František Němec: Vdovec Kajdera

To je tak: kdyby si byl starý Kajdera dosáhl rukama na záda pěkně mezi lopatky, tak by tohoto příběhu asi nebylo. Ale Kajdera měl už leta, měl housera a regma, a vždycky když takhle uhodil podzim, byl hotový lazar – ani hnout se nemohl. Měl se mazat, ale ten pravý důraz už neměl. A tak si starý Kajdera usmyslil, že se ožení.

Jistá Adéla Volůvková nebyla ani tak stará. Ale příroda jí přála. Tak se stalo, že ve svých třiceti vypadala na čtyřicet – taková byla mohutná a ztučnělá.

„Já bych se zhubla,“ říkávala tesklivě, „ale napřed bych musela vědět, kolik mám shodit! Copak se však člověk jako já může vůbec vážit?“

To je pravda. Jak Adéla Volůvková zamíří k váze, už je za ní houf. Kluci se svolávají: „Pepíku, pojď se podívat  - támhleta se chce zvážit!“ I robě v kočárku si přeje: Já to chci tady vidět!“ Máma se ohlédne a odpoví: „No pojď – to jsem sama zvědavá!“

Tak ta nešťastná Adéla Volůvková raději na tu váhu ani nevlezla. Jenom tak chodila pořád podle ní – sem, tam – sem, tam… No a tak si zvykla, a policie si ji pak jaksi vůbec vedla v seznamu žen, které se živí tím, že se procházejí – sem, tam – sem, tam…

Jednou tedy Adéla Volůvková zase takhle brousila u váhy a dělala, jako že se chce zvážit. Tak ji tam tedy potkal starý Kajdera a zaníceně se na ni zahleděl. Bože, to jsou ruce! Palce jak kolťáky a každý kotník jak palička od bubnu. „To by byl důraz!“ zamýšlí se Kajdera a nemůže oči odtrhnout. Neboť Kajdera hledal ženu, aby měla důraz.

Adéla Volůvková se nerozhodně zastavila u váhy, a vidouc vdovce, usmála se.

Starý Kajdera nebyl světák. Z dob, kdy tak před třiceti lety chodil za nebožkou k Apollu, zapamatoval si jen v mlhách zbytky milostné konverzace, jako: „Slečno, proč netančíte?“ – Anebo: „Slečno, máte známý na venku?“ Anebo taky: „Dnes je tady národa, co?“ Ale nic z toho se mu jaksi nehodilo.

Tak ukázal na váhu a zakejval na slečnu: „Kolik?“

Adéla Volůvková se jako zapýřila a pak odpověděla: „Co myslíte? Knop vosumdesát!“

Tohle tedy vdovce rozesmálo. „Já vím!“ zachechtal se.

Ale to už byl takový trik Adély Volůvkové. „Na mou duši,“ dokládá se. A pak vzavši na sebe šelmovský výraz svého řemesla, dodala: „Vo co – že jenom vosumdesát? Co je přes –  to je vaše! Platí?“

Inu, ruce měla – starý Kajdera z nich oči nespustil! Platí – a tak si plácli! Co je přes – to je jeho!

Starý Kajdera hodil padesátník a co vám budu dlouho povídat: Adéla Volůvková má sto deset. A tak si starý Kajdera přivedl hospodyni.

To víte, jak to dopadlo. Starý Kajdera chodí po chodbě soudu a čeká, až ho zavolají. „Tohle je už můj druhej případ,“ svěřuje se tam. „Jednou jsem se seznámil taky takhle s jednou ve vlaku. Byl to rychlík – jářku, žádná obejda to přece nemůže bejt! A vidíte – taky mě vokradla! Pak se mi ještě každý divil, jak prej můžu jen tak věřit známosti z vlaku!“

„A vidíte, dědečku – s touhle jste se taky potkal jenom tak!“

Starý Kajdera se zachmuřil: „Jakpak, jenom tak! S touhle jsem se přece potkal u váhy! Kdypak už tedy dnes má člověk ženskej věřit? Ve vlaku ne, u váhy taky ne – jářku tedy – kdy vlastně?“

Inu, ono je to opravdu těžké. Ani ve vlaku, ani u váhy – to jsou věci!

František Němec Paničky a dámy, Svoboda 1973