Použitím elektrické jiskry k vypalování trhacích nábojů a podkopů staly se časté dříve selhávání a výbuchy předčasné skoro nemožnými, zároveň i umožněno vypáliti z velké vzdálenosti, kde dříve nutno bylo obětovati vždy tzv. ztraceného muže. Známá „pekelná brána“ (Hell Gate), obrovské skalisko v zálivu novoyorském, odstraněna výbuchem nitroglycerinu zápaleného pomocí elektřiny tříletou dceruškou kapitána Newtona. Podobně vypalují se v poslední době obrovská děla pravidelně elektřinou (elektrickou jiskrou, v posledních létech zkoušeno užití drátu elektřinou rozžhaveného).
Prvním pokusem, užití elektrické jiskry pro ručnice, byla na světové výstavě v Paříži r. 1867 vystavená elektrická ručnice od
Le Barona a Delmasa v Caënu. Indukční přístroj umístěn v pažbě přiměřeně vyduté. Galvanickým článkem jest kamenná nádoba nalézající se těsně pod botkou pažby a uzavřená zvenčí našroubovaným víčkem. V nádobě nalézají se dvě uhelné
a jedna zinková tyčka, jež navzájem se nedotýkají; ostatní prostora jest do ¾ naplněna smíšeninou kyseliny sírové a roztoku dvojchromanu draselnatého; našroubované víčko brání vytékání této tekutiny. Elektrický proud vede se od uhlí i zinku isolovanými dráty do indukčního válce, odkud značně sesílen teprve k náboji může se vésti, k čemuž stačí pouhé stisknutí malého knoflíku (spoušti) na zpodní straně ručnice. Stisknutím pozdvihne se dlouhé, na konci podkovovitým magnetem opatřené rameno, načež železná plošinka magnetem dosud přitahovaná, uvolněna jsouc, přilne k železnému, proudem magnetizovanému jádru indukčního válce. Tím oddálí se druhý konec plošinky od obou konců vodicích drátů, tak že proud se přerušuje a jádro indukčního válce ztrácí magnetičnost, a plošinka následkem toho opět dopadá na konce vodicích drátů. Uzavřením proudu stává se jádro opět magnetickým a opět plošinku přitahuje atd., tak že tato tím v rychlý pohyb jsouc uvedena střídavě zavírá a otevírá proud, jenž se sesiluje v indukčním válci. Odtud vede se proud novými dráty jednak ke kovovým součástkám zbraně samé, které se tím samy mění ve vodiče, kdežto drát druhý vede proud přímo ke dnu komory, jsa v závěru dobře isolován. Nábojnice k této ručnici náležející nemá zápalky, nýbrž uvnitř blízko dna dvě kovové špičky, z nichž jedna uprostřed dna dobře isolovaná při zavřené komoře se stýká s drátem (pólem) v závěru způsobem tím stává se jedna z obou špiček pólem negativním, druhá pólem positivním, mezi nimiž při každém zavření a přerušení proudu elektrická jiskra přeskakuje, dostačujíc k okamžitému zapálení náboje v nábojnici se nalézajícího. Článek této zbraně účinkoval však pouze několik hodin, i byl by střelec nucen vedle nábojů ještě s sebou nositi láhev se sírovou kyselinou a několikráte za den ji dolévati. Proto nenalezena rozšíření.
Od této valně se liší patentovaná (1883) elektrická H. Piepera v Lutichu. Zařízením elektrickým má býti nahrazen jedině přístroj zámkový. Galvanický článek nahrazuje malý akumulátor, který po jediném nabití třeba dva týdny účinkuje. Umístěn jest buď v pažbě ručnice a spojen drátem se železnými součástkami zbraně, kdežto drát druhého pólu vede k tyčce, kterou se proud při stisknutí spoušti vede prostředkem dna nábojnice. Anebo má střelec akumulátor v náprsní kapse a spojí jeden jeho pól se železnými součástkami ručnice, kdežto drát druhé pólu je ve spojení s kovovou síťkou na pravém rameni střelce připevněnou. Přiloží-li střelec zbraň k líci, přilehne železná botka pažby na síťku a vede proud dále až k tyčce, která jej vede při stlačení spoušti ke dnu nábojnice. Méně výhodné jest zařízení nábojnice k této ručnici. Nábojnice sama jest kovová a opatřena uvnitř měděným hřebem ve dnu nábojnice dobře isolovaným a tak dlouhým, že svým koncem z náboje prachového vyčnívá. Na prach dosadí se zátka ze slabé lepenky dehtem napuštěné, uprostřed dírkou a kovovým kroužkem opatřená (vyobr.), aby se stýkal kroužek po nasazení zátky s hřebem nábojnice. Na jednom místě okraje má zátka malý kovový jazýček, od kterého až ke kroužku je volně upevněn tenounký drátek. Nalézá-li se nábojnice v komoře hlavně, dotýká se s drátkem spojený jazýček zátky kovové stěny nábojnice, a tato bezprostředně stěn hlavně, kdežto na druhé straně drátek prostřednictvím kroužku se stýká s hřebem ze dna nábojnice vystupujícím, a tudíž jakmile stisknutím spouští tyčka v závoře umístěná ku předu se posune a na vnější konec isolovaného hřebu přilehne, drátek následkem uzavření proudu se rozžhaví a náboj zapálí.
