.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Nová vlna zdražení bude souviset se zavedením uhlíkového cla neboli emisních povolenek na dovoz
Emisní povolenky na dovoz čili uhlíkové clo, které EU bez výraznějšího zájmu médií naplno zavádí za půldruhého měsíce, hned zkraje roku 2026, zásadně poškodí některé sektory české ekonomiky. Ohrozí zaměstnanost a vyvolá inflační tlaky, aniž by země mimo EU byly zásadněji dotčeny. Plyne to z článku v odborném žurnálu Energy Economics, který dopady uhlíkového cla podrobuje zevrubné analýze.
Definitivně bylo uhlíkové clo schváleno v květnu 2023 coby součást balíku Fit for 55 a například produkce cementu v Česku klesne kvůli těmto novým povolenkám na dovoz o 15 %, výroba oceli dokonce o 20 %. Na Slovensku podle zmíněné analýzy ale produkce oceli klesne dokonce o 55 % a v Maďarsku zase výroba hnojiv o více než 40 %. To bude mít nepříznivý dopad na zaměstnanost v daných sektorech.
V Česku už je nyní vážně ohrožena prvovýroba oceli, která tak může po 160 let z českých zemí zcela zmizet. Klíčovým důvodem jsou právě povolenky.
Nové povolenky na dovoz dále podpoří inflační tlaky, které budou nejen v uvedených zemích sílit kvůli dražší výstavbě nemovitostí či dražší zemědělské výrobě nebo třeba zvýšení cen vstupů autoprůmyslu, již tak nyní v EU těžce zkoušeného. V důsledku tak v Česku zdraží bydlení, potraviny, ale také třeba cestování, resp. letenky, neboť letecká doprava a související infrastruktura představují velkého konzumenta oceli (upotřebené na výrobu letadel i součástí do nich, výstavbu letištních hal či hangárů, přistávacích ploch atp.)
Nové povolenky EU na dovoz jsou sice primárně namířeny proti zemím mimo EU, které produkují bez emisních povolenek nebo při jejich výrazně nižší ceně. Tyto ekonomiky ale uhlíkové clo EU paradoxně zdaleka nepoškodí tolik jako ekonomiky samotné EU, zejména její východní části. Důvodem je fakt, že EU postupně s náběhem povolenek na dovoz ukončí přidělování průmyslových povolenek EU ETS1 zdarma. Volné přidělování Brusel umožňuje z velké části v obavě eurounijního průmyslu ze ztráty konkurenceschopnosti vůči zemím mimo EU, které povolenky nezavedly nebo je mají levnější. Tato obava však podle Bruselu začne být se zavedením uhlíkového cla lichá.
Ukončení přidělování povolenek EU ETS1 zdarma bude tlačit cenu těchto povolenek vzhůru, což zasáhne zejména země východní části EU, které jsou obecně chudší a stále si s sebou táhnou zátěž energeticky nehospodárné průmyslové výroby z doby socialismu před pádem železné opony. Tento druhý efekt stažení povolenek zdarma v řadě sektorů, a zejména v zemích východní části EU, převáží první ochranářský efekt v podobě vzestupu protekcionismu v souvislosti se zavedením uhlíkového cla.
Dopad na jednotlivá nejvíce zatížená odvětví zachycují grafy níže, které pocházejí ze zmíněného odborného článku v žurnálu Energy Economics, jenž vyšel letos v únoru (viz https://sciencedirect.com/science/article/pii/S014098832400848X#fn12). Grafy zachycují také to, že dopad na některé země EU bude mnohem tíživější než na země mimo EU (které jsou v pravé části daných grafů).
Emisní povolenky EU na dovoz se zpočátku budou týkat odvětví produkce základních surovin cementu, oceli a železa, hliníku, hnojiv, elektřiny a vodíku. Sazba uhlíkového cla neboli cena povolenek na dovoz se bude vypočítávat tak, že se od průměrné týdenní aukční ceny průmyslových povolenek EU ETS1 odečte nákladnost výrobního využití oxidu uhličitého, případně dalších skleníkových plynů v zemích, které do EU vyvážejí. Přitom, samozřejmě, čím vyšší bude obsah uhlíku či jeho ekvivalentu ve zboží dováženém do EU ze zemí mimo ni, tím vyšší bude sazba uhlíkového cla čili cena potřebných emisních povolenek na dovoz.
