Na otázky CzechIndustry odpovídá Markéta Šichtařová, ředitelka společnosti Next Finance
Na prahu nové civilizace se jmenuje vaše poslední kniha s podtitulem Souhrnná zpráva o stavu světa. V jakém světě tedy existujeme?
Ve světě, který by potenciálně mohl být krásný, protože nikdy v historii lidstvo nedokázalo naakumulovat takové bohatství, vytvářet takové přebytky, a proto dosahovat takové životní úrovně. Ve světe, ve kterém nikdy nebyla míra chudoby nižší než dnes. A přes to všechno současně ve světě, který je nesmírně křehký a který část lidí chce z hlouposti, naivity, zaslepenosti, indoktrinovanosti nebo dokonce ze zlé vůle zničit.
Každá kolektivistická ideologie vždy končí špatně, ať už to v historii byla kolektivistická ideologie označovaná jako bolševismus, národní socialismus, fašismus, maoismus, nebo jakékoliv další variace. A do této rodiny kolektivistických ideologií spadá i ideologie ESG, jejímž nejviditelnějším, ale zdaleka ne jediným projevem, je Green Deal. Mezi další projevy patří například také ilegální imigrace, genderismus, v Americe kritická rasová teorie (která se nám naštěstí zatím ještě celkem vyhýbá), ale také třeba hrozba digitální totality a CBDC neboli digitální měny centrální banky.
A právě o tom je kniha Na prahu nové civilizace, která vychází 1.9.2025. Do té doby je možné knihu předobjednat na stránkách www.nextfinance.cz. Na knize spolupracovala svými konzultacemi řada odborníků, jako například egyptolog prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr., vakcinolog prof. MUDr. Jiří Beran, CSc., klimatolog RNDr. Václav Cílek, CSc., energetik prof. Ing. František Hrdlička, CSc., bývalý viceprezident Svazu průmyslu Ing. Pavel Juříček, Ph.D., ekonom PhDr. Jiří Weigl, CSc. a mnoho dalších. Toto je jen malý namátkový výčet odborníků.
Žijeme v Evropě, jsme součástí Evropské unie, která obrazně řečeno, přešlapuje na místě a hledá sama sebe. Je tomu tak?
Vy to říkáte příliš eufemisticky. Evropa nepřešlapuje na místě, ona ekonomicky couvá. Sice vykazuje oficiálně drobný hospodářský růst, ale když najedete bagrem do fungující fabriky a srovnáte ji se zemí, také statistici bagristovu práci vykáží jako hospodářský růst. Jenomže tahle „práce“ zbourala hodnoty, které byly schopné vytvářet zase jiné hodnoty. Po zbourání fabriky nemáme nic a bagrista nemá co jíst. A přesně takhle se nyní chová Evropa. Desindustrializuje se. Ten vykazovaný hospodářský růst je ve skutečnosti destrukcí hodnot, které vybudovaly poválečné generace. Zdánlivě roste, v realitě stabilní zdroje energie nahrazujeme občasnými zdroji, schopnost produkovat těžký průmysl nahrazujeme nekonkurenceschopností, schopnost práce nahrazujeme zhýčkaností.
A že by se Evropa hledala sama, to bych taky neřekla. Evropa se pomátla a jako jediná oblast světa usiluje nikoliv o zbohatnutí, ale o chudobu. Evropské civilizaci přeskočilo.
Dobře fungující a propojená Evropa je skvělá představa. Jenže… z původně servisní organizace, kterou bruselská administrativa měla být, se stala instituce, jež stále více rozhoduje o vývoji, kterým se budeme ubírat a členské země souhlasně pokyvují hlavou. Proč?
Protože každá civilizace v závěrečné fázi svého úpadku prochází obdobím tak široké komplexity, kde vytváření hodnot je nahrazováno byrokracií produkující další byrokracii. Je to poslední civilizační fáze, po které přichází zánik a nahrazení původní civilizace civilizací novou, jednodušší, funkčnější, efektivnější. A v tomto bodě se nacházíme. Už se to nedá zreformovat, už se to dá jenom rozbít a nahradit novým funkčním uspořádáním, které opět bude založené na hledání efektivity.
Evropský parlament je samostatná kapitola. Místo toho, aby poslanci řešili, jak to udělat, aby Unie prosperovala a lidem se v ní žilo dobře, tak vytvářejí frakce, zabývají se zástupnými problémy, diskutují a hlasují o něčem, čemu často nerozumí. Navíc jejich počet 720 členů z něj dělá těžkopádnou instituci. Zájmy země, za kterou byli vysláni, jdou stranou. Trochu připomíná starověký Řím…Netrpí tím naše suverenita a prosperita?
Teď jste to trefil. Když jste řekl, že to připomíná starověký Řím, tak tím zjevně máte na mysli tu fázi Říma, po které došlo ke zhrocení a rozdělení impéria. A to je přesně to, o čem mluvím. Nedává smysl ptát se „proč?“. To je jakási cyklická zákonitost. Tak jako každý živý organismus se narodí, dospěje, zestárne a zemře, tak také civilizace procházejí vývojovými stádii a my jsme v tom posledním. Není potřeba se toho bát. Je to známka že se narodí uspořádání nové, funkčnější.
Tématem dne jsou cla ve výši patnácti procent plus další podmínky, které „určuje“ americký prezident. Názory na dosavadní jednání o nich se různí od výhry až po debakl. Měli bychom se radovat nebo plakat?
