.jpg?s3=1)
Komentáře Lukáše Kovandy
Kdo chce mír, musí se připravovat na válku – ne aby útočil, ale aby odstrašil.
Vrcholní představitelé EU si stále žijí svá „devadesátá léta“. Toto jejich odtržení od reality tedy není ničím novým. Nyní však nejde jen o ekonomický problém, leč též – a zejména – o problém bezpečnostní.
Prominentní experti se už zamýšlejí nad scénáři třetí světové války, přitom stále pravděpodobnější budoucí americký prezident Trump dává nadále najevo, že americké vojsko se při rozšíření ruské agrese Evropě na pomoc nevydá. Avšak Brusel se nadále v zaslepení utápí v zelené, ESG či genderové ideologii. Snad stále míní, že může být vzorem ostatnímu světu. Tak určitě… Celek, jenž svým občanům nedokáže v tak pohnutých časech garantovat bezpečnost, což je odnepaměti stěžejní úkol každého životaschopného státního útvaru, nemůže být z povahy věci vzorem vůbec v ničem.
Co hůř, Amerika – jako EU – se rovněž utápí. Sama v sobě. Což je pro EU neméně varovné. Ovšem ani to, ani možný Trumpův návrat do Bílého domu jí oči příliš neotevírají. Místo aby přešla na válečnou ekonomiku, v rámci svých možností, pochopitelně, přemítá třeba nad dalším zpřísněním emisních regulací. Nyní ji trápí například to, že po evropských silnicích jezdí příliš stará osobní auta, takže přemýšlí, jak jejich užívání motoristům znemožnit. Přitom stáří vozového parku je takové, jaké je, neboť předchozí bruselské regulace činí další výrobu levných lidových vozítek nerentabilní.
Ale zpět k vážnějším věcem. Prominentní historik Niall Ferguson, jenž správně předpověděl, že Putin napadne Ukrajinu, dnes pro změnu líčí možné scénáře propuknutí třetí světové války. V podstatě tak burcuje americkou veřejnost, která se ve svém eskapismu jako ve 30. letech obrací k vzývání izolacionistického postoje a raději, než aby sledovala, co se děje ve světě, se noří do plytkosti cen Grammy nebo Super Bowlu.
Na vlně těchto nálad se vezou tak rozdílné tábory, jakými jsou na jedné straně Trumpovi příznivci a na straně druhé studenti a obecněji univerzitní ultralevice. Ti první by kvitovali, pokud by Amerika přestala podporovat Ukrajinu, ti druzí zase volají po tom, aby se vzdala současné podpory Izraele.
Oba konflikty nelze vidět odděleně. Pokud se z kteréhokoli z nich USA stáhnou, hrozba třetí světové války se jen zvýší. Ferguson varuje, že na rozdíl od války ve Vietnamu nebo Afghánistánu by tato měla na samotnou americkou veřejnost, tolik se nyní stahující do sebe, dramatický dopad; daleko dramatičtější než měly události 11. září 2001, dosud „noční můra“ řady Američanů, jež bezprecedentně obnažila zranitelnost USA.
Ferguson vidí dále než celý Brusel. Chápe, že pokud se Amerika opět – jako takřka před sto lety – uchýlí do ulity svého izolacionismu, půjde o konec Západu, jak jej známe.
Místo něj by ale takto měl burcovat hlavně Brusel. Bruselští politici a úředníci se ve své krasomluvě na pódiích tak rádi odvolávají na západní hodnoty. Nyní se však zdá, že jim nedochází, že je třeba o nich nejen líbivě řečnit, ale také se za ně skutečně brát – a prát.
Brusel by například mohl burcovat takovým způsobem, že – alespoň na čas – zapomene na svoji ideologii a vrátí se k reálpolitice. Že zapomene na všechny své zelené, ESG a genderové regulace – na svůj kulturně-společenský ideologický zápas, jež je jinde ve světě převážně k smíchu – a ekonomiku podřídí režimu válečné výroby. Ocel, zbraně, munice a tak. Samozřejmě banky, které to vše financují, by musely dostat z Bruselu jasný signál, že to teď nebude „fuj“ a že jim to nebude kazit ESG obraz.