EU bude představovat „světovou laboratoř“ pro posouzení dopadu emisních povolenek na dovoz. Podobné opatření totiž dosud nikde na světě zavedeno nebylo, s určitou výjimkou amerického státu Kalifornie a kanadské provincie Quebec, které se však s uhlíkovým clem rozhodly experimentovat v omezenější míře, než se chystá EU, a v přirozeně menším rozsahu daném velikostí dotčených trhů.
Akcie polského majitele Unipetrolu prudce rostou, Češi si připlácí za paliva
Orlen těží z růstu rafinačních marží, který způsobují ukrajinské útoky na ruské rafinérie
Akcie polského energetického podniku Orlen prudce rostou. Od začátku letošního roku přidaly na varšavské burze zhruba 120 procent a před přibližně dvěma týdny historicky vůbec poprvé uzavřely nad psychologickou hranicí 100 zlotých za kus. V pátek uzavřely na hodnotě 104 zlotých za akcii, což je nový dějinný rekord.
Podnik, jenž vlastní také rafinérie v Česku, neboť pod jeho křídla spadá Unipetrol, těží zejména z nárůstu rafinačních marží. Modelová rafinační marže Orlenu letos od ledna do října vzrostla o přibližně 124 procent, když v říjnu činila 16,6 dolaru na barel. Pro srovnání, roku 2019, tedy v posledním roce před pandemií covidu a válkou na Ukrajině, činila tehdejší průměrná modelová rafinační marže Orlenu jen 5,1 dolaru na barel. Nyní je tedy více než trojnásobná. Rafinační marže Orlenu představuje na barel ropy přepočtený rozdíl mezi tržbami z prodeje ropných produktů typu benzínu či motorové nafty a náklady v podobě hlavně surové ropy a z malé části zemního plynu.
Růst rafinační marže Orlenu pomáhá vysvětlovat, proč čeští řidiči dnes platí za pohonné hmoty znatelně více než zmíněného roku 2019, přestože korunová cena barelu ropy Brent se v posledních měsících, zhruba od přelomu srpna a září, pohybuje na srovnatelných úrovních jako právě roku 2019. Benzín je nyní v Česku o zhruba 1,60 Kč/l dražší než tehdy, motorová nafta o 1,10 Kč/l. Přičemž ovšem roku 2021 došlo ke snížení spotřební daně z ní o korunu na litr. Pokud by se spotřební daň z nafty nezměnila, ta by dnes byla dokonce o zhruba dvě koruny vyšší než před šesti lety. Pohonné hmoty v ČR jsou tak dnes fakticky v průměru o takřka dvě koruny na litr draží než roku 2019, i když tedy současná cena surové ropy v přepočtu do korun je plně srovnatelná s tou tehdejší.
Rafinační marže Orlenu by přitom měly zůstat poměrně vysoké i v listopadu a v dalších měsících. Zlepšují vyhlíženou ziskovost celého podniku, která pak láká další a další investory do jeho akcií. Těm motoristům – polským, českým i jiným –, kteří vlastní akcie Orlenu se tedy jimi placené vyšší ceny pohonných hmot vrací v podobě růstu ceny akcií polského podniku.
Klíčovým důvodem růstu marží Orlenu jsou ukrajinské úroky na rafinérie v Rusku. Ukrajinské síly v poslední době natolik zefektivnily využívání dronů v hloubi ruského území, že jsou schopny vyřazovat z provozu podstatnou část ruské rafinační kapacity na týdny, ba měsíce. Například v minulých dnech se ukrajinská armáda přihlásila k dronovému útoku na rafinérii ruského státem ovládaného podniku Rosněfť v Rjazani, zhruba 200 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Daná rafinérie patří mezi pětici největších v Rusku.
Od letošního léta je v důsledku zejména právě ukrajinských útoků ruská rafinační kapacita znatelně pod úrovní svého předchozího pětiletého minima (viz graf níže; bílá vs. fialová křivka).
Část rafinační kapacity Ruska se vlivem ukrajinských úderů dokonce ztrácí nenávratně. Z celosvětového pohledu pak tedy naplno funguje menší počet rafinérií, snižuje se konkurence mezi nimi, takže si mohou účtovat vyšší marže.
Netýká se to jen rafinérií Orlenu, jde o globální fenomén, jejž navíc podpořily i říjnové sankce americké administrativy prezidenta Donalda Trumpa na ruské ropné podniky Lukoil a zmíněnou Rosněfť.
