Nebude snad domácnosti spořádané, kde by neměli pro první potřebu malou domácí lékárničku. Takovou sbírku filigránskou s několika zásuvkami, nebo krabici s přihrádkami, dobře ukrytou v rodinách, kde jsou děti, ve které jsou zásoby všelikých těch domácích prostředků a pomůcek pro první pomoc, málo nebezpečných, ale někdy dosti prospěšných.
Takovou úředně oprávněnou apatyku vidíme dosud ve všech téměř rodinách, kde rodiče pečují o zdraví dítek. Neznamená to svépomoc, aby nebylo třeba volat lékaře a ušetřilo se na něm k veliké škodě nemocného. Právě naopak: Pozoroval jsem, že tam, kde měli takové nevinné domácí prostředky, při každém jen trochu vážnějším onemocnění volali lékaře.
Význačnou úlohu v domácím lékařství hraje glycerin.
Glycerin je vskutku lék dobrý, poměrně neškodný a prospěšný. Myslím, že mnozí, kdož ho bez lékařského doporučení znají a užívají, nevědí dobře, k čemu nejlépe slouží, jak se ho upotřebuje, jaký má původ, i nebude snad od místa, rozhovořiti se v této knize o tom populárním léku. Čím více zvíme o takovýchto prostých domácích prostředcích, tím rozumněji jich budeme užívati.
Rozkládají-li se tuky přehřátou vodní parou při teplotě asi 300o C, vzniká glycerin a kyseliny mastné. Tuky jsou totiž sloučeniny glycerinu a mastných kyselin. Takto vyrobený (destilováním tuků) glycerin je však surovina, která se dále čistí parou a ochlazuje.
Odkryl jej r. 1799 švédský lékárník Scheele při přípravě flastrů. V přírodě nevyskytuje se nikde volný, nýbrž jen v tucích vázán. V malém množství přichází ve víně (0,6 %) a v pivě (0,2 %).
Je to tekutina čistá, bezbarvá, bez vůně a bez zápachu, hustá jako syrup; chutná sladce. Rozpouští se ve vodě a v lihu, a vyznačuje se tím, že se v ní mnohé látky ve vodě těžce rozpustné dobře rozpouštějí.
Glycerin má vlastnost zabraňovati kvašení. Mléko smísené s glycerinem, v plochých miskách postavené na vzduchu plném hnilobných zárodků a při teplotě kysání nejpříznivější (15 – 20o C) zkysne teprve až po 10 dnech.
Neuvádíme tyto podrobnosti bez úmyslu. Zkušenosti ty vedly k tomu, že se užívá glycerinu jako prostředku proti hnilobě, kde konservování různých živočišných látek, které by jinak hnilobně podlehly. Jeden anglický lékař (Lauder Lindsay) shledal, že glycerin podáván vnitřně po lžičkách, výživu sešlých, chudokrevných a vysílených nemocných pozvedá, i doporučil jej místo rybího tuku, který beztoho každý nesnáší. Také proti různým chorobám podáván vnitřně. Proti kterým, ani nebudu uváděti, protože jsou to většinou závažné neduhy, při nichž bez lékaře nelze se obejíti, a stať tato nemá za úkol zasahovati do kompetence lékařské. Také nebyly úspěchy léčením glycerinovým u těch chorob tak pronikavé, aby bylo třeba širší kruhy na to upozorňovati. Stačí věděti, že byl glycerin doporučován i vnitřně proti některým chorobám vnitřním. Ale nás tu především zajímá jeho upotřebení zevně. Aspoň v našich domácnostech slouží vším právem jen zevně.
Je známo, že od let sloužil glycerin obecenstvu na menší rány, které se pod nějakým čistým klůckem neb šarpií dosti brzy hojily, nehnisaly, zůstávaly čisty; ovšem glycerin přišed na čerstvou ránu, štípe, nebo pálí, ale pocit ten brzy pomine.
V letech šedesátých sedmých, kdy ošetřování ran bylo ještě v samých počátcích, začal francouzský lékař Demarquay obvazovati rány pomocí glycerinu. Nejprve přiložil šarpii a na to hustě glycerinu nalil, až byla šarpie vydatně lékem tím napojena. Shledal, že rány zůstávaly čisté, nebylo třeba je tak často omývati a oplachovati. Rány málo hnisaly a brzy se pokrývaly červeným zrněním. Tenkráte byla častá tzv. sněť špitální, které mnoho zraněných podléhalo. I takové rány, kde se přidružila sněť špitální, prý se znenáhla počaly čistiti pod tímto glycerinovým obvazem, který měl i tu výhodu, že byl laciný. Dnes již ovšem zásluhou antisepse a desinfekce tato hrozná nákaza vymizela, takže naše generace již neviděla ani jediný případ takový. Máme také mnohem lepší léky na rány, kterými nemožno v době nejkratší zhojiti i rozsáhlé rány. Proto ovšem není nerozumno, když se v domácnostech pro první pomoc užívá na rány glycerinu. Ale vždy je radno konsultovati lékaře, neboť i nejnepatrnější poranění, bylo-li způsobeno nečistým nástrojem, třískou, špendlíkem, jehlou, apod., může míti, bylo-li zanedbáno, v zápětí rozsáhlé hnisání, ba i ztrátu prstů a nejednou může státi i život. V takových nešťastných případech, kde do rány, zvláště hluboké bodné, vnikla nákaza, ovšem glycerin nepomůže. Proto také, jakmile se zpozoruje brzy po poranění, že poraněné místo a jeho okolí otéká, silně bolí, zrudne (je to důkaz zánětu), je hned nutno poraditi se se znalcem.
Na spáleniny přikládán způsobuje glycerin, že vyměšování z rány takové je skrovnější, tato se rychle hojí a zůstavuje hladší jizvu.
Nejširšího upotřebení došel glycerin v lékařství kožním. Natírán buďto sám na chorou kůži nebo směs jeho s jinými účinnými léky. Lišej, lupenka, ba i neštovice bývaly tak léčeny. To ovšem není úkolem každého jednotlivce, aby si tyto choroby sám léčil. Tu je lékař nezbytný. Ale obyčejná drsnost kůže u osob, které mnoho s vodou zacházejí a náhle vyjdou na studený vzduch, načež kůže rukou jeví zcela povrchní trhliny, pálí atd. – může beze škody léčena býti glycerinem. Ovšem třeba se varovati nějaký čas vody a zvláště pak vlivu studeného vzduchu na vlhkou ještě kůži. Vtírání glycerinu do kůže vyvozuje nejednou nepříjemné pocity, které se vysvětlují tím, že glycerin odnímá kůži vodu.
Jest ještě celá řada chorob, kdy je glycerin vhodný, ale není tu vhodno o tom se šířiti.
Jen kvůli úplnosti budiž ještě poznamenáno, že i moderní lékařství glycerinu si váží. Lékospis, tj. seznam léčiv, které každá lékárna musí chovati, předpisