.png)
Ještě za svobodna měl pan Melezink velikou lásku, ale ta se mu provdala za jistého pana Čečelce. S ranou v srdci se oženil také pan Melezink. A léta ubíhala a jednoho dne se pan Meleznik dověděl, že paní Čečelcová ovdověla. Pan Melezink najednou začíná prodlévati mimo domov a paní ponuře přísahá, že jakmile objeví tu ženskou, která jí odvádí muže, uvidí svět, jak s ní zatočí.
Tak se stalo, že jednoho dne zazvonila u dveří paní Čečelcové dáma projevující zřejmé rozčilení. Paní Čečelová hodlala dveře rychle přirazit. Pravila, že není na nikoho zvědavá a že těch pár let, co jí ze života zbývá, doklepe už sama, netouží po kamarádkách a nepřijímá návštěv. Ale jednak se neznámá tvářila přívětivě, jednak držela nohu mezi dveřmi, takže paní Čečelové nezbylo, než ji vpustit.
„Sem Melezinková,“ pravila dáma chraptivě. „Můj dycky říká: Čečelice byla moje velká láska! Tak se jdu na vás podívat!“ „Co na mně vidíte?“ míní Čečelcová a kryje si pozorně záda, nespouštějíc zraku z paní Melezinkové. „Jsem ženská jako všecky jiný! Co bylo – to bylo. To už snad ani nejni pravda! Von se jmenoval Valentýn, že jo?“
„Nedělejte blbou!“ odpověděla paní Melezinková měkce. Neboť, jak tvrdí, přišla s nejlepším předsevzetím urovnat věc v dobrém. „Můj muž se jmenuje Pepa!“
Drsný výrok paní Melezinkové spolkla Čečelcová s přívětivostí lidí, kteří se neradi hádají, a zdvořile odpověděla: „Ale jděte! Tak von se jmenuje Pepa! No, vždyť už jsou to leta, co jsem ho neviděla!“
A poněvadž se jí zdálo, že Melezinkové kouká zpod pláště pohrabáček, hodlala se nenápadně dostat k truhlíku, aby měla taky něco v ruce. Ale Melezinkouvá, zdá se, vytušila její úmysly a zastoupila jí cestu.
„Jakýpak leta!“ pravila temně. „Vy ste teďka vdovou, paní Čečelcová, že jo?“
„No a co má bejt?“ odpověděla vdova. Byla odhodlána nedat se jen tak lehce. „Vdova je něco špatnýho?“
„Totiž…“ zamyslila se Melezinková, „přijde sem kolikrát cizí ženatej mužskej a pak ani není, kdo by ho vyhodil! Co?“
Čečelcová viděla, že jde do tuhého. „Jemináčku,“ zaúpěla, „to se mejlíte. Něčeho takovýho bych nebyla ani schopna! Vždyť bych nebožtíka musela pořád vidět před sebou. Vždyť by mě to muselo žrát a musela bych se zbláznit. Jenom se nebojte, von můj nebožtík si mě dovede uhlídat!“
Melezinková zakolísala. Ale pak zavrtěla hlavou: „Ba ne – tomu nevěřím! Tadyhle člověk je živej a nestačí si toho svýho uhlídat. Což teprve… Kdepak – nic mi nepovídějte…“
To se ví – jak jinak to mohlo dopadnout. Paní Melezinková klopí před soudem provinile hlavu a domlouvají jí: „To nelze, paní, takhle vyvádět! Vždyť vy ani nevíte určitě, zda váš muž doopravdy u té paní někdy byl! Že se znali za svobodna, to přece ještě není žádný důkaz!“
Čečelová tomu spokojeně naslouchá a přitakává: „Tak jest, pánové! To přece nejni žádnej důkaz! A nemyslete si, že by ke mně chodil, kdyby doma nebyl nešťastnej! Šak von vždycky když přijde, řekne mi svý. A já, abych tak řekla, leju balzám do jeho ran, poněvadž von to potřebuje!“
Několik párů očí se užasle rozšířilo. Čečelcová nechápavě hledí a pak míní: „Co, prosím vás, koukáte? Však von kdyby to nepotřeboval, tak by ke mně nechodil!“
Jářku – paní Melezinková bude mít polehčující okolnost! Kdo by to byl řekl, co?
Krejčí Prkoš, dobrodruh
Holou leb, ale pyšně nakroucený vous, krejčí Prkoš navléká nit. Jedna po druhé, vdovy ze sousedství krouží podle dílny, ucházejíce se o jeho přízeň.