Bruselští se zkrátka musí přestat chovat jako „chcimíři“ nejen svými slovy, ale hlavně činy. Dokud EU dostatečně nezbrojí, vysílá Putinovi signál, že se nakonec mohou jeho původní plány naplnit. Jen on ví, zda končily zabráním části Ukrajiny, dobytím Kyjeva, nebo až Pobaltí, případně celé někdejší východní Evropy, tedy včetně Česka.
Dalším signálem je v tomto ohledu úpadek Německa, tedy ekonomického a průmyslového motoru EU, potenciálně tedy i motoru jejího zbrojení. Éra Německa coby průmyslové velmoci ale končí, jak ve své víkendové analýze konstatuje agentura Bloomberg.
Němci v posledních dvaceti letech v podstatě pokazili vše, nač sáhli. Neobstojí bez levných ruských energií, drtí je čínská konkurence, selhala jejich snaha o energetickou revoluci, fiaskem je rovněž imigrační politika. Německo je vnitřně podinvestované, chybí mu političtí lídři a i vzdělávací systém kolabuje. Nedostatečné matematické znalosti mladých vyjdou zemi do konce století na 15 bilionů dolarů ve zhaceném výkonu. Německo je prostě zdrcujícím a odstrašujícím příkladem, jak prosperující zemi za pár let rozloží zelený populismus a levicový progresivismus. Tedy ty samé ideologie, jež zhusta zastává i Brusel a která tudíž oslabují nejen německou ekonomiku, a tedy bezpečnost, ale i to celounijní.
Supi už se na německou kořist slétají, avšak ani to Brusel příliš nevzrušuje. Mezinárodní fondy nyní sází desítky miliard korun na pád německé ekonomiky a jejích největších firem typu Volkswagenu nebo Deutsche Bank. Německo dle nich totiž páchá ekonomickou sebevraždu. Podle šéfa jednoho z těchto fondu, londýnského Marshall Wace, vedla populistická opatření německých vlád k odpojování jaderných a uhelných elektráren. Nyní proto zemi zůstávají z velké části vlastně jen plynové zdroje, kdykoli panuje nepřízeň počasí taková, že obnovitelné zdroje nevyrábí elektřiny dost.
Dodejme, že plyn v důsledku války na Ukrajině musí Německo ovšem dovážet ze světa dráže, než když jej ještě mělo potrubně z Ruska.
Neutěšená energetická situace osudově podvazuje konkurenceschopnost největších německých firem, což se – vedle nástupu čínské konkurence v elektromobilitě a dalších faktorů – podle fondů jako Marshall Wace nebo Qube projeví pádem příslušných německých akcií, na který právě ve velkém sázejí.
Nejnebezpečnější „chcimíři“ dneška nejsou politici označovaní médii hlavního proudu za populisty. Je to establishment v Bruselu nebo v Berlíně, který – navzdory svým proklamacím – evidentně stále nechce pochopit, že kdo chce mír, musí se připravovat na válku. Ne aby útočil, leč aby odstrašil.
Otců nízké inflace je v Česku víc, úplně pravý ani jeden
Lednová inflace v Česku byla nečekaně nízká. Žádný z tuzemských analytiků, ani sama Česká národní banka, nečekal, že bude činit meziročně jen 2,3 procenta. Většinově se expertní odhady pohybovaly kolem úrovně tří procent. Nízká lednová inflace představuje pozitivní signál pro celý letošní rok. Průměrná celoroční inflace, kterou ta lednová celkem výrazně spoluurčuje, by tak letos měla vykázat pouze úroveň 2,4 procenta, což je takřka pětkrát nižší hodnota než ta loňská, čítající 10,7 procenta.
Zatímco k otcovství mimořádně vysoké inflace předchozích let se nikdo moc znát nechtěl, případně se vina za její početí svalovala na toho či onoho nebo to či ono, k otcovství nyní tak nízké inflace se hrdě mají víceří. V čele s vládou a centrální bankou. Pokles inflace je však ve skutečnosti mezinárodní fenomén, který nastává v mnoha zemích světa. Stejně jako její vzestup v roce 2021 byl převážně „dítkem“ zahraničních vlivů, tak je i její současný pokles. Přesto bude nepochybně klíčovým předmětem tuzemského politicko-společenského zápasu.
