Energetická zamyšlení 5: Energie živlů

Pod pojmem živel si obvykle představíme nespoutanou sílu. Podle antických filozofů jsou živly čtyři: oheň, voda, vzduch a země. Jejich sílu se lidé snaží využít odedávna a dnes je to cesta, jak poněkud zmírnit rostoucí dovozovou energetickou závislost, chovat se slušně a rozumně a také je to politický program. Je přirozené, že když se kolem nás vyskytuje živelná energie, pak máme zájem ji využít ke svým potřebám a alespoň její část přeměnit v elektřinu, nebo teplo. Věc má ovšem háček. Živlům neporučíme a nikdy to nebudeme umět, i když se občas objeví názor, že to přece jen někdy půjde a že i to zemské klima dokážeme jednou ovlivnit. Slunce ale stále svítí jenom ve dne, pokud není právě zataženo, voda teče jen když naprší, vítr také nefouká pořád a země rodí někdy více a někdy méně. A když už je živelná energie k dispozici, musí jí být tak akorát. Když je jí hodně, jedná se o přírodní katastrofu, a když je jí málo, není zase co využívat. Těžko si proto dokážeme představit moderní společnost, odkázanou pouze na energii živlů.

Občasnost a náhodnost, tedy živelnost, je typickým znakem obnovitelných zdrojů energie. Protože ale potřebujeme svítit kdykoliv se nám zamane, je nutné obnovitelné zdroje zálohovat a dodávky do sítě regulovat. Tím se energie z obnovitelných zdrojů velice prodraží, a protože o ni stojíme za každou cenu, je zapotřebí ji dotovat. Hodně komplikovaně a podle zásady čím méně efektivní zdroj, tím vyšší dotace. V čisté podobě existují pouze dvě možná řešení jak žít pouze s obnovitelnými zdroji: první lze jednoduše vyjádřit slovy „nefouká vítr, nedá se svítit“, druhé představuje neobyčejně silnou výzvu výzkumu – nalézt vhodný efektivní způsob akumulace, schopný uschovat přebytky pro období nedostatku. V případě úspěšného zvládnutí úlohy je Nobelova cena jistá, jenže v takovém prostředí by asi chtěl žít málokdo.

Nepochopení a údiv přináší sledování současných aktivit a očekávání, spojených s využíváním obnovitelných zdrojů. I kdyby se zázračně podařilo dosáhnout indikativního cíle vyrobit z nich 12 % elektřiny, stále by zbývajících 88 % bylo nutné vyrábět ze zdrojů neobnovitelných a špinavých, případně radioaktivních. Dnes je to zhruba 95 % a ten zbytek do sta zajišťuje ze dvou třetin živel vodní. Pouze něco málo přes jedno procento elektřiny pochází ze zbývajících živlů a optimistické na tomto podílu je, že v případě potřeby nebude až tak obtížné ho výrazně zvýšit, možná dokonce i zdvojnásobit. Podstatné přitom bude, co takovou potřebu vyvolá a je velice nesnadné představit si dnes takovou situaci, aniž by měla katastrofický charakter.

Využívání přírodních sil je ovšem už stará historie. Nepodceňujme naše předky. Nebyli hloupí a uměli dobře počítat, když v 19. století, kdy ještě nebyla planeta ani zdaleka tak zalidněná a zcivilizovaná jako dnes, začali s potěšením a nadšeně rozvíjet fosilní energetiku. Výsledkem byl obrovský technický rozvoj, který přinesl pokrok ve všech oblastech lidské činnosti a zabezpečil vývoj civilizace až do toho stavu, který dnes zcela přirozeně užíváme. Jedním z významných znaků tohoto rozvoje je rostoucí spotřeba energie a tento trend nelze zlomit, lze jej nanejvýš zmírnit. Ani neskutečných deset procent živelné elektřiny nás nezachrání, protože její spotřeba trvale poroste a tak bude energie živlů vždy pouze vítaným doplňkem energetického mixu. Díky současnému zájmu o jejich využívání se však můžeme těšit na nové nápady a nová technická řešení a přejme jim, aby byla konkurenceschopná, aby se obešla bez dotací. Duben 2009