American Electric Arms & Ammunition Company v Novém Yorku patentovala elektrickou ručnici od této málo rozdílnou. Nejpřednější výhodou této jest dvojnásobné samočinné pojištění proti nahodilému výstřelu. Při otevření hlavní kvůli nabíjení postaví se totiž zásuvka nad spouští tak, že není možno jimi pohnouti. Mimo to přerušuje se také spojení druhého vodicího drátu. Uzavření proudu stlačením spoušti je tudíž teprve možné, když pojistka, končící malým štítkem na vrchu ručnice, ku předu se pošine, a tím nejen spoušti uvolní, nýbrž i druhý vodicí drát se spojí. Nábojnice pro tuto ručnici jsou též kovové nebo opatřené kovovým dnem, z něhož uprostřed isolovaný hřeb vyčnívá, tak že isolující hmota jej po celé délce kryje, konec hřebu pak se dnem nábojnice spojen jest tenounkým platinovým drátkem, který uzavřením proudu se rozžhaví.
F. Bostelmann v Novém Yorku patentoval taktéž zařízení e-ckých z-ní, a sice tak, že podržel nábojnici Pieperovu, zařízení elektrického pak lze použíti na ručnicích s pevně ležící hlavní a pohyblivou válcovitou závorou. Obyčejný zápalník leží totiž v závěru isolován a slouží po stisknutí spoušti k vedení proudu ke dnu nábojnice, kdežto s druhé strany železné částky zbraně slouží k vedení. Nábojnic užívá Bostelmann stejných jako Pieper.
Le Baron a Delmas, jakož i Bostelmann hodlali docíliti vzorů pro zbraně vojenské. Pieper a Amer. E. & A. Comp. obraceli zřetel spíše ke zbraním honebním. Avšak dosud neosvědčil se žádný z těchto a jiných ještě pokusů tak, aby měl důležitost praktickou.
S. Russel v Brooklynu patentoval různé druhy nábojnic s elektrickou zápalkou. Zápalka je totiž seřízena tak, že když její drátek po prvním výstřelu je spálen, obyčejným způsobem se z nábojnice odstraní a na její místo nová elektrická zápalka může se zasaditi.
Hlavní vadou poslednějších soustav jest nespolehlivé a pozvolné zapálení. Kdežto u ručnice Baronovy a Delmasovy přístroj elektrický byl příčinou, že se pokus nezdařil, poskytovala nábojnice výhodu, že náboj elektrickou jiskrou vznícený rychle v plyny se proměnil, ač ovšem ne tak rychle a spolehlivě, jako obyčejnou zápalkou. Výhodnější zařízení ostatních ručnic, kde použito akumulátorů také 10 – 14 dní účinkujících, je vyváženo okolností, že proud akumulátorem dodaný je poměrně slabý a drátek, který má výstřel způsobiti, poměrně jen pomalu rozžhavuje, a tudíž jen málo zrnek prachových najednou se vzněcuje. K tomu pojí se ještě zkušenost, že jemný, sotva viditelný drátek, ne-li dříve, tedy při plnění nábojnice velmi snadno se přetrhává a tedy proudem ani rozžhaviti se nemůže. Avšak přese všecky dosavadní neúspěchy nelze podceňovati význam těchto pokusů; při ohromných pokrocích poslední doby v oboru elektrotechnickém není nemožno, že kovu škodlivé plyny chlorečnanů a dusičnanů časem nahradí se silnou neškodnou elektrickou jiskrou a že hotovitel zbraně přesně bude moci stanoviti místo, kde náboj se má zapáliti, ba snad i délku jiskry. Snad podaří se také docíliti ještě delší činnosti článků neb akumulátorů při silném napnutí a to v takové ceně, že i v té příčině dosavadní zámky budou překonány. (1900)
Obr. Elektrická ručnice Pieperova s kapesním akumulátorem