Vláda se bude s centrální bankou přetahovat o to, kdo za její snížení může, opozice bude tvrdit, že kdyby byla u moci, už by ji snížila dávno, případně by nedopustila její tak markantní vzestup. Stoupenci brzkého přijetí eura, kteří doteď hořekovali nad vysokou inflací, kterou kladli za vinu koruně, se nyní přeorientují zřejmě na nářek nad slábnutím právě koruny. Inflace čítající 2,3 procenta totiž v takzvaně harmonizovaném vyjádření – které používá Eurostat – odpovídá po příslušném přepočtu inflaci 2,7 procenta. Ta je nižší než inflace celé eurozóny, která dle Eurostatu – tedy harmonizovaně – představuje 2,8 procenta. Vskutku, Česko vykazuje nižší inflaci než eurozóna jako celek. A současně též podprůměrnou inflaci v rámci EU. S takovou se ovšem těžko argumentuje, že pokud by Česko platilo eurem, byla by inflace nižší.
Náhle je zřejmé, proč stoupenci eura svoji zteč za jeho přijetí načasovali hned do prvních týdnů letoška. Postupně by se jim totiž zavřelo „okno příležitosti“. Z hlediska veřejnosti letos už růst spotřebitelských cen nebude kdovíjak palčivým problémem. Navíc nejspíše bude celoročně podprůměrný v rámci EU, takže příběh, byť falešný, o tom, že s eurem by byla inflace nižší, už nebude ve společnosti nalézat zdaleka takovou pozornost jako dosud. Lidi bude pálit něco jiného.
Naopak stoupenci setrvání s korunou nyní jistě vyrukují s tezí, že česká měna inflací vinna není, když ji tedy eurozóna má vyšší. A když ji mají vyšší i všechny okolní země, s nimiž se tak často poměřujeme.
Vždyť v Polsku a na Slovensku činí inflace podle rovněž tento (minulý) týden zveřejněných dat 3,9 procenta. V Maďarsku pak podle již dříve zveřejněných údajů 3,8 procenta. Německo také již svoji meziroční inflaci zveřejnilo dříve, činí 2,9 procenta.
Lednová česká inflace je nečekaně nízká navzdory tomu, že někteří očekávali mírnější růst cen elektřiny. Patří mezi ně i premiér Fiala. Na tiskové konferenci loni koncem října k cenám elektřiny v roce 2024 pravil, že „protože cena silové elektřiny klesá, tak budou lidé platit převážně stejně jako letos (v roce 2023, pozn. red.) nebo v průměru maximálně o jednotky procent více.“
To se ale tak úplně nenaplnilo.
Cena elektřiny pro domácnosti totiž v lednu 2024 meziměsíčně vzrostla o 12,1 procenta, meziročně pak dokonce o 13,3 procenta. To tedy úplně není zdražení v rozsahu „maximálně jednotek procent“.
Premiér Fiala přitom svůj odhad pronesl v kontextu debaty o nárůstu regulované složky cen energií od ledna 2024.
Lednová nižší než předpokládaná inflace je pak z hlediska České národní banky nejen „obnovením cenové stability,“ jak hned po oznámení statistiků napsal na síti X guvernér Aleš Michl, ale do jisté míry také bolehlavem. Nízká inflace totiž umocňuje sázky mezinárodních devizových obchodníků na letošní vskutku razantní pokles úrokových sazeb v podání ČNB. Tyto sázky ale citelně oslabují korunu. A to zjevně více, než by si ČNB přála.
Pokud by kurs koruny měl zůstat na současné úrovni, zhruba v pásmu od 25 do 25,50 za euro, ČNB tudíž zmírní razanci snižování úrokových měr, případně si v něm dá dokonce přestávku, jak řekl už minulý týden člen bankovní rady ČNB Jan Kubíček. ČNB totiž pro konec letošního roku prognózuje kurs kolem úrovně 24,40 za euro.
