Energetická zamyšlení 7: Never in my Backyard

Při hledání nových zdrojů energie, zejména těch, které využívají přírodních sil a nespotřebovávají zásoby fosilních paliv, bychom neměli zapomínat na palivo z kategorie biomasy, vznikající jako důsledek lidské činnosti a průběžně se obnovující, na komunální odpad. Problém „kam s ním“ je nadčasový. Komunální odpad představuje nezajímavý a nepopulární konec spotřebního cyklu a v takových případech obvykle říká lidská přirozenost „nechci to tady, někam daleko to odvez a zahrabej to do země“. Proto se stalo skládkování komunálního odpadu dobře prosperujícím byznysem a snahy ho omezit a nahradit efektivnějším řešením se uplatňují velmi obtížně. Spolehlivé a užitečné řešení přitom není zapotřebí vymýšlet, neboť je k dispozici v provedení, odpovídajícím požadavkům a stavu techniky 21. století. Tím řešením je jeho spalování pro výrobu tepla a elektřiny ve spalovnách. Protože není ekonomické svážet komunální odpad z velkých vzdáleností, budují se spalovny v centru jeho produkce, což přirozeně nabízí možnost uplatnit trvale teplo z kogenerační výroby. Komunální odpad je ale materiál nehomogenní a odpudivý, má těžko definovatelné a proměnlivé složení a obsahuje vše, co už lidé nepotřebují. Všichni chápou, že je vhodnější ho spálit v kotli a něco z toho mít, než ho zakopávat do země, ale z přirozené obavy nechce nikdo mít takový kotel na své zahrádce. Heslo „Never in my Backyard“ (NIMBY) je známé po celém světě.

Na jednoho občana České republiky připadá průměrná roční produkce 300 kg komunálního odpadu. Z celkových zhruba 3 mil. tun ročně představují asi dvě třetiny, tj. 2 mil. tun, jinak racionálně nevyužitelný a proto ke spalování vhodný odpad, tedy palivo o výhřevnosti v rozpětí 9 – 15 MJ.kg^-1. Není rozumné takové množství trvale vznikajícího a spolehlivě využitelného paliva zahrabávat do země. Jeho kolísavé složení a výhřevnost nepředstavuje žádný technický problém a ostatně vždy platí, že palivo za nic nemůže. Problémy vznikají tehdy, když je použito nevhodné spalovací zařízení a v tomto případě je k dispozici nabídka vyzkoušených, ověřených a doporučovaných BAT technologií. Obvyklá kapacita spalovenské linky je 100 tis. tun komunálního odpadu ročně a protože její roční využití musí být z podstaty věci velmi vysoké, vyrobí za rok zhruba 20 GWh elektřiny a 630 TJ tepla. Představuje to průměrný výkon 2,5 MW v elektřině a 22 MW v teple. Současná produkce energeticky využitelného komunálního odpadu nabízí palivo až pro dvacet takových linek. Háček je v tom, že si je občané za vydatné podpory zelených aktivistů nepřejí, viz předchozí odstavec. K racionální úvaze se nabízí srovnání s dalšími obnovitelnými zdroji energie: v roce 2007 vyrobily dotované větrné elektrárny cca 125 GWh elektřiny a fotovoltaické s nechutně vysokou dotací 11 GWh. Spalovenská linka pracuje v nepřetržitém provozu, zatímco zmíněné elektrárny pouze když fouká vítr, nebo svítí slunce.

Současný stav je příkladným výsledkem střetnutí vizí s realitou. Vize jsou potřebné a obvykle krásné, jenže všichni žijeme v reálném světě a zaměňovat tyto pojmy může být nebezpečné. Jedno takové nebezpečí, byť byrokratického charakteru, představuje Směrnice EU 99/31/ES, omezující množství na skládky ukládaného komunálního odpadu. Směrnice předepisuje jeho postupné snižování a v roce 2020 by mělo být na skládky ukládáno o 65 % komunálního odpadu méně, než v roce 1995. Pro nás to znamená, že bude v té době zapotřebí materiálově a energeticky využít asi 2 mil. tun. K tomu potřebná zařízení ovšem nemáme a zřejmě v brzké době mít nebudeme. Neplnění směrnice je sankcionováno a již dnes je zřejmé, že se sankcím za neplnění nevyhneme.

Potřeba změnit názory na komunální odpad a jeho využívání je evidentní. Jde to však ztuha. Dobrou zprávou je, že realističtí zastupitelé měst a obcí výstavbu spaloven podporují a že počátkem tohoto roku představitelé Ministerstva životního prostředí slovně deklarovali vůli k podpoře energetického využívání odpadů. Ti však zjevně favorizují spoluspalování tzv. výhřevné frakce z mechanicko-biologických úpraven odpadu, což je strategie problematická a nevhodná, jak o tom vypovídají zkušenosti ze sousedního Německa.  Zbývá tedy naučit se ještě rozlišovat mezi používáním odzkoušené, spolehlivé a efektivní technologie, neuváženým prosazováním ověřeně neosvědčených strategií a podporou výzkumně-vývojových projektů pro budoucnost. Červen 2009