Energetická zamyšlení 28: Století efektivity?

V řadě úvah, pocházejících z konce minulého století a týkajících se stavu společnosti a zejména těch, zabývajících se očekávaným vývojem energetiky, se hovořilo o nadcházejícím století jako o století efektivity a (dodávám) zdravého rozumu. Dnes již všichni víme, přinejmenším co se energetiky týče, že tato prognóza zatím příliš nevychází. Na jedné straně musíme na příklad ocenit úspěšnou motivaci prostřednictvím dotačního programu ke snižování energetické náročnosti budov na vytápění, která mimo jiné umožní lidem pochopit, že to co je zajímá není až tak cena paliva, ale roční náklady na vytápění. Masivní zateplování budov, vytápěných ze zdrojů centrálního zásobování teplem, sníží odběr tepla ze soustavy a naruší stávající ekonomickou rovnováhu. Výsledkem bude růst ceny tepla a to všechno se bude odehrávat v době, kdy teplárnám hrozí nejistota dodávek paliva. Potřebné „přeladění“ systému není jednoduché, úspory jsou však potřebné a žádoucí a v oblasti zásobování teplem se přijatelné řešení vždy našlo. Teplo je prostě lidem bližší, než elektřina. Zřejmě je to tím, že se sice obojí dá nahmatat, ale přece jen je to v případě tepla příjemnější. To u elektřiny je to jiné. Ta je přece v zásuvce a kde je jaký problém? Veřejnost je informována, že slunce a vítr nabízí tolik energie, že vlastně ani žádné jiné další zdroje nepotřebujeme. Jen ji využít, jen se pro ni sehnout. Není to nic nového. Koncem devadesátých let minulého století představil Howard Geller v knize nazvané „Energy revolution“ svou energetickou vizi 21. století, na jehož konci bude veškerá spotřebovaná energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Vizionář má právo své vize zveřejňovat a následky nese sám. Něco jiného ale je, když jeho vizi převezme za svůj program instituce, organizující život půl miliardě lidí. To si už opravdu hodně zahrává se svou pověstí a případné následky si odneseme všichni. Udatní bojovníci za lepší, čistější, bezpečnější a především udržitelné zítřky si však zřejmě na své pověsti příliš nezakládají. Spíše než o myšlenky jim jde o hesla. Tak jako nebereme vážně člověka, který poučuje, o vytápění domku kedlubnami a mrkví, jiného, který prohlásí, napíše a podepíše, že 21 % spotřeby elektřiny Moravskoslezského kraje lze pokrýt z větrných elektráren, anebo dalšího, který ke svému životu elektřinu nepotřebuje a na ten televizor se může klidně dívat při svíčkách, nemůžeme brát vážně ani instituci, která zcela vážně uvažuje o zabezpečení nejméně osmdesáti procent energetické potřeby Evropy z obnovitelných zdrojů již v roce 2050. A to je na pováženou. Jistě je mimořádně obtížné nalézt cestu k bezkonfliktnímu vybudování a spolehlivému fungování Spojených států evropských, ale právě proto by měly mít předkládané vize racionální a důvěryhodný základ. To se o vizi EU nazvané Strategie 2050 a vycházející ze studie Evropské klimatické nadace (European Climate Foundation) z roku 2010, která celkové náklady odhaduje na 3 biliony € v žádném případě nedá říct.

Vzbuzuje pochybnosti, stojí na chatrných technických základech a vyvolává dojem, že se ekonomickými otázkami nikdo vážně nezabýval, což ovšem v době masivního rozdávání evropských peněz nemůže překvapit. Jako by už neplatilo, že pouze racionální a efektivní řešení má naději uspět. Červenec 2011