Vzpomínky z války Františka Louckého Zůstal jsem sám… přibližují jeho bojovou cestu v době druhé světové války. Jsou připomínkou zahraničních letců, které položili svůj život v boji s nacismem za svobodu své vlasti. Vydal Orbis, Praha 1946. Autor knihy v úvodu vzdává holt všem, kteří bojovali na frontě nebo v týlu následujícími slovy:
Jsem jedním z mála šťastlivců, kterým osud dopřál dožít se oné krásné chvíle, jako je návrat do osvobozené vlasti po šestiletém odloučení. V radostné chvíli mého návratu domů nemohu však nemyslet na všechny maminky, otce, sourozence, ženy a dívky všech spolubojovníků-letců, kteří ve spravedlivém boji za svobodu svého národa zaplatili daň nejvyšší. Nemohu na ně nemyslet, neboť vím, že zatímco naše řady na druhé straně řídly, oni zde doma trpělivě čekali, doufali, bez nářků snášeli muka koncentračních táborů za své syny, bratry, muže, těšíce se na jejich návrat.
Osud však byl na obou stranách stejně nelítostný. Těm, kdo zde doma marně čekali na návrat svého nejdražšího, věnuji tuto knihu.
Ze vzpomínek F. Louckého jsme vybrali několik pasáží včetně obrázků jako připomínku těch, kteří neváhali položit své životy za naši svobodu.
► První dojem z Anglie pro nás byl velmi milý. Viděli jsme totiž na každém kroku snahu bojovat dále přesto, že Anglie zůstala nyní osamocena. Byly to mnohdy maličkosti, které nám potvrzovaly náš dojem. Zatím co ve Francii jsme zřídka viděli na křižovatkách překážky z ostnatého drátu a protitankové překážky, překvapily nás ihned po vstupu do přístavu a do města.
► To po čem jsme my všichni toužili, se nám mílovými kroky uskutečňovalo. Angličané nás nenechali zahálet. Asi za pět dnů jsme opustili stanový tábor v Haydock Parku u Liverpoolu a odjeli jsme na velkou leteckou basi Royal Air Force nedaleko Birminghamu. Sem přijeli s námi též opozdilci z Francie. Byli to většinou frontoví bojovníci, kteří po zhroucení fronty odletěli na jih Francie, odkud se svými letouny přeletěli přes Středozemní moře do Afriky a lodí se dostali z Casablanky do Anglie. Zde jsme se setkali s Vláďou, který se letounem šťastně dostal z Francie do Anglie. Brzy jsme zaměnili francouzskou leteckou uniformu za anglickou. Pro další výcvik bylo nutné osvojiti si jazyk, a proto jsme pilně navštěvovali hodiny angličtiny.
► Přes neznalost anglického jazyka byla v předvečer „bitvy o Anglii“ založena první československá stíhací peruť na půdě Anglie, v rámci Royal Air Force. Tato peruť nesoucí číslo 310, prodělala křest ohněm brzy po svém založení. Němci, snažíce se svým „Blitzkriegem“ sraziti Anglii na kolena, posílali nad Londýn a jižní pobřeží Anglie denně velké svazy bombardovacích a stíhacích letadel. Byli však s velkými ztrátami odraženi a mezi vítězi byli i českoslovenští piloti. Byli jsme na své kamarády hrdi, když jsme v anglických novinách čítali o nich zprávy. Byli první ze spojeneckých letců, kteří se zúčastnili bojů o Anglii.
► Brzy po 310. byla založena další čs. peruť, tentokrát bombardovací, a odjela na své působiště do východní Anglie. S přáním šťastného „letu zdar“ loučil jsem se s Jendou a Vláďou, když odjížděli s 311. na své nové působiště. Peruť byla vybavena těžkými bombardovacími letouny typu Wellington a brzy po jejím založení plnila své poslání. Zasazovala těžké rány jak Němcům, tak i Italům.
► Po skončení teoretického výcviku odjela naše skupina 7 kadetů do elementární pilotní školy ve střední Anglii. Splnilo se nám to, po čem jsme již dlouho toužili.
► Když náš konečný výcvik byl skončen, rozjeli jsme se ke squadronám. Abych se zdokonalil v angličtině, žádal jsem k anglické squadroně.
► Mé žádosti bylo vyhověno. Byl jsem odvelen k anglické stíhací squadroně, která v té době měla své stanoviště na polním letišti na jižní pobřeží Anglie. Bylo zde kromě Angličanů též několik Kanaďanů a dva Australané. Zástupce velitele letky, ke které jsem byl přidělen, byl velmi sympatický, asi dvacetiletý Angličan někde od Bristolu. Udělali jsme spolu několik cvičných letů a pak mě velitel letky zařadil jako operačního pilota.
► Od mého prvního operačního letu do konce roku 1941 jsem se zúčastnil hezké řádky letů nad nepřátelské území, nad Francií, Belgií a Holandskem. Byly to většinou doprovody lehkých bombardovacích letounů, které útočily na přístavy, letiště, seřaďovací nádraží a továrny. Cítil jsem se šťasten při tomto povolání. Bylo to to, nač jsem čekal od svého odchodu z vlasti. Při každém takovém letu jsem si vzpomněl na Jendu a Vláďu a při každé příležitosti jsem se mstil Němcům za ně.
► V našem boji nás vždy posilovala víra našeho milovaného presidenta dr. Edvarda Beneše. Za ním jsme šli za hranice a s ním jsme bojovali za svobodu svého národa. I v nejtěžších dobách války jsme se obdivovali jeho jistotě a rozhledu, a to nám bylo vzpruhou k dalšímu boji. Často jsme jej vídali mezi námi. Měl nás rád a my jeho.
