU

Nedostatku paliv se kvůli útokům obávají ovšem i v Německu, kam stále teče ropa vykazovaná jako ropa z Kazachstánu, jež je ve skutečnosti alespoň zčásti ruská

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nyní nově naznačuje, že Ukrajina na ropovod Družba útočí, aby přiměla Maďarsko souhlasit s jejím vstupem do Evropské unie. Kyjevu se daří útočit na ruskou energetickou infrastrukturu stále účinněji – umožňuje to kromě jiného vzestup výkonnosti dronů dlouhého doletu, které má k dispozici.

Ukrajina nyní dokáže zásadně ochromit rafinační kapacitu hluboko v ruském vnitrozemí, daleko od hranic s Ukrajinou, takže v částech Ruska způsobuje tísnivý nedostatek paliv, tedy vzestup jejich cen.

Vedle ochromení ruského zásobování palivy se Kyjevu tedy nyní tedy daří ohrožovat zásobování ropou a palivy Maďarska a Slovenska.

Stále nejasné je to, zda Ukrajina stojí také za zničením plynovodů Nord Stream před třemi lety. Italská police ovšem minulý týden v Rimini zatkla Ukrajince, který se měl podílet na jejich sabotáži. Byl na něj vydán evropský zatykač pro podezření, že si s komplici pronajal v Rostocku plavidlo, aby společně umístili trhaviny k potrubím, která vedla či vést měla plyn z Ruska přímo do Německa.

Právě v Německu, hlavně jeho metropoli Berlíně, se ovšem nyní strachují, že nemusí mít dostatek pohonných hmot a paliv. Důvodem je také útok ukrajinských sil na ropovod Družba, k němuž došlo v noci na pátek. Rafinérie ve Schwedtu, kterou vlastní ruská Rosněfť a která zásobuje Berlín a okolí, včetně tamního letiště, má mít ropné zásoby jen do dneška, jak o víkendu informoval list Wall Street Journal.

Rafinérie ve Schwedtu ropovodem Družba sice oficiálně dováží ropu z Kazachstánu, ve skutečnosti jde podle expertů zčásti či zcela o ropu ruskou, jak doplňuje Wall Street Journal.

Situace musí zajímat i Česko. To proto, že Německo společně se Slovenskem představují dva největší dovozce ropných paliv do ČR. Slovensko a Maďarsko jsou výpadkem na Družbě, jenž má trvat dost možná až do pátku, samozřejmě zasaženy primárně. Trvalejší výpadek na Družbě, případně další ukrajinské útoky na danou infrastrukturu, tak mohou zvednout cenu pohonných hmot v celém regionu střední a východní Evropy. Tedy nejen na Slovensku a v Maďarsku, ale také v Česku či ve východní části Německa.

Je však možné, že ukrajinské útoky ustanou. Na stranu Maďarska a Slovenska a dalších odběratelů ropy z Družby se totiž nyní staví americký prezident Donald Trump; ukrajinské útoky na ropovod odsoudil. Trumpa si přitom Kyjev potřebuje předcházet, protože na dodávkách amerických zbraní je fatálně závislý. Ostatně byly to právě americké zbraně, jimiž Ukrajinci zaútočili na Družbu a způsobili její možná až týdenní odstávku.

Nemovitosti v ČR jsou nejdražší v historii, ukazují čísla ČNB

Češi si na dluh budoucích generací kupují drahotu vlastnického bydlení, jež přispívá k nízké porodnosti, která logicky ještě navyšuje dluhové břímě těchto budoucích generací

Rezidenční nemovitosti v Česku jsou rekordně drahé. Jeden by řekl, že nic neroste do nebes, že musí přijít nějaké ochlazení přehřátého trhu, a posečkal by. Ne tak Češi. Milují investice „do cihly“. Vlastně jsou jimi posedlí. Až tak, že se jim staly jakýmsi fetišem. Dovolí tato obsese vůbec někdy cenám realit se stabilizovat, ba dokonce klesnout?

Z nejnovějších údajů České národní banky plyne, že nemovitosti jsou historicky nejdražší jak v očištění o inflaci, tak i vzhledem k výši prostředků, které české domácnosti mají k dispozici. A hypotéky jsou nyní dvakrát dražší než před covidem, přesto je po nich poptávka stejná jako tehdy. Takto nabuzená poptávka přitom nadále naráží do zdi strnulé nabídky. Výsledkem čehož nemůže být nic jiného než další šponování cen.

Češi rezignovali na vyčkávání. Nejenže nečekají na zlevnění nemovitostí, oni dokonce už ani nečekají na zlevnění hypoték. Strachují se, že další čekání na – možná – o něco levnější hypotéku je připraví o možnost nákupu nemovitosti za cenu, která se už za rok či dva bude jevit jako nedosažitelně výhodná. Bojí se promarněné příležitosti. Tedy i příležitosti k vlastnímu zhodnocení majetku, ať už nově vlastněného, či spláceného. Plošně se v Česku dostavuje mentální zkrat zvaný FOMO. Z anglického „Fear Of Missing Out“. Lidé, u nichž propuká tato mánie, se nechávají strhnout davem a investují v záchvatu obavy, že neučiní-li tak, budou si brzy rvát vlasy na hlavě, až uvidí, že onen dav na investici pohádkově bohatne. Samozřejmě, onen „dav“ sestává z lidí, kteří zhusta též trpí FOMO, jen se u nich dostavil ještě o něco dříve.

FOMO nyní umocňuje dlouhodobou oddanost Čechů „cihle“. Ta má i své objektivní příčiny. Stojí za ní též nedostatečná rozvinutost českého kapitálového trhu, tedy praktická nemožnost místo realit více investovat do českých firem a jejich akcií.
To je bolák české ekonomiky už od 90. let, kdy generacím Čechů vzali důvěru ve fondy i burzu Kožení a tuneláři. Nejmladší generace už má naštěstí tuneláře opět za stavitele tunelů, stejně jako lidé před rokem 1989, nicméně jizva zůstává hluboká.

Investoři po celém světě i v Česku přitom vykazují další mentální zkrat, anglicky označovaný jako „home bias“. Tíhnou k investicím u sebe doma, na burze jejich rodné země, i když třeba investice na nějaké zahraniční by přinesla vyšší zhodnocení. Tohoto mentálního zkratu umně využívají Poláci, jejichž varšavská burza je neskonale rozvinutější než ta česká.

Což je jeden z důvodů, proč byt v novostavbě ve Varšavě stojí po přepočtu na koruny tolik, co starý panelákový byt na kraji Prahy. Když se Polák rozhoduje, do čeho investuje, vybírá mezi přehršlí akciových titulů varšavské burzy, a nemovitostmi. Čech skoro všechno „nacpe“ do realit. Protože na pražské burze lze akcie, co za to stojí, málem spočítat jen na prstech jedné ruky. A ještě k tomu se nad nimi v očích mnohých pořád vznáší Koženého přízrak.

Není to ale jen o rozvinutosti kapitálového trhu. Poláci stavějí zaníceněji a rychleji než Češi. Loni dokončili na hlavu zhruba o třetinu více bytů. Nabídka nemovitostí tam není zdaleka tak strnulá jako u nás, což tlumí tamní tlak na růst cen realit.

České nemovitosti jsou nyní takřka nejdražší v historii ovšem také v poměru k nájmům. Což svědčí o tom, že médii často omílaná „krize bydlení“ je spíše „jen“ zhoršováním dostupnosti vlastnického bydlení. To, že ceny nemovitostí stoupají daleko svižněji než nájmy, znamená, že se zhoršuje nájemní výnosnost investic do nemovitostí, takže už nyní těžko obstojí s běžným investováním do elementárně diverzifikovaných a poměrně málo rizikových akciových portfolií. Češi však v důsledku své posedlé lásky k cihle a rodné hroudě i přes poměrně nízkou nájemní výnosnost zůstávají investicím do realit plně oddáni. Spoléhají se na další růst cen nemovitostí, výnos z nájmu je jim v rostoucí míře jen bonusem.

Pokud poptávka po nemovitostech sílí i při citelně zhoršené nájemní výnosnosti i při znatelně dražších hypotékách, značí to, že má vskutku „tuhý kořínek“. Byť ji jistě napomáhá tzv. zrušení superhrubé mzdy.
V kapsách zejména zaměstnanců s poměrně vysokými příjmy v jeho důsledku zůstává mnohem více peněz než před rokem 2021. Slovy ekonomů, disponibilní důchod výrazně narostl, zejména u majetnějších. Ti takto získané prostředky zhusta zhodnocují investicemi do realit. Odrazem svižného růstu cen tuzemských nemovitostí je tedy do značné míry stále poměrně hluboké veřejné zadlužení Česka, k němuž zrušení superhrubé mzdy přispívá zásadně. Krajně nešťastné.

Česko si na dluh budoucích generací kupuje drahotu vlastnického bydlení, jež přispívá k nízké porodnosti, která logicky ještě navyšuje dluhové břímě těchto generací.

Pokud nenastane závažný makroekonomický otřes, nezdá se, že by mělo růst cen nemovitostí něco trvaleji přerušit. Takový otřes by musel být bolestivější než ten z let 2022 a 2023, kdy v souvislosti s válkou na Ukrajině udeřila energetická krize a mimořádně silná inflační vlna. Tato nedávná krize přechodně snížila reálné ceny nemovitostí. Šlo však jen o drobné „zhoupnutí“, zhruba pětkrát kratší než pokles reálných cen nemovitostí, který nastal v důsledku globální finanční krize po roce 2008.

Muselo by se tedy jednat o otřes, který kromě jiného vyžene tuzemskou míru nezaměstnanosti opět k blízkosti deseti procent, či spíše ještě výše.

Pokud nenastane závažný makroekonomický otřes, růst cen nemovitostí asi nic trvale nepřeruší.

Levná kolej? Mýtus. V Praze už lůžko stojí až 8 tisíc měsíčně

Blížící se začátek akademického roku tradičně přináší zvýšený tlak na trhu studentského bydlení. Každý rok se opakuje tentýž scénář: tisíce studentů horečně shánějí, kde složit hlavu, zatímco pronajímatelé si mnou ruce díky rostoucí poptávce. Letos navíc situace není lepší než dřív, spíše naopak – nájmy v univerzitních městech opět rostou a nových ubytovacích kapacit přibývá jen velmi pomalu.

V Česku studuje zhruba 315 tisíc vysokoškoláků, přičemž největší koncentrace míří tradičně do Prahy, Brna a Olomouce. Právě tam je tlak na bydlení nejcitelnější. Poptávka po ubytování se na trhu objevuje ve dvou vlnách: první startuje už v červenci u těch, kteří mají jasno, že buď půjdou kolej nebo si raději připlatí za vlastní byt nebo spolubydlení. Druhá vlna přichází koncem srpna a vrcholí v září, kdy se z hledání volného pokoje stává doslova závod s časem.

Tomu odpovídají i ceny. Zatímco pronájmy bytů rostou meziročně často dvouciferným tempem, pokoje zdražují „jen“ o jednotky procent. I tak jde ale o citelný zásah do rozpočtu mnoha rodin. Podle dat serveru idealninajemce.cz se v červenci 2025 v Praze pohyboval průměrný nájem bytu 2+1 na úrovni zhruba 25 700 korun, u dispozice 3+1 už přesahoval 35 600 korun. Pokud si takový byt rozdělí tři studenti, zaplatí každý necelých dvanáct tisíc měsíčně jen za nájem, a to bez energií a služeb. V Brně stojí byt 3+1 průměrně kolem 24 300 korun, tedy asi 8 100 na osobu. V Olomouci činí průměrná cena za 3+1 přibližně 17 600 korun, v Ostravě pak něco přes 15 100. Rozptyl je značný, trend ale jasný: ceny rostou a nejvíce tratí ti, kdo chtějí soukromí v podobě samostatného pokoje, či dokonce vlastního bytu.

Koleje zůstávají i nadále cenově nejdostupnější variantou, jejich kapacity ale zdaleka nestačí. Nejvyhrocenější situace panuje v Praze. Podle analýzy společnosti Savills je v metropoli jen kolem 28 550 studentských lůžek, zatímco reálná poptávka činí každoročně zhruba 75 000 míst. To znamená, že značná část studentů je odkázána na soukromý nájemní sektor, kde soupeří o byty s běžnými nájemníky. Z celkového počtu vysokoškoláků v Praze je přes 46 000 českých studentů s trvalým pobytem mimo hlavní město a téměř 28 000 zahraničních. Devadesát procent lůžek vlastní univerzity, jejichž standard ale často nedosahuje úrovně moderních soukromých rezidencí. Těch je v Praze jen 22 a dohromady nabízejí přibližně 3 000 lůžek.

Ani koleje samotné však nejsou imunní vůči zdražování. Na Vysoké škole ekonomické v Praze se od září 2025 ceny zvednou jen mírně, o dvě až osm korun za noc. Univerzita Karlova naposledy zdražovala v březnu 2024 a další navýšení plánuje až na rok 2026. České vysoké učení technické v Praze přistoupilo k razantnějšímu kroku už letos v březnu, kdy ceny zvýšilo o 13,4 % kvůli rostoucím nákladům na provoz, ostrahu, úklid i mzdy. Masarykova univerzita v Brně ponechává pro akademický rok 2025/2026 ceny stejné jako od letošního února. Univerzita Palackého v Olomouci od září plošně zdraží o pět až jedenáct procent, nejvíce menší buňkové pokoje. Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava navýší ceny o pět až dvacet korun podle typu pokoje.

Pro lepší představu, kolik dnes studenti za kolejné platí, stojí za to uvést i konkrétní příklady z hlavních univerzitních měst. Na VŠE v Praze se ceny dvoulůžkových pokojů v buňkovém uspořádání (dva pokoje sdílejí sociální zařízení) liší podle koleje a vybavení: začínají zhruba na 149 Kč za noc a lůžko na kolejích Blanice či Vltava (tedy asi 4 470 Kč měsíčně) a u komfortnějších pokojů na Eislerově či Thalerově koleji dosahují až kolem 266 Kč za noc (zhruba 7 980 Kč měsíčně). Na Karlově univerzitě vyjde dvoulůžkový pokoj se sociálním zařízením na koleji 17. listopadu při pobytu do 300 dnů na 166 Kč za noc, při delším pobytu na 159 Kč (měsíčně tedy přibližně 4 980 až 4 770 Kč). V Olomouci na univerzitních kolejích platí studenti za dvoulůžkový buňkový pokoj 126 Kč za noc (asi 3 780 Kč měsíčně). V Brně na Masarykově univerzitě je rozpětí širší: od zhruba 166 Kč na koleji Tvrdého (přibližně 4 980 Kč měsíčně) až po 248 Kč na Vinařské či Kounicově (asi 7 440 Kč měsíčně). V Ostravě na VŠB–TUO se ceny dvoulůžkových pokojů v buňkách podle budovy pohybují mezi 115 a 160 Kč za noc a lůžko, což odpovídá přibližně 3 450 až 4 800 Kč měsíčně.

Co z toho plyne? Studentské bydlení se stává čím dál výraznějším ekonomickým tématem. Odhaluje nejen rostoucí zájem o vysokoškolské vzdělání, ale také dlouhodobý strukturální problém českého trhu s nájemním bydlením. Pokud se situace na straně nabídky nezlepší, bude závod o střechu nad hlavou na začátku školního roku pro studenty i jejich rodiče rok od roku náročnější. (26.8.2025)