.png)
Pokaždé, když jsme se s Jaroslavem Haškem ráno probudili, bylo půl třetí odpoledne. Milovali jsme pravidelný život a nenáviděli jsme ony zpustlíky, kteří nevědí, kdy půjdou spát, kdy vstanou, kdy budou obědvat. To všechno my jsme věděli. Čtyřiadvacet denních hodin bylo u nás přesně rozděleno; náš život byl úměrný a pravidelný, jak má být život každého občana, který je si vědom svých povinností a bere je vážně. Probouzeli jsme se o půl třetí odpoledne a věrni svým zásadám moudrého života filosofovali jsme hodinku v posteli o nejbližších svých úkolech, totiž opaření peněz na oběd. Paní Romováčková, naše bytná, přinesla nám zatím boty, my o půl čtvrté vstali, posnídali v kavárně, kde jsme se ihned oddali práci. Na základě inspirace z četby denních listů napsali jsme každý humoresku, odnesli jsme ji do redakce některého listu a vzali si ihned přiměřený předstřel.“ Rádi jsme vždy rozvážně spojovali příjemné s užitečným; tato pochůzka do redakce byla zároveň polovicí naší obvyklé zdravotní procházky, jejíž druhá část ztotožnila se s nejkratší cestou z redakce k „Slejškovům.“ Tak jsme zasedli v osm večer ke skromnému obědu v družině několika stejně vážně smýšlejících mladých mužů a po jídle oddali jsme se opět úvahám o problémech životních. Naši přátelé od Slejšků byli vesměs mužové vysoce vzdělaní, s vynikajícím rozhledem po všech kulturních sférách a o všech nejnovějších událostech znamenitě informovaní. Tato důkladná informovanost způsobila často dlouhé vzrušené debaty, neboť každý považoval svůj poznatek za jedině správný. Těchto debat, často velmi prudkých, jsem se nikdy neúčastnil. Ač jsem si velice vážil svých přátel, přece nemohlo mi nebýt komické, jak se svářili široce a dlouze o nějakou denní událost nebo životní problém, když přece by stačilo zeptat se mne, aby se jim dostalo správné odpovědi. Jindy zase, když nikdo nehodil kámen úrazu do klidných vod našeho hovoru (miluji krásné metafory a shledáte se proto s nimi často v mém vyprávění) – jindy zase převládala v našem zasedání nálada družná a mírně veselá a projevila se obyčejně po půlnoci, kdy jsme si společně zapěli chorál svatého Václava. Při tom snažil se vždy Jaroslav Hašek, aby se co nejvíce uplatnil. Miluji zpěv, který povznáší srdce a mysl utišuje, ale musím se vždy divit nepatrné autokritice Haškově, že vůbec zpívá, když přece každý ví, že nemá ani sluch, ani hlas. Ale jsou už tak lidé dvojího druhu: jedni skromní a tím příjemní, jiní dotěrní a domýšliví. Naštěstí mužové tak kritičtí jako moji přátelé u Slejšků rozeznají vždy zrno od plev. Doložím to hned na své osobě. Ačkoliv bych docela dobře mohl zpívat tenorový vedoucí hlas – pan profesor zpěvu Lašek sám ke mně kdysi řekl: „Kdybyste měl ve výškách to, co vám na hloubce schází, měl byste velmi dobrou střední polohu,“ a stejně pochvalně se o mém hlasu vyjádřil pan vrchní Sobotecký od Slejšků, kterému dávám vždy o dva haléře větší odměnu než ostatní hosté – ač bych tedy směle mohl zpívat tenor, přece jsem z vrozené skromnosti raději volil zpívat mezi prvním a druhým basem. Moji rozšafní přátelé zpozorovali záhy, že tak nízká poloha nesvědčí mému orgánu, a požádali mne proto velmi zdvořile a šetrně, abych toho raději nechal. Učinil jsem jim po vůli: neboť jak jinak se revanšovat za tolik pozornosti a taktu? Nezpívám tedy nyní vůbec, a tím klidněji mohu odsoudit Haškovo pěvecké „umění“.
Od Šlejšků se obyčejně rozcházíme po druhé hodině, nevečeříme již, neboť není dobře přecpat si na noc žaludek, nýbrž jdeme s Haškem klidně domů a ulehneme, abychom se přesně za dvanáct hodin probudili. Tento pravidelný, na pevných morálních zásadách vybudovaný život porušen jest jen někdy, když totiž Hašek překročí svou normální míru osmnácti půllitrů plzeňského.
