Eduard Bass: Telegram, Povídka na ruby

Telegram

Strýc Jakub byl vždycky nepříjemný člověk.

To jsme věděli odjakživa.

Strýc Jakub byl nezdvořák.

To jsme věděli od naší svatby, kdy nám neposlal nejmenší blahopřání, ačkoliv jsme mu to zvlášť oznámili. Přestali jsme se s ním tedy stýkat.

Ale strýc Jakub byl strašlivý cynik, hrubián a sprosťák.

To konstatovala moje žena, když se Všemohoucímu zalíbilo povolati k sobě moji vroucně milovanou tchyni, potažmo matku, babičku a švekruši, a když jsme dostali od strýce Jakuba po dlouhých letech zase pár řádek, prostý, ale neobyčejně surový telegram: „Přijměte mé nejsrdečnější blahopřání k tomuto radostnému a významnému dni, kdy začnete nový život.

Strýc Jakub.“

Já pro svou osobu jsem sice viděl v těchto slovech pocitový názor muže zkušeného, s kterým možno pouze souhlasit, ale ženě jsem se neodvážil projevit své mínění. A tak zůstal strýc Jakub oficiálně cynikem, hrubiánem a sprosťáčkem a nesměl se u nás ani ukázat.

Toto prohlášení blokády ztratilo však značně na ostrosti, protože se ten cynik, hrubián a sprosťák u nás vůbec neukázal. Setkal jsem se s ním po roce náhodou v hospodě. Hlásil se ke mně, jako by se nic nestalo, a já mu tedy vyslovil své díky za onen procítěný telegram. Vyvalil na mne oči, jako by nechápal, o čem mluvím. Vyňal jsem tedy telegram z tašky, kde jej stále nosím na památku, a podal jsem mu jej. Přečetl si jej, prohlédl a najednou se dal do strašlivého smíchu a ukazoval mi datum podání.

1912!

Byl to gratulační telegram, jejž nám poslal k svatbě a který nás šťastně došel po sedmi letech právě v den pohřbu.

Teď se jen chvěji hrůzou, při jaké příležitosti nám asi slavná pošta dodá jeho kondolenci.

Povídka na ruby

Drak a Honza (Pohádka)

Žila jednou jedna chudá stará dračice a ta měla tři syny – draky. Ti dva starší byli řádní a přičinliví, jen ten nejmladší drak dělal jí samé starosti. Pořád se jen válel za pecí a samou leností mu každou chvíli zhasl oheň v hubě, že mu jej chudák máma musela pořád zapalovat. Ke všemu byl to hotový pytel neštěstí – jak si někam vyšel, jistě se vrátil s uskřípnutým ocasem a máma mu jej musela balit do tyrpánu.

Když dorostl, zavolali si ho starší ženatí bratři a řekli mu: „Nic platno, bratře, dorostl jsi a musíš do světa, bys něco viděl a zkusil. Takhle by z tebe nebylo docela nic.“

Drak se ošíval, ale musel. Maminka mu dala do fěrtoušku sirky na oheň, zavázala fěrtoušek na uzel, požehnala ho sedmkrát muří nohou a drak šel.

Šel, šel, až a přešel sedm hor a sedm řek. A za sedmou horou a za sedmou řekou bylo veliké, bílé město. Drak tam přijde a hned mu napadne, že nevidí nikde žádného sukna.

„Cožpak že tu nemáte sukna?“ zeptal se tedy hostinského při obědě.

„Inu to proto, že máme těžký smutek. Neslyšel jste nic o Honzovi?“ zeptal se hostinský.

„Ne, to jsem neslyšel.“

„Tož to máte takovou šlakovitou věc. Přitáhl vám odněkud jakýsi Honza a usadil se na skále za městem. Bydlí tam v díře, nadává a vyhrožuje, že je to jediná hrůza. Abychom ho nějak uklidnili, musíme mu poslat každý den čerstvou pannu. Celý kraj už je tím pohoršen a ouřady si s tím nevědí rady.

A ke všemu máme teď nouzi o panny – ne a ne nějakou řádnou sehnat. Už je tu jen jediná a to je naše princezna. To si můžete myslet, co by král za to dal, kdyby jí nějak uchránil, ale i když slibuje hory doly, nikdo se nenajde, kdo by nás od Honzy osvobodil.

Tu se drak zasmál, pustil kouř z huby a povídá.

„Já vám od Honzy pomohu. Doveďte mne ke králi.“

Hostinský se zaradoval, dovedl ho ke králi a ten měl teprve radost. Padl drakovi kolem krku, ale z kouře a silného smradu se mu udělalo zle, že musel běžet k doktorovi a nechat slavnostních proslovů.

Drak se zatím převalil na dvoře na sluníčku a spal celé odpoledne. Když sluníčko zapadalo a byl čas dovést princeznu k Honzovi, sešlo se celé město před branami paláce. V šest hodin vyšla princezna, celá černě oblečená a za ní drak. Obyvatelé seřadili se za nimi do průvodu a tak táhli ke skále za město. Když došli k úbočí, řekl drak:

„Lidičky, teď jeďte domů a nechte nás tady o samotě.“

Lidičky se v pláči rozloučili s princeznou a vrátili se domů.

Drak s ní však vylezl nahoru až k díře, kde bydlel Honza. Z díry bylo slyšet strašné chrápání – Honza spal. Princezna sedla si tedy na kámen a drak se stočil u jejích nohou. Na nebi vyskákaly hvězdičky a i dole v městě bylo plno světýlek.

Ve všech oknech hořely svíčky a lidé se modlili, aby to s královskou pannou dobře dopadlo. O půlnoci rozlehlo se od skály strašné nadávání a pak děsný ryk a hřmot. Drak řval jako by hrom rachotil. Skála byla celá ozářená od červených a žlutých plamenů, jak drak s Honzou zápolil. K ránu všechno utichlo a skála byla pokryta sirným kouřem. Za prvního svítání běželo celé město ke skále. Nahoře bylo ticho. A když se nejsrdnatější vyškrábali až nahoru, našli tam draka zcela spokojeného, požírajícího poslední kousek z pravé nohy Honzovy. Vedle něho ležela princezna mrtvá; zalkla se v tom strašlivém smradu a kouři, ale zemřela jako panna.

Král měla z toho nesmírnou radost, poklepal drakovi na rameno, dal mu i šňupnout a na znamení vděčnosti, že tak statečně osvobodil říši od Honzy, daroval mu království a polovinu princezny na památku.

Zdroj: Eduard Bass Kukátko, Symposium 1970