Věci nebývají černobílé. Americký prezident udělal mnoho šikovných věcí. Pokud bych měla jmenovat jediný příklad, tak třeba jeho zákaz zavedení CBDC na území USA je ohromným počinem! Ale vedle toho Donald Trump taky mnoho věcí pokazil. A jedna z těch nepovedených věcí jsou právě cla. Co je podstatné pochopit: Americká cla nejsou něčím, co by pomáhalo Americe a ubližovalo zbytku světa. Cla ubližují oběma stranám – té, na které jsou uvalena, i té, která je uvaluje. Takže Američané ublížili i sami sobě. Ale k vaší otázce, zda se radovat, nebo plakat: Je to právě o tom, že mnoho věcí se v USA zlepšilo a mnoho zhoršilo. Není to BUĎ – ANEBO. Konkrétně skrze cla jsme si ale pohoršili úplně všichni.
A pokud jde o zelenou dohodu, nestřílíme si tím góly do vlastní branky?
Vy jste tak eufemistický! Green Deal je pokus o totální destrukci evropské prosperity. Není to cíl, je to jen nástroj. V knize Na prahu nové civilizace to vysvětluju asi na 500 stranách, takže odpusťte, že nyní vám to nejsem schopná popsat ve třech nebo čtyřech větách, ale pokud se dopustím vědomě velkého zjednodušení, funguje to zhruba takto: ESG je ideologie, jejímž motivem je přerozdělování od malých a od jednotlivců směrem ke státu a k největším korporacím. A za tím účelem je používána řada nástrojů. Jedním z nástrojů je záminka globálních klimatických změn a údajné nutnosti dekarbonizace. Za tím účelem existuje Green Deal. Tak například malí a „špinaví“ platí odpustky v podobě emisních povolenek, takto získané peníze jsou přesouvány ke státu a ke korporacím v podobě dotací. Tento mechanismus je jen příklad, ale jeho podstatu můžete dosadit do čehokoliv, co s Green Dealem souvisí. Takže Green Deal je nástroj, přerozdělení peněz je cíl a motiv, a chudoba a destrukce jsou důsledek.
Které zásadní kroky by měl Brusel udělat, aby se Unie vrátila k prosperitě?
Nejprve zrušit Green Deal a potom se rozpustit. Jasně, je to trochu nadsázka, ale ne zase tak velká, protože jak říkám, toto je již v nereformovatelném stadiu. Tahle byrokratická a ideologická rakovina již metastazovala úplně všude.
S další otázkou bych se vrátil na domácí hřiště. Problémů, které volají po řešení, má naše ekonomika řadu. Prvním je plnění státního rozpočtu a s tím spojená rostoucí míra zadlužení státu. Jak z toho?
Pořád se točíme kolem různých aspektů téhož. Stát již za pomoci byrokracie a ideologie narostl do tak obludné podoby, že se to nedá „opravit“, dá se to jen znovu nastartovat. Pod tím si nemusíte představovat nějakou krvavou revoluci. Takovým restartem civilizace klidně může být i hluboká reforma podobného typu, jakou udělal Javier Mile v Argentině, anebo reformátor a tvůrce moderního Singapuru Lee Kuan Yew. Velmi dobře se vybudování nové společnosti ujal i Ludwig Erhard, který byl tvůrcem poválečné ekonomické obnovy Německa a klíčovou postavou ordoliberalismu. Všechny tyto tři zmíněné systémy, mimochodem ekonomicky velmi úspěšné, vznikly doslova na troskách předešlého uspořádání. Německo bylo zničené po válce, Singapur nově vznikal a Argentina byla těsně před ekonomickým bankrotem. A ve všech těchto zemích najednou začaly veřejné finance fungovat zcela jinak a dobře.
Na nedávné konferenci k naší ekonomice zaznělo, že „státní rozpočet nestojí na reálných číslech“ a taky, že „rozpočet není cíl, ale cesta na podporu hospodářského růstu.“. Souhlasíte s tím?
Ano.
Dalším problémem z pohledu podnikatelů je, že nemáme hospodářskou politiku, po které se volá už od doby vzniku České republiky. Není vůle nebo chybí schopnosti?
Dobrá hospodářská politika je skoro nulová hospodářská politika. Jinak řečeno, čím méně stát zasahuje do ekonomiky, tím činí lépe. Problémem naší země je, že stát zasahuje do ekonomiky příliš. Je pak zbytečné volat po tom, že stát nemá pořádnou koncepci a zasahuje chaoticky – ono to ani jinak nejde, když stát přebují. Nejde, aby stát byl velký a současně fungoval dobře. To je oxymóron. To nejlepší, co stát může udělat, je zasahovat co nejméně, tedy být co nejmenší. V tomto smyslu souhlasím. Ale bylo by naivní myslet si, že stát dokáže vymyslet nějakou chytrou koncepci a „správně“ do ekonomiky zasahovat.
V jednom článku jste napsala, že žijeme v daňovém středověku. Kudy vede cesta do daňového 21. století?
Kupříkladu argentinskou cestou, anebo cestou poválečného německého ordoliberalismu: Větší důraz na daně ze spotřeby než na daně z příjmů, výrazné snížení daňové zátěže, nulové daně majetkové či dědické.
Otázka na závěr. Blíží se volby a s nimi i nástup nové vlády. Jaké by měly být její první kroky k tomu, aby se Česko navrátilo k trajektorii růstu?
Odmítnutí Green Dealu včetně emisních povolenek, odmítnutí ideologického přerozdělování, zastavení financování politických neziskovek, odmítnutí migračního paktu, návrat počtu veřejných zaměstnanců cca do roku 2015. To jen tak na rozjezd.
Děkujeme za rozhovor
Zdroj: časopis CzechIndustry 2/2025