Fotografický přístroj

Je to v podstatě camera obscura (temná komora). Tu znal v principu již Aristoteles (kol r. 350 př. Kr.). O skutečné c. o. se stručně zmiňuje po poprvé arabský spisovatel Ibn al Heitam (zvaný Alhazen) počátkem 11. století a za nedlouho po něm (1321) radí Levi ben Gerson, jak ji užívati k hvězdářským pozorováním. Znal ji také Leonardo da Vinci, jako vhodnou pomůcku k architekt. kreslení podle skutečnosti. V širší známost uvedl c. o. Giamb. della Porta v 1. vydání své knihy Magia natur. (1558). C. o. s čočkou popsal po prvé D. Barbaro v knize o perspekt. (r. 1568) a po něm della Porta, ve 2. vyd. Magia nat., kde ji vydává jakoby za svůj vynález. R. 1658 popisuje J. Zahn c. o. s čočkami nasazenými do trubice a se šikmým zrcadlem uvnitř. Jako fotgr. přístroje užil c. o. po prvé T. Wedgwood (r. 1802). Optik V. Chevalier opatřil c. o. hranolem místo čočkami (1819). Dokonalejší optiky se c. o. dostalo roku 1840 J. Petzvalem a Ch. Chevalierem. „Harmoniku“ k f. p. si dal patentovat r. 1855 J. C. Bourne. R. 1856 si dal patentovat T. Skaife momentní uzávěrku.

R. 1888 se dostalo fotoamatérům velmi vhodného f. p. tzv. kodaku (spolupr. G. Eastmana a W. H. Walkera), skřínkové komory s objektivem na nekonečno a s filmem na cívkách; snímky byly kruhovité v průměru 6,5 cm.

R. 1914 sestr. O. Barnack „leocu“.