Eduard Bass: Nevděk světem vládne, Pozdě bych honiti

Kdo z měšťáků neznal by Zábrdovského mlýna? Kolik jich tam putovalo s baťochy na zádech v dobách nejhorších? A kdo by nevzpomínal na pana otce Hrabánka, který nedbal ani zákazů, ani předpisů, ani maximálních cen a prodal rád každému, kdo jen to mohl zaplatiti! Ještě na začátku války byl Zábrdvoský mlýn jen malý podhorský hrkálek o jednom složení, ale díky neúnavnosti a přičinění rozšafného pana otce byl každým rokem zvětšován, že se po čtyřech letech války vypínal v těch místech mohutný parní mlýn s pilou, turbinou a malou elektrárnou, která zásobovala světlem celé okolí i s kostelíkem. Však si taky pana otce všichni vážili! Sám pan okresní hejtman si k němu často zajížděl a jak už byl pan otec štědré povahy, nikdy pana hejtmana nepropustil s prázdnou. O jeho dobrém srdci šla pověst celým krajem a zvláště se vyprávělo, jak se zarmoutil, když se dověděl, že stará Kloučková umřela na samotě nedaleko mlýna hladem. „Pročpak si ta ženská ke mně nepřišla,“ říkával pan otec mlečům hlasem pohnutým a rozlítostněným, „jistě měla ještě nějakou košili nebo vlňák, za níž bych jí byl milerád mouku vyměnil!“

Nenadál se pan otec, že hamižnost lidská bude mu záviděti i ten kousek blahobytu, kterého si přes nebezpečí persekuce a žalářování vydobyl.

Psalo se léta Páně 1919. Byl mlhavý, nevlídný večer, kdy si pan otec, pokuřuje vonné trabuko, vyšel na procházku, předepsanou mu lékařem. Krajina kolem zdála se liduprázdná; když však pan otec došel ke kříži na rozcestí, vyskočil, jako by ze země vyrostl, podruh Kostižer a mávaje pádnou sukovicí uchopil bezbranného pana otce za trabuko a křičel: „Zatracenej keťase, ty lumpe zlodějská, vrať mi přeplatek nebo tě udám!“

Pan otec Hrabánek zarmoutil se velice nad tímto novým důkazem zdivočilosti prostého lidu. V prvé chvíli chtěl požádati četníka, aby Kostižerovi domluvil, protože však žádného neviděl, sáhl do kapsy a vyplatil neurvalci peníz, kterého požadoval. S drzým výsměchem přijal tento a odešel rovnou do kořalny, ani nepozoruje, že mezi penězi byly dvě stokoruny s falešným kolkem, které pan otec obdržel za krupici od jednoho sociálně demokratického redaktora, z čehož je nejlépe viděti, kdo je vlastně škůdcem domkářů a podruhů, byť šlo o alkoholika. Šlechetný pan otec sám odebral se toho večera do vinárny, kde v zatrpklé náladě nemohl zapomenouti na trapný onen výstup a ještě při šesté lahvi zbrblavě vykládal Kramářově podobizně na zdi:

„My dva to poznali: nevděk světem vládne!“

Pozdě bych honiti

U Holubů mají študenta. Říkají mu Frantík a je to prase. Celý den leží na hnoji a nic nedělá. Jen žere. Děti na něj volají: „Františku!“ Ale on se ani nehne. Holubovi mají s ním velikou starost, aby dobře žral. A študent je vybíravý. Žere jen to nejlepší.

Je parné letní odpoledne. Nic se ani nehne. V tom slyš! Vrzla vrátka. Chudá žena s děckem na ruce přišla na zápraží. Pes Vořech se na ni vrhl, až se děcko rozplakalo. Hospodyně Holubová však je okřikla. „Co nám nesete?“ otázala se ženy.

„Prosím vás pro boha o trochu mlíčka pro to dítě. Zaplatím, co chcete!“ odpověděla žena. Hospodyně byla na rozpacích. „Co myslíš, muži,“ obrátila se k vyšedšímu hospodáři, „to mléko dnes není nějak dobré. Snad bychom je mohli přenechat?“ „Ať nám vlezou na záda,“ odvětil hospodář, „jen to dej praseti.“ A protože byl muž jemných mravů, neřekl chudé ženě ani jednoho sprostého slova, nýbrž odešel a práskl jen dveřmi. Hospodyně pak sama vyhodila chudou ženu s děckem a nalila mléko praseti do koryta. Prase se s obvyklou hltavostí nažralo. Že však mléko nebylo dobré, prase se převalilo a chcíplo. S nářkem přiběhli hospodář i hospodyně ke hnoji. Všechno kříšení bylo marné. Prase bylo mlékem otráveno. Tu pokývala hospodyně hlavou a pravila: „Vidíš, měla jsem je přece jen raději dát tomu ubohému fakanovi!“

Zdroj: Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Nakladatelství Vesmír 1921