Nyní se proto také o slovní intervenci pokusil guvernér Michl, ve zmíněném postu na síti X. Oslabování koruny vypíchl na prvním místě coby proinflační riziko. A dodal, čímž vlastně zopakoval uvedená Kubíčkova slova, že oslabování měny je důvodem, „proč úrokové sazby snižovat opatrně a proč proces snižování sazeb můžeme kdykoliv zastavit.“
Koruna v reakci na toto Michlovo čtvrteční vyjádření zpevnila, během několika hodin ale jen za 25,52 na 25,42 koruny za euro. Zřejmě tak tedy bude třeba dalších – zatím slovních – intervencí.
Bolest koruny může trvat tak dlouho, dokud se do Česka nevrátí ekonomický růst
Její slábnutí je daní za výrazné reálné zhodnocování let 2020 až 2023.
Letošní oslabení české koruny vůči euru, o 2,8 procenta, je nejvýraznější mezi všemi měnami regionu Evropy, Blízkého východu a Afriky (takzvaný EMEA region), konstatuje agentura Bloomberg ve své analýze kondice české měny (viz níže). Přitom v blízké době není zvrácení tohoto trendu pravděpodobné, dodává agentura. Důvodem je prý to, že Česká národní banka bude pokračovat v uvolňování své měnové politiky v podobě snižování klíčových úrokových sazeb. K tomu ji přiměje snižující se inflace a zároveň jen dýchavičný ekonomický růst Česka.
Bloomberg ale podotýká, že sedmiprocentní nominální znehodnocení české měny, k němuž došlo v době od loňského prvního čtvrtletí, částečně odráží její naopak prudké reálné efektivní zhodnocení v předešlých třech letech.
Vskutku, podle údajů švýcarské Banky pro mezinárodní platby na světě těžko hledat měnu, která od roku 2020 do loňska vykázala tak výrazné zhodnocení v reálném efektivním vyjádření. Reálný efektivní kurs se od toho prostého nominálního – jejž známe třeba ze směnáren – liší v tom, že zohledňuje inflační vývoj a je zároveň vztažen k měnám klíčových obchodních partnerů. Poskytuje tak vlastně realističtější obrázek toho, jak si daná měna stojí.
V oněch třech letech předcházejících loňskému prvnímu čtvrtletí, tedy převážně v letech 2020 až 2022, po něž reálný efektivní kurs koruny zhodnocoval průměrně více než osmiprocentním tempem ročně, jak vypočítává agentura Bloomberg, takto korunu vzhůru podle ní táhla převážně měnová politika České národní banky, nikoli hospodářská výkonnost Česka.
Nynější nominální oslabování české měny je tedy do značné míry „daní“ za její výrazný vzestup – zejména v reálném efektivním vyjádření – právě od roku 2020 až do začátku roku 2023. Připomeňme, že ČNB v roce 2022 opakovaně přistoupila k intervenci za silnější korunu prostřednictvím prodeje části svých devizových rezerv. Ty však i přesto nadále – dle aktuálních dat databáze CEIC – zůstávají v poměru k HDP třetí největší na světě, po těch švýcarských a singapurských.
Nominální efektivní směnný kurs koruny – tedy její nominální kurs vztažený k měnám klíčových obchodních partnerů České republiky – zhodnotil podle Bloombergu od konce roku 2020 do března 2023 o dvanáct procent, přičemž od té doby sedm procent ztratil. I z tohoto vyjádření je patrné, že nynější slábnutí koruny částečně kompenzuje její předchozí poměrně výrazné zpevňování.
I když tedy v blízké době nelze čekat zvrat nynějšího nominálního slábnutí koruny, jak dále uvádí Bloomberg, rostoucí konkurenceschopnost českého vývozu – daná právě oslabením české měny – by měla prostřednictvím postupného dalšího zlepšení bilance zahraničního obchodu ČR střednědobě zajistit stabilizaci jejího kursu a opětovné posilování, nejspíše spuštěné ale až obnovením výraznějšího ekonomického růstu. V letošním roce by růst české ekonomiky měl činit jen 0,6 procenta, jak plyne z nejnovější prognózy ČNB, a nelze zcela vyloučit, že jako loni i letos růst skončí v záporu, zejména budou-li přetrvávat hospodářské potíže Německa či zhmotní-li se některá z geopolitických hrozeb.