„Kdepak, dámy – kdepak!“ odpovídá jim krejčí Prkoš. „Co byste se mnou dělaly! Já jsem jen užívat – já nejsem pro manželství!“
„Vždyť i v manželství možno užít!“ mumlají vdovy. „Taky sme užily svý.“
Ale krejčí jen mává rukou! Kdepak, kdepak! Holou leb, pyšně nakroucený vous, krejčí Prkoš říká: „Já jsem dobrodruh!“
Paní Šmiková přinesla obleček, aby se prej pan mistr podíval, co a jak. Ztepilá v bocích, klopí rozpačitě zrak, zatímco zneklidněně se rozechvěl vous krejčího dobrodruha.
„Kolik ten člověk může mít?“ rozjímá krejčí Prkoš nad oblečkem. „Vosumatřicet ve šlusu, čtyřicet v prsou – víc ne! To je nějakej střízlík… To nejni mužskej, to je potápka!“
Paní se zardívá a krejčí Prkoš shovívavě prohlíží obleček.
„Pán ráčí bejt slabší konstrukce?“ švitoří krejčí, „z voblečku vidím – jaksi slabší při těle…“
Zrůžovělá šeptá paní Šmiková, že snad už pan mistr sám bude vědět, co a jak. Snad trochu podložit přednice vatou a zadek sestřihnout takhle víc na aksli.
„Víte,“ šeptá paní, „von je trošíčku zapadlej v prsou… A jaksi nachýlenej…“
Vous, pyšně nakroucený, se zachvívá.
„Jak račte, dámo!“ švitoří krejčí Prkoš. „Předničky vypodložíme… Pod páždíčkem trošičku založíme… uděláme pánovi tělíčko… Tak, tak, prosím…“
Ztepilá v bocích, paní Šmiková se rdí.
„A eště prej, pane mistr – esli by to šlo… Tadyhle vehnat látku víc do lopatek… Aby měl kabát víc vůle…“
Oko páně Prkošovo se s účastí pozdvihlo. „Dámo!“ odpovídá to oko: „Dámo, vím vše! Rozumím všemu! Je to potápka, je nachýlenej, má zapadlý prsa a kulatý záda!“
Nahlas říká Prkoš: „Tak, tak, prosím… Uděláme tělíčko pánovi – pán bude spokojenej… Jak račte, prosím…“
Ale oko – široce otevřené oko páně Prkošovo, pronikavé a vroucí, tuší dobrodružství a volá k té ztepilé ženě:
„Dámo! Dámo – jsem dobrodruh!“ Šmiková šeptá, že by si tedy pro obleček přišla takhle s neděle…
Denně přichází paní Šmiková k panu Prkošovi. Ztepilá v bocích, klopí zrak, a pln neklidu chvěje se vous krejčího dobrodruha. Paní přináší kabáty, kalhoty a vesty, ať prej se pan mistr podívá. Sám prej uvidí, co a jak. Krejčí podkládá přednice vatou a žene látku víc do lopatek a jeho dlouhé pohledy ulpívají na paní, zardívající se. Vidí ji, zrůžovělou a ztepilou, po boku vpadlých prsou a kulatých zad. Čistí skvrny od piva a zdá se mu, že paní hluboce vzdychla.
Páře aksli a vidí, že kdyby to byla jenom trochu postava, musel by ten člověk mít aksli dlouhou, hnanou ke krku.
Todle je úzká aksle – je to nějakej střízlík, potápka.
„Eště byste měl, mistře,“ šeptá paní, „vobrátit kapsy a vobšít…“
Prkoš obrací kapsy a malý, něžný lístek podá na zem… Čte lístek – a…
V dlouhém polibku splynul pyšně nakroucený vous a měkké, horké rty paní Šmikové. V dlouhém polibku nad kabátem s krátkou, úzkou akslí a s obrácenými kapsami, z kterých vypadl ten malý, něžný lístek…
A na něm nic než tři slova:
„Mistře, miluji vás!“
Před okresním soudem pro přestupky ponuře odmítá krejčí Prkoš obvinění, že svedl paní Šmikovou pod příslibem manželství. Nemělť ani tušení, že je to taky vdova a že oblečky, které mu nosila do správky, sháněla po sousedech. Zrůžovělá, připouští paní Šmiková, že krejčímu poskytla iluzi dobrodružství.
„Ale…“ šeptá paní, zardívajíc se, „taky v manželství možno užít… Taky bysme užili svý…“
Vous, pyšně nakroucený, se zachvívá. –
Z budovy soudu vycházejí muž se ženou. Ztepilá v bocích, radostná, hlavu vzhůru, usmívá se paní a po jejím boku, zplihlý vous, klopí oko muž a v němém teskném pohledu lze čísti: „Tak už taky – taky!“
František Němec Paničky a dámy, nakladatelství Svoboda 1973
.png?s3=1)
