František Němec: Krejčí Prkoš, dobrodruh

Holou leb, ale pyšně nakroucený vous, krejčí Prkoš navléká nit. Jedna po druhé, vdovy ze sousedství krouží podle dílny, ucházejíce se o jeho přízeň.

„Kdepak, dámy – kdepak!“ odpovídá jim krejčí Prkoš. „Co byste se mnou dělaly! Já jsem jen užívat – já nejsem pro manželství!“

„Vždyť i v manželství možno užít!“ mumlají vdovy. „Taky sme užily svý.“

Ale krejčí jen mává rukou! Kdepak, kdepak! Holou leb, pyšně nakroucený vous, krejčí Prkoš říká: „Já jsem dobrodruh!“

Paní Šmiková přinesla obleček, aby se prej pan mistr podíval, co a jak. Ztepilá v bocích, klopí rozpačitě zrak, zatímco zneklidněně se rozechvěl vous krejčího dobrodruha.

„Kolik ten člověk může mít?“ rozjímá krejčí Prkoš nad oblečkem. „Vosumatřicet ve šlusu, čtyřicet v prsou – víc ne! To je nějakej střízlík… To nejni mužskej, to je potápka!“

Paní se zardívá a krejčí Prkoš shovívavě prohlíží obleček.

„Pán ráčí bejt slabší konstrukce?“ švitoří krejčí, „z voblečku vidím – jaksi slabší při těle…“

Zrůžovělá šeptá paní Šmiková, že snad už pan mistr sám bude vědět, co a jak. Snad trochu podložit přednice vatou a zadek sestřihnout takhle víc na aksli.

„Víte,“ šeptá paní, „von je trošíčku zapadlej v prsou… A jaksi nachýlenej…“

Vous, pyšně nakroucený, se zachvívá.

„Jak račte, dámo!“ švitoří krejčí Prkoš. „Předničky vypodložíme… Pod páždíčkem trošičku založíme… uděláme pánovi tělíčko… Tak, tak, prosím…“

Ztepilá v bocích, paní Šmiková se rdí.

 „A eště prej, pane mistr – esli by to šlo… Tadyhle vehnat látku víc do lopatek… Aby měl kabát víc vůle…“

Oko páně Prkošovo se s účastí pozdvihlo. „Dámo!“ odpovídá to oko: „Dámo, vím vše! Rozumím všemu! Je to potápka, je nachýlenej, má zapadlý prsa a kulatý záda!“

Nahlas říká Prkoš: „Tak, tak, prosím… Uděláme tělíčko pánovi – pán bude spokojenej… Jak račte, prosím…“

Ale oko – široce otevřené oko páně Prkošovo, pronikavé a vroucí, tuší dobrodružství a volá k té ztepilé ženě:

„Dámo! Dámo – jsem dobrodruh!“ Šmiková šeptá, že by si tedy pro obleček přišla takhle s neděle…

Denně přichází paní Šmiková k panu Prkošovi. Ztepilá v bocích, klopí zrak, a pln neklidu chvěje se vous krejčího dobrodruha. Paní přináší kabáty, kalhoty a vesty, ať prej se pan mistr podívá. Sám prej uvidí, co a jak. Krejčí podkládá přednice vatou a žene látku víc do lopatek a jeho dlouhé pohledy ulpívají na paní, zardívající se. Vidí ji, zrůžovělou a ztepilou, po boku vpadlých prsou a kulatých zad. Čistí skvrny od piva a zdá se mu, že paní hluboce vzdychla.

Páře aksli a vidí, že kdyby to byla jenom trochu postava, musel by ten člověk mít aksli dlouhou, hnanou ke krku.

Todle je úzká aksle – je to nějakej střízlík, potápka.

„Eště byste měl, mistře,“ šeptá paní, „vobrátit kapsy a vobšít…“

Prkoš obrací kapsy a malý, něžný lístek podá na zem… Čte lístek – a…

V dlouhém polibku splynul pyšně nakroucený vous a měkké, horké rty paní Šmikové. V dlouhém polibku nad kabátem s krátkou, úzkou akslí a s obrácenými kapsami, z kterých vypadl ten malý, něžný lístek…

A na něm nic než tři slova:

„Mistře, miluji vás!“

Před okresním soudem pro přestupky ponuře odmítá krejčí Prkoš obvinění, že svedl paní Šmikovou pod příslibem manželství. Nemělť ani tušení, že je to taky vdova a že oblečky, které mu nosila do správky, sháněla po sousedech. Zrůžovělá, připouští paní Šmiková, že krejčímu poskytla iluzi dobrodružství.

„Ale…“ šeptá paní, zardívajíc se, „taky v manželství možno užít… Taky bysme užili svý…“

Vous, pyšně nakroucený, se zachvívá. –

Z budovy soudu vycházejí muž se ženou. Ztepilá v bocích, radostná, hlavu vzhůru, usmívá se paní a po jejím boku, zplihlý vous, klopí oko muž a v němém teskném pohledu lze čísti: „Tak už taky – taky!“

František Němec  Paničky  a dámy, nakladatelství Svoboda 1973