Bloomberg si také všímá jen poměrně slabé reakce koruny na slovní intervenci guvernéra ČNB Aleše Michla 16. 2. Ten slábnutí koruny jmenoval na prvním místě mezi proinflačními riziky a upozornil, že bude-li přetrvávat, centrální banka zmírní tempo snižování svých úrokových sazeb, případně jej úplně pozastaví. Koruna v reakci sice zpevnila, ale jen právě slabě, což naznačuje, že ČNB může být nakonec nucena přistoupit k razantnějším krokům, včetně intervence v podobě prodeje další části svých devizových rezerv.
K obnovení růstu české ekonomiky podle Bloombergu dojde nejpravděpodobněji tehdy, až se zvýší zahraniční poptávka, zejména eurozóny. Poptávku eurozóny nejspíše výrazně ovlivní to, dodává agentura, kdy Evropská centrální banka zahájí snižování svých úrokových sazeb a v jakém tempu k němu bude poté docházet. Bloomberg předpokládá, že rozpětí v úrokových sazbách koruny a eura se nyní bude ještě nějaký čas snižovat, neboť ČNB již redukci sazeb zahájila. Snižování tohoto rozpětí zesílí tlak na pokles mezinárodní poptávky po koruně a potenciálně na její další oslabení.
Strukturální potíže české ekonomiky, jako je nedostatek vhodné pracovní síly, vysoká závislost na automobilové výrobě nebo omezení technologického rázu typu relativně vysoké energetické náročnosti výroby, pak zvyšují dlouhodobou zranitelnost koruny, uzavírá Bloomberg.
Premiérova slova, že elektřina domácnostem zdraží letos maximálně o jednotky procent se nenaplnila
Protože ale i tak má Česko citelně nižší inflaci než okolní země, guvernér Michl na síti X už tlačí slábnoucí korunu výš.
Meziroční inflace v Česku vykázala hodnotu 2,3 procenta. Tak nízkou hodnotu nikdo z tuzemských analytiků nečekal. A nečekala ji ani Česká národní banka. Jak analytici, tak centrální banka vyhlíželi inflaci zhruba tříprocentní.
Míra inflace v Česku je tak citelně nižší než v okolních zemích. V Polsku a na Slovensku činí podle dnes (16. 2.) zveřejněných dat 3,9 procenta. V Maďarsku pak podle již dříve zveřejněných údajů 3,8 procenta. Německo také již svoji meziroční inflaci zveřejnilo dříve, činí 2,9 procenta. Rakousko teprve svoji lednovou inflaci zveřejní, a to ve čtvrtek tento týden.
Všechna tato data jsou údaji národních statistických úřadů. Jejich metodika se odlišuje od metodiky Eurostatu, který primárně sleduje takzvanou harmonizovanou, tedy mezinárodně plně srovnatelnou inflaci. Český statistický úřad přepočítává inflaci právě i dle metodiky Eurostatu. Harmonizovaná inflace v Česku činila v lednu meziročně 2,7 procenta. Byla tedy vyšší než již uvedená tuzemská inflace měřená metodikou ČSÚ.
I tak však harmonizovaná inflace v ČR byla v lednu nižší než v okolních zemích, jež platí eurem. V Německu činí lednová harmonizovaná inflace meziročně 3,1 procenta, v Rakousku a na Slovensku pak dokonce shodně 4,3 procenta. Harmonizovaná inflace pro celou eurozónu pak za leden činí 2,8 procenta, takže i ta je vyšší – o 0,1 procentního bodu – než harmonizovaná inflace česká.
Lednová česká inflace je nečekaně nízká navzdory tomu, že někteří očekávali mírnější růst cen elektřiny. Patří mezi ně i premiér Fiala. Na tiskové konferenci loni koncem října k cenám elektřiny v roce 2024 uvedl, že „protože cena silové elektřiny klesá, tak budou lidé platit převážně stejně jako letos nebo v průměru maximálně o jednotky procent více.“
To se ale tak úplně nenaplnilo.
Cena elektřiny pro domácnosti totiž letos v lednu meziměsíčně vzrostla o 12,1 procenta, meziročně pak dokonce o 13,3 procenta. To tedy není zdražení v rozsahu „maximálně jednotek procent“.
Premiér Fiala přitom svůj odhad pronesl v kontextu debaty o nárůstu regulované složky cen energií od ledna 2024.