Rafinační marže stoupají nejen v Evropě, ale také v Asii či Americe, podle dat Bloombergu jsou pro tuto část roku nejvyšší minimálně od roku 2018 (viz graf níže; od shora dolů po řadě zachycuje vývoj marží v Evropě, v Asii a v Americe). Pozornosti investorů to neuniká. Akcie texaského provozovatele rafinérií Valero letos poskočily o zhruba 50 procent a v pátek uzavřely na dějinném rekordu bezmála 182 dolarů za kus. Akcie tureckého podniku Turkiye Petrol Rafinerileri jsou letos nahoře o přibližně 40 procent (byť v přepočtu do dolarů o zhruba dvacet procent), přičemž v těchto dnech uzavírají kolem své historicky rekordní hodnoty zhruba 200 lir za kus.
I když se obchodníci s ropou obávají spíše jejího globálního přebytku, kterážto obava tlačí cenu dolů, zpracovatelé ropy – rafinérie – navyšují zisky díky popsané redukci globální rafinační kapacity.
Fotbalista Mbappé žádá od Paris Saint-Germain historicky rekordní odškodnění – 5,8 miliardy korun
Větší majetek, než odpovídá výši odškodnění, má jen zhruba 80 Čechů
Fotbalista Kylian Mbappé, nynější hvězda Realu Madrid, žádá mimořádně vysoké odškodnění po svém předchozím klubu Paris Saint-Germain. Jedná se o zhruba 240 milionů eur čili 5,8 miliardy korun.
Podle dostupných údajů jde o částku, která je o řád vyšší, než byly v celé historii ty dosud nejvyšší sumy vyplacené ve sporech mezi hráči a kluby. O mimořádné výši požadovaného odškodnění svědčí i to, že pokud by jej soud Mbappému přiřkl, a Mbappé přitom jinak nedisponoval vůbec žádným jiným majetkem, rázem by – jen na základě vyplaceného odškodnění – větším majetkem než fotbalová star disponovalo jen zhruba 80 Čechů, alespoň vyjdeme-li z letošního žebříčku nebohatších lidí v ČR dle Forbesu.
U pařížského soudu v pondělí Mbappého právníci argumentovali, že klub známý také pod zkratkou PSG dluží fotbalistovi danou sumu kvůli způsobu, jak s ním zacházel ke konci jeho angažmá v Paříži.
Roku 2023 Mbappé odmítl prodloužení kontraktu s PSG, a nastal spor, v jehož rámci mu klub snížil plat a odměny a přeřadil ho na soupisku druhořadých hráčů. Ušlé finanční prostředky mu podle fotbalisty dluží, PSG prý ale také Mbappému způsobil morální újmu. Mbappé během sporu s PSG, roku 2023, ovšem také odmítl přestup do saúdskoarabského klubu Al Hilal, jenž by pařížskému klubu vynesl 300 milionů eur (7,3 miliardy korun dle dnešního kursu). Nakonec se Mbappé upsal právě Realu Madrid, ovšem v rámci volného transferu. Za madridský velkoklub hraje od loňska.
PSG tak vyrazil do protiútoku a u soudu žádá po Mbappém 180 milionů dolarů (4,4 miliardy korun), které mají částečně kompenzovat finanční újmu spjatou s tím, že ztroskotal přestup do Al Hillalu.
Snížení DPH na nealko a osvobození spropitného připraví státní rozpočet o 2 až 3 miliardy ročně
Kontrola marží řetězců následuje kroky Maďarska či Rumunska
Snížení DPH na podávání nealkoholických nápojů v gastronomii z 21 % na 12 %, které chystá vznikající vláda, by snížilo příjmy státního rozpočtu přibližně o 1,5 miliardy Kč ročně. Dopad na ceny pro zákazníky by však byl omezený – zkušenosti ukazují, že podniky snížení sazby obvykle plně nepřenesou do cen. Část úspory si ponechávají jako vyšší marži, takže opatření pomáhá spíše podnikatelům v gastronomii než spotřebitelům.
Osvobození spropitného od daně z příjmů, další z plánovaných opatření nové vlády, by mělo na rozpočet jen zanedbatelný dopad – řádově okolo 1 miliardy Kč ročně –, protože značná část spropitného se již nyní nezdaňuje. Opatření by ale mohlo zlepšit postavení zaměstnanců – pokud by se spropitné začalo oficiálně vykazovat, mohlo by přispět k vyšší transparentnosti jejich příjmů. To jim pomůže například při žádosti o hypotéku.