V takových případech Hašek zvrátí naprosto naši obvyklou cestu domů, neboť po ulicích povykuje, bubnuje na železné rolety, oslovuje noční chodce a klidné policisty a za každé okolnosti probudí paní Romováčkovou, aby jí mohl přát dobré noci. Nechápu, kterak mladý inteligent jako Hašek může se tak spustit. Zná přece jako já následky nemírného požívání lihovin, nutnost boje proti alkoholismu a blahodárný vliv abstinence na duševní i tělesný vývoj lidstva. To všechno v sobě zapře, zadusí, zardousí a chová se hůře než gymnasista po matuře, krom té drahé duše. To já už jsem zcela jiný: když já přeberu, nepovykuji, nekřičím, nýbrž jsem zcela tiše, nejvýše že škytám.
Toho dne, kdy počíná se příběh s gramofonem, jejž chci vyprávět, byl náš hovor typický pro všechny jiné. Proto neváhám jej zde doslova zaznamenat.
Probudil jsem se a zvolal jsem:
„Hašku, spíš?“
„Spím.“
„Vždyť mi odpovídáš!“
„To mluvím asi ze spaní. Jsem člověk živé fantazie a jako takový mluvím rád ze spaní. Je to případ dosti obvyklý u lidí, jejichž obrazotvornost se snadno vznítí, například u malých dětí, dospívajících dítek a českých spisovatelů.“
„Přál bych si, aby se tvoje obrazotvornost vznítila a vymyslila si, kde seženeme dnes peníze na oběd.“
„To je lehké, neboť to je vůbec jediný případ, kdy se vznítí fantazie spisovatele. Napíšeme humoresku.“
„Ale o čem?“
„Ach, - což já vím? Však bude něco v novinách.“
„Neměli bychom napsat něco o gramofonu?“
„Co tě napadá. O gramofonu jsme už napsali osmnáct humoresek. Mimo to v každém líčení ulice nebo bytu máme větu:
,Z protějšího okna ozýval se gramofon.´“
„Hašku?“
„Dej mi pokoj!“
„Měl jsi někdy gramofon?“
„Neměl. Proč?“
„Bydlil jsi někdy v bytě, kde z protějšího okna se ozýval gramofon?“
„Nebydlil.“
„To je divné.“
„Co?“
„Já taky ne.“
„Co je divné? Co ty taky ne?“
„Inu to s tím gramofonem. Taky jsem ho vlastně nikdy v bytě neslyšel.“
„Co na tom!“
„Jak tedy můžeme tvrdit pokaždé, že se z protějšího okna ozýval gramofon – a tvrdit to jako přitěžující okolnost, když jsme ho nikdy neslyšeli?“
„To je svoboda básnického slova. Umělec nemusí se držet přírody do detailu. Od čeho má fantazii?“
*
„Hašku?“
„Co?“
„Kupme si gramofon.“
„Nu, gramofon je krásný nástroj. Bylo by dobré, kdybychom měli doma něco k povyražení. Házet žabky z okna na ulici už mě nebaví.“
„Je gramofon drahý?“
„Na splátky po třech korunách měsíčně.“
„Hašku!“
„Nu?“
„Kupme jej!“
„Pro mne, za mne – áh, dobré jitro, paní Romováčková. Nazdar, Poincaré!“
Tímto zvoláním pozdravil Hašek naši bytnou, přinášející boty, a jejího jezevčíka. Tento jezevčík byl znamenitý pes. Miloval naši společnost a užil každé příležitosti, aby se dostal do našeho pokoje, kde mohl za naší nepřítomnosti klidně žvýkat naše staré boty, shazovat kalamář, trhat noční košile a aportovat klobouky. Jeho inteligence byla neobyčejně vyvinutá. Pochopil naprosto, že umělci jako my jsou lidé se zvláštními choutkami, libůstkami, jistého druhu chorobné zjevy, jimž musí zdravý a rozumný pes raději povolit. Tak akceptovat zcela klidně naši zvyklost, že jsme jej každého dne jmenovali jinak, podle vynikajících mužů, o nichž se toho dne v novinách mluvilo. Jak se vlastně jezevčík jmenoval, bylo nám naprostou záhadou, o jejíž rozřešení jsme se nestarali. Nám stačilo, že včera přiběhl na zavolání „Bonnote“! a dnes že odpověděl na oslovení „Poincaré“ veselým vrtěním ocasu.
Od toho okamžiku, kdy Poincaré vběhl do místnosti, ustali jsme vždy ve svých hovorech a věnovali jsme se pozorovacímu studiu psí psýchy. Onoho dne byl jsem však šťasten. Pevné rozhodnutí, že si koupíme gramofon, blažilo mě u srdce, jakož vůbec spočívá lidské štěstí ve hřejivém vědomí, že máme před sebou vážný úkol, jejž taky do podrobnosti splníme. V kavárně mimo obvyklou kávu s dvěma koláči objednal jsem si korespondenční lístek, čímž můj dluh u pana vrchního Patery dostoupil výše 72 korun a 96 haléřů. Jsem přítelem rychlého činu, objednal jsem v Pathé Fréres gramofon s jednou deskou.
Paní Romováčková sama vyplatila tříkorunovou dobírku a za slavnostního štěkání Wilsonova přinesla bedničku zároveň s botami do našeho pokoje.
Hašek se okamžitě vrhl na bedničku, vybalil stroj a postavil jej na stůl vedle kalamáře, petrolky, špinavých límců, perníkového srdce, automobilové trumpety a „S Hedinem celým světem.“ Přenechal jsem Haškovi úmyslně tuto hrubší práci, ale vlastního natažení a spuštění stroje ujal jsem se sám. Hašek je zgruntu srdce milý a hodný hoch, ale přece jen často hrne se do věcí, na něž jeho zkušenost nestačí. Nemístný stud brání mu pak doznat upřímně, že to neumí, a tak se moří se nějakou maličkostí celou hodinu a vyplýtvá zbůhdarma spoustu energie. Poněvadž jsem tušil podobný proces i nyní, dal jsem se sám do práce. Obsluha gramofonového stroje jest celkem jednoduchá, ale vyžaduje logického postupu, čehož nemohu od Haška žádat. Uvědomil jsem si tedy napřed v klidu, in theoriam, postup celé práce a pak teprve dal jsem se do díla.
Upevnil jsem troubu nad membránou, nasadil jsem opatrně kliku na hřídel tak, aby rýha na klice zapadla na pupík u hřídele. Točil jsem rozvážně klikou tak dlouho, až jsem cítil, že stroj je natažen. Nato jsem vzal opatrně do obou rukou desku, přečetl jsem slavnostně Haškovi, paní Romováčkové a Wilsonovi nadpis „Drdla: Serenáda. Hraje Jan Kubelík“ – a položil jsem desku na zelený kotouč gramofonu. Pak jsem ještě pod membránou nasadil ocelovou jehlu, přiložil ji na desku – a čekal.
Podivuhodnou náhodou obvyklé předběžné hrčení se neozývalo. Ticho vládlo v pokoji, Wilson slabě zakňučel, ale gramofon nehrál. Překvapen díval jsem se na Haška, který se ptal:
„Proč to nespustíš?“
„Vždyť je to spuštěno – ale nehraje to. Nevím, v čem to vězí.“
Hašek se ušklíbl, zatáhl na stroji u kotouče nějakou páčkou, a kotouč se roztočil.
„Ty chytráku!“ řekl Hašek a v těch slovech bylo hrozné opovržení. Jak může jen být někdo tak domýšlivý, jako je Hašek! Vždyť jsem všechno od počátku až do konce vykonal sám bez jeho přispění a on je zatáh za páčku. To by dovedlo malé dítě, a já bych jistě byl na věc tak jednoduchou připadl, kdyby mi jen byl dopřál času na rozmyšlenou. Domýšlivost Haškova je někdy vskutku nesnesitelná.
Ale gramofon zatím již chrochtal a rachtal a náhle ozval se příjemný zvuk houslí.
Tá ditidi dá, tadadada dá…
Kopl jsem Wilsona, který začal štěkat, a oddal jsem se nerušeně hudebnímu požitku. Bože, je to krása! Jak jen mohou lidé tropit si smích z tohoto triumfu lidského důmyslu, z tohoto vrcholného dokumentu moderní doby! Jak jen může Hašek tak lhostejně tahat Wilsona za ocas! Oč výše nad ním stojí paní Romováčková, která sedí nábožně na posteli!
Deska dohrála, gramofon opět rytmicky chrčel. Hašek jej natáhl znova, zatímco jsme s paní Romováčkovou rozmlouvali o krásném zvuku a záhadách stroje.
Tá ditidi dá, tadadada dá, tram dajda tadidá…
Desetkrát musil Hašek spustit stroj a večer jsem slavně u Slejšků odvolal všechny úšklebky, které jsem kdy o gramofonu pronesl. Druhého dne naučil jsem paní Romováčkovou pouštět stroj, aby mě mohla budit Drdlovou Serenádou. Odpoledne jsem nešel do kavárny, nýbrž zůstal jsem doma a hrál jsem. Otevřel jsem okno, aby i v protějších domech měli nějaký umělecký požitek. Jsem vůbec člověk demokratický a jsem zásadně proti tomu, aby umění bylo výsadou zámožných vrstev. Ať má i pan domácí odnaproti něco z našeho gramofonu!