Nižší než předpokládaná inflace ledna 2024 je pak z hlediska České národní banky nejen „obnovením cenové stability,“ jak napsal na síti X guvernér Aleš Michl, ale do jisté míry také bolehlavem. Nízká inflace totiž umocňuje sázky mezinárodních devizových obchodníků na letošní vskutku razantní pokles úrokových sazeb v podání ČNB. Tyto sázky ale citelně oslabují korunu. A to zjevně více, než by si ČNB přála.
Inflace dramaticky klesla
Je poprvé od června 2021 v tolerančním pásmu ČNB pro cílování inflace. Je nižší než na Slovensku, v Rakousku, v Maďarsku, v Polsku i než v Německu, pod průměrem eurozóny.
Lednová inflace činila 2,3 procenta v meziročním vyjádření a rovná 1,5 procenta ve vyjádření meziměsíčním. Poprvé za celé období od června 2021 tak skončila v tolerančním pásmu ČNB pro cílování inflace. Je nejnižší od března 2021. Lednová inflace do značné míry určí i letos, podobně jako loni, úroveň celkové inflace, tedy průměrné celoroční míry inflace. Ta by tak letos měla činit 2,3 procenta, což značí znatelný pokles oproti loňským 10,7 procenta.
Přijatelná prognózovaná úroveň lednové inflace vychází z předpokladu poměrně mírného přecenění začátku letošního roku, zejména v oblasti cen energií. Citelný nárůst regulované složky cen energií sice působí proinflačně, nicméně burzovní ceny energií naopak vykazují znatelný protiinflační tlak. V lednu navíc klesaly ceny většiny potravin, a to jak kvůli předchozím dramatickém snížení výrobních cen zemědělců, jež je jedno z nejvýraznějších v historii ČR, tak i kvůli snížení DPH na potraviny, které vstoupilo v platnost začátkem roku s konsolidačním balíčkem. Proinflačně ale působil vývoj cen v oblasti gastronomických provozů, které se kromě jiného musely popasovat s poměrně výrazným navýšením DPH u čepovaného piva. Stěžejním důvodem přijatelné lednové míry inflace je ale odeznění efektu energetického úsporného tarifu, jenž v posledních třech měsících roku 2022 inflaci statisticky snížil, takže ji v posledních třech měsících loňska zase v meziročním pohledu opticky navyšoval. Tato zkreslení však už z letošní lednové inflace vymizela, což výrazně přispívá k citelnému poklesu meziroční inflace mezi prosincem 2023 (6,9 procenta) a lednem 2024 (ona 2,3 procenta).
Inflace v ČR je tedy nižší než na Slovensku (předběžný údaj Eurostatu je 4,3 procenta, dle slovenských statistiků je 3,9 procenta), v Rakousku (Eurostat má rovněž 4,3 procenta), v Polsku (odhad trhu je 4,1 procenta,) i než v Maďarsku (tam již lednová inflace byla zveřejněna, činí 3,8 procenta,). V Německu je lednová inflace podle tamních statistiků 2,9 procenta, a podle odhadu Eurostatu 3,1 procenta.
V celé eurozóně byla lednová inflace 2,8 %, jak plyne z předběžných údajů Eurostatu. Inflace v Česku tedy je nižší než v eurozóně.
Koruna v reakci na nová čísla k inflaci znatelně oslabuje. Trh totiž zvyšuje své sázky na výraznou redukci úrokových sazeb ČNB v letošním roce.
Cena emisních povolenek EU nebývale padá
A i kvůli tomu také akcie ČEZ; podle analytiků svých loňských maxim v příštích dvanácti měsících ani náhodou nedosáhnou.
Loni v únoru cena emisní povolenky EU vystřelila na historicky rekordní úroveň, na více než 100 eur za kus. Jenže od té doby jsou povolenky ve volném pádu. Dnes se povolenka prodává o takřka 45 procent levněji, za cenu kolem 55,50 eura. Přitom experti vyhlížejí další citelný propad. Povolenka by měla stát pouze 35 eur, míní například Per Lekander, generální ředitel londýnského fondu Clean Energy Transition.
Pokud by povolenka skutečně vyšla na 35 eur, bude to její nejnižší cena za celé období od začátku února 2021. Nynější cena 55,50 eura představuje prakticky nejnižší cenu od října 2021, tedy ještě od doby před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, jejíž důsledky uvrhly mnohé země EU do tísnivé energetické situace.