Třetí z plánovaných kroků rodícího se kabinetu v oblasti gastropodnikání, omezení marží obchodních řetězců, jde ve šlépějích například Maďarska či Rumunska, které se k podobně regulaci uchýlily v poslední době, a to zejména u základních potravin. Maďarsko od roku 2025 stanovilo maximální přirážku 10 % pro vybrané potraviny, což krátkodobě snížilo ceny, ale vedlo i k omezení nabídky a přesunu marží na jiné zboží. Rumunsko opatření periodicky prodlužuje a doprovází ho kontrolami trhu. Třeba taková Francie volí mírnější, spíše dobrovolný přístup založený na dohodách s obchodníky a větší transparentnosti cen.
Ukazuje se, že administrativní stropy marží mohou krátkodobě zbrzdit růst cen, ale současně narušují fungování trhu.
Nová vláda chce obcím vzít výnos z pokut z radarů měřících rychlost projíždějících aut
Obcím a městům v Česku by se tak zavřel jejich zlatý důl, nejvíce by zaplakali ve Vimperku, Slavkově u Brna nebo v Hranicích na Moravě
Bez nutnosti zvyšovat daně, žádat o dotace či snižovat výdaje dokázaly některé české obce a města zlepšit své hospodaření. Stačí vhodně umístěný radar, důsledná administrativa a trochu trpělivosti. Pokuty za dopravní přestupky, zejména za překročení rychlosti, se totiž v některých městech staly stabilním a vítaným zdrojem příjmů – často výnosnějším než menší místní daně. Vznikající vláda však ve svém programovém prohlášení hlásá, že obcím výdělek z radarů uzme. Stal by se pak příjmem Státního fondu dopravní infrastruktury. Obcím by zůstala pouze ta část výnosu z pokut, která pokrývá náklady, které s radary mají, jako je nájem či údržba.
Obcím by se tak zavřel zlatý důl. Nejde přitom o nic skrytého či nezákonného – spíše o nenápadný, leč překvapivě výnosný nástroj fiskální politiky na úrovni samospráv. Každá obálka s pruhem tak není jen výchovným nástrojem, ale i přímým přísunem hotovosti do obecní kasy.
Rozdíly mezi jednotlivými městy a obcemi jsou však značné. Zatímco někde řidiči „přispívají“ na provoz města v řádu stokorun ročně, v přepočtu na obyvatele, jinde už částky šplhají ke čtyřciferným hodnotám. A to už zdaleka nejsou jednotlivé výjimky, ale o důmyslně nastavený systém, jehož výstupem je konkrétní rozpočtová položka – často v řádu desítek milionů korun.
Pomyslným vítězem v přepočtu na obyvatele je letos jihočeský Vimperk, který s necelými 17,5 tisíce obyvatel inkasoval za rok 2024 přes 24 milionů korun. To odpovídá přibližně 1 406 korunám na obyvatele. Na paty mu šlape Slavkov u Brna (1 069 Kč), Hranice na Moravě (974 Kč).
Výběr několika dalších měst – například Benešov, Židlochovice, Přeštice, Frýdlant nad Ostravicí či Rosice – ilustruje, že tento způsob rozhodně není okrajovým jevem. Tato skupina menších a středně velkých měst v souhrnu za rok 2024 vybrala více než 196 milionů korun. A to je řeč o necelé desítce. Při plošnějším rozšíření by podobný přístup mohl generovat výnosy v řádu stovek milionů až nižších miliard korun ročně.
Důvodem, proč příjmy z pokut rostou, je mimo jiné rychlý nárůst počtu radarů. V Česku je aktuálně v provozu přes 400 stacionárních a úsekových měřičů rychlosti a další přibývají. S tím, jak se technologie zlevňují a automatizace vyhodnocování zefektivňuje, se zvyšuje i pravděpodobnost, že se na výběru pokut podílí stále více měst.
Je férové dodat, že vysoké výběry pokut nutně neznamenají šikanu řidičů. V mnoha případech se měří na místech s logickým bezpečnostním opodstatněním – u škol, nemocnic či přechodů pro chodce. Města také argumentují, že pokuty nejsou cílem, ale prostředkem
Ať už je motivace jakákoli, jedno je zřejmé – příjmy z pokut se v některých městech staly klíčovou součástí rozpočtu, často tvořící několik procent celkových příjmů. (19.11.2025)