Šukri-paša už si zvykl a neštěkal ani nevrčel.
Tak jsem žil celých čtrnáct dní v krásném vzrušení. Hašek byl o mnoho chladnější, ale nemůžete čekat od individuí jeho rázu nějaký hlubší smysl pro umění. Já sám, když se ozvalo rozkošné „tá ditidi dá… vžíval jsem se v duchu do skladby Drdlovy, a čím déle jsem ji poznával, tím hlouběji jsem ji chápal. Po čtrnácti dnech jsem dle všeho dostoupil vrcholu svého poznání. Nic mi již nebylo tajno, dovedl jsem celou Serenádu vyhvízdat. Je to asi v samém základu lidské bytosti, že člověk, který pochopil nějaký problém, nezabývá se jím již tak horečně jako dříve, dokud nebyly krásy i záhady problému jako na dlani. Nebránil jsem se nikterak této všelidské vlastnosti a odhodlav se spouštět gramofon jen při vstávání a před ulehnutím, zahájil jsem opět své návštěvy v kavárně.
Hašek zůstával celkem lhostejný. Ale když naše jediná deska dostala několik rýh, začal Hašek nadávat a odepřel večer jít se mnou domů. Šel jsem tedy sám a v tichu nočním sám jsem naslouchal zvukům, které rýhami dostaly nové nuance.
„Thá dhithidi dhrrá pink, thradhadhadha dhrrá pink, thram drajda thadhipinkdhrá…
Když je člověk sám, v noci, o půl třetí, má gramofon s popraskanou deskou něco hrozně melancholického. Slabá nervóza vás přepadne a s napjatým dechem čekáte, kdy se zas ozve ono „pink“, které vám bylo dosud neznámé. Vydržel jsem to o samotě týden. Po týdnu nervóza stoupla u mne tak, že jsem se při rozchodu od Slejšků připojil k Haškovi a šli jsme na černou kávu. A když jsme se dohodli, že rozbitá deska není vlastně žádný umělecký požitek, odebrali jsme se domů. Hašek zaklepal u paní Romováčkové.
Enver-bej zuřivě dorážel na dveře.
Paní Romováčková ptala se rozespale, kdo tu?
„Já, Hašek, a pan Bass. Chceme vám něco říci.“
„Hned, páni.“
Paní Romováčková pootevřela dveře, Enver-bej vylít a chyt Haška za nohu.
„Kuš, Drdlo,“ zvolal Hašek a otočil se k paní Romováčkové. „My vás chtěli jen prosit, abyste nám zítra při vstávání nespouštěla gramofon. My ho pustíme sami.“ Při tom zůstalo.
*
Před čtrnácti dny koupil si Hašek knížku „Domácí recepty“ a od té doby je náš pokoj proměněn v jeho laboratoř. Nejprve sestavil tekutinu na omývání linolea, pak obronzoval patentním způsobem sádrového Žižku, nato vymazal všechny spáry v podlaze vlastní tinkturou proti štěnicím, později připravil si domácí vodičku pro vzrůst vlasů a zkoušel její účinek na jediném lysém místě Shackletonově. Shackleton řval, ale byl to celkem spravedlivý trest za to, že nám sežral mýdlo na linoleum, patentní bronz, štěnicovou tinkturu a krém na boty. Hašek přemýšlel stále, co by ještě dle „Domácích receptů“ vyrobil. Tu si vzpomněl, že u nás nejsou mouchy a že nutno jim předejít, jako předešel štěnicím. Sestavil tedy lep na mouchy. Nebylo však, nač bychom jej rozetřeli.
„Nejlépe by se hodil nějaký papírový kužel, u stropu zavěšený a na vnější straně lepem potřený,“ radil jsem.
Hašek se na mě podíval, usmál se a vytáhl zpod postele gramofonovou troubu. Namazali jsme ji hezky hustě lepem, přivázali na špagát a vytáhli ji na hák od visací lampy.
Troje naše hlučné „hurrá!“ pozdravilo tento slavnostní akt.
Bethmann-Holweg štěkal zuřivě, ale pak si vzal svou ohlodanou štěpinu z Drdlovy Serenády a zalezl do bedničky od gramofonu, v které se již dávno byl usadil.
Zdroj: Eduard Bass Kukátko, Symposium 1970
.png?s3=1)