Jenže cena plynu v EU výrazně klesá, navzdory odstřihávání Unie od ruských dodávek. Referenční cena plynu pro země EU, vycházející z obchodování na příslušné nizozemské burze, spadla za poslední rok o bezmála 53 procent. Navíc se daří obnovovat plnou výrobu v hydroelektrárnách a zejména ve Francii také v elektrárnách jaderných. K tomu všemu, svítí-li sluníčko či fouká-li vítr, poskytují dostatek elektřiny také obnovitelné zdroje. Společně s útlumem průmyslové výroby – jenž například v Německu nabývá fatálních rozměrů – to vše ústí v razantní pokles sháňky po povolenkách. Ty si elektrárny nebo velké podniky typu oceláren či cementáren musí kupovat, aby mohly vyrábět za využití fosilní energie, tedy zejména té z uhlí a plynu.
Na další pokles cen povolenek nyní příslušné investiční fondy sází s mimořádnou intenzitou, o čemž svědčí prudký vzestup jejich takzvaných „krátkých pozic“ (viz graf Bloombergu níže). Ty znamenají právě spekulování na pokles.
Povolenky ale zlevňují nejen z důvodu propadu poptávky po nich. Koncem roku 2022 EU rozhodla prodat povolenky za 20 miliard eur, aby tak získala zdroje na svůj program RePower EU. Ten má členským zemím usnadňovat odklon od dodávek ruského plynu. V rámci tohoto programu mají členské země EU prodávat povolenky, které by jinak prodávaly až o několik let později, aby tak právě mohly co nejdříve financovat svůj odklon od ruského plynu. Tím pádem se „do oběhu“ dostane s předstihem více povolenek, než se jich tam mělo dostat původně, nebýt války na Ukrajině.
To, že tak má být „v oběhu“ více povolenek dříve, než se čekalo, ale bude zase zřejmě kompenzováno tím, že jich v budoucích letech půjde „do oběhu“ méně. Dochází tedy k přechodnému uvolnění podmínek na trhu s povolenkami, pročež také právě klesá cena povolenek. Jenže tyto podmínky budou zase utaženy – a to silněji, než se původně předpokládalo.
Na trhu s povolenkami každopádně vzniká značná nejistota, neboť se pořádně neví, kolik povolenek Brusel nakonec umožní prodat. S jejich klesající cenou se jich totiž musí prodávat tím více, aby se skutečně zajistil kapitál ve výši, jakou si Brusel předsevzal, tedy oněch 20 miliard eur.
Pokles cen povolenek společně s poklesem cen plynu způsobuje výrazný propad cen elektřiny v EU. Například v Německu cena elektřiny prodávané na burze na rok dopředu za posledních dvanáct měsíců spadla o zhruba 55 procent. Ruku v ruce s tím klesá také burzovní cena elektřiny v Česku. Cena základního kontraktu ČR na rok dopředu klesla za posledních dvanáct měsíců o bezmála 49 procent. Burzovní elektřina v Česku je tak nyní nejlevnější od srpna 2021.
Rapidní pokles burzovní ceny elektřiny v Německu či Česku je stěžejním důvodem současného propadu cen akcií ČEZ. Dalším zásadním důvodem je ovšem zjevná bezradnost české vlády stran možného postátnění ČEZ a vůbec celé budoucnosti tuzemské energetiky. Akcie ČEZ v porovnání s vrcholem loňského května ztratily do dnešního dne (14. 2.) zhruba 33 procent své hodnoty. Žádný jejich „odraz ode dna“ ale analytici neočekávají. Dnes vydala své nové doporučení Erste Banka. Akcie ČEZ doporučuje „držet“, zatímco dosud radila „akumulaci“. Za rok se podle banky budou akcie ČEZ prodávat jen nepatrně výše než nyní, za 848 korun. Nyní stojí 822 korun.
V konsensu analytiků pak v příštích dvanácti měsících akcie ČEZ zhodnotí pouze o 5,5 procenta. Setrvá tedy výrazně – v rozsahu několika desítek procent – pod svými loňskými maximy.