► Stíhacího letectva RAF bylo používáno k dvěma hlavním úkolům: k obraně Anglie a spojeneckých konvojů, a k operacím útočným, z nichž nejdůležitější byl doprovod denních bombardovacích letadel. Dále to bylo stíhání nepřátelských stíhačů nad jejich vlastním územím, tak zvané „sweeps“, přepady nepřátelských letišť a objektů, lety výzvědné a hledání ztracených posádek v moři. Útočných operací bylo mnoho. Často, když bylo krásné počasí, byli jsme i třikrát za den nad nepřátelským územím. Při každém letu bylo něco zajímavého, něco vzrušujícího. Někdy nás přepadli skopčáci, jindy zase jsme přepadli my je.
► Na podzim roku 1942 si po delší přestávce nelítostný osud opět vzpomněl na naši sedmu. Odešel další a zůstali jsme již jen dva.
► Psal se rok 1943. Zápisník letů se plnil popsanými stránkami, letů a hodin přibývalo. Spojenecké letectvo již mělo převahu nad německou Lutfwaffe. Mnohdy jsme skopčáky vůbec neviděli. Naproti tomu zesilovala jejich protiletadlová obrana. Říkávali jsme tomu, že „zatáhli za špagát“.
► V létě odjela naše stíhací peruť i s ostatními na krátký odpočinek na Orkneyské a Shetlandské ostrovy v Severním moři. Byl to pro nás docela jiný svět. Slunce zde skoro nezapadalo. Ačkoliv jsme se zde nezúčastňovali útočných operací proti nepříteli, přece nám byl svěřen velký úkol. Bránili a hlídali jsme britské válečné loďstvo, které zde mělo své základny.
► V polovině září jsme odletěli zpět do jižní Anglie, abychom pokračovali v útočných operacích proti Německu. Brzy po příletu do Anglie jsem se dověděl, že z někdejší „sedmy“ padl šestý člen.
► A tak jsem zůstal načisto sám. Jedenáct dobrých věrných kamarádů odešlo, odkud není návratu. Byl jsem osamocen a často jsem se sám sebe ptával: „Dožiji se alespoň já konce této strašné války?“
► Ke konci roku 1943 jsme se dověděli, že část čs. stíhacího letectva v Anglii bude odvelena na východní frontu. Slavná Rudá armáda hnala Němce od Stalingradu na západ a pro nás, kteří jsme se přihlásili, bylo jasné, že z východu se dostaneme dříve domů. Nebyla to jen touha po domově, která nás hnala na východní frontu, ale i pocit vděčnosti k velikému slovanskému národu. Všichni jsme se těšili, že po boku hrdinských ruských „Ijotčiků“ budeme mít novou příležitost trestat Němce.
► Na letišti daleko za Moskvou jsme se v krátké době obeznámili s nejnovějším typem ruského stíhacího letounu a osvojili si ruskou leteckou taktiku.
► Z letiště Ivanovo, kde náš pluk byl vyzbrojen provotřídními ruskými stíhačkami typu Lavočkin, jsme brzy odletěli na letiště Kubinka nedaleko Moskvy. Ve volných chvílích jsme opět často navštívili Moskvu.
► Z létání na frontě jsme se však dlouho netěšili. Slovensko se svými hrdinnými partyzány a armádou se postavilo na odpor proti německým vetřelcům. Byli jsme určeni, abychom pomohli při slovenském národním povstání.
► Při jednom z letů při ostřelování a bombardování německé autokolony a tanků jižně do Turč. Sv. Martina byl můj letoun zasažen protiletadlovou palbou, při čemž jsem byl těžce zraněn na noze. Při zpátečním letu, kdy mi následkem velkého krvácení ubývalo sil, a když i motor mne přestal poslouchat, nedoufal jsem, že doletím zpět na letiště. Vzpomněl jsem si na „sedmu“ a na všechny padlé kamarády, a byl jsem smířen s osudem, že rozmnožím jejich řady a tím uzavřu historii sedmy.
► Přece se mi však nakonec podařilo doletět na letiště. Byl jsem ihned odvezen do nemocnice ve Zvoleni. Druhého dne jsem byl operován a velmi mě mrzelo, že jsem byl vyřazen přechodně z dalšího létání.
► Bylo v předvečer bojů o Moravskou bránu, když se jako blesk rozšířila zpráva o přesunu divise na frontu. První stíhací pluk, který za bojů na Slovensku dostal od presidenta Beneše název „Zvolenský“, a třetí bitevní pluk byly zasazeny přímo na frontu. Druhý pluk, ke kterému jsem byl přidělen, zůstal na letišti u Krakova. Na frontě bylo létání mnoho. Letouny byly neustále ve vzduchu a znovu a znovu zasazovaly tvrdé rány nepříteli. Těšili jsme se, když v denních rozkazech maršála Stalina byla mezi vítěznými jednotkami uváděna též naše divise.
► Trvalo ještě dlouho od konce války, než jsme se dověděli podrobnosti o kamarádech, kteří zůstali nezvěstní během bojů za slovenského národního povstání.
► A tak z více jak půl tisíce čs. zahraničních letců, padlých v této strašné válce, vrátili se do lůna své rodné země jenom čtyři hrdinové. Ostatní odpočívají svůj věčný sen po všech bojištích této války, na kterých čs. zahraniční letci statečně bojovali za svobodu svého národa. Je také řada těch, kteří zůstali z letů nezvěstní a o nichž nedošly žádné další zprávy. Byli úředně prohlášeni za mrtvé. (24.1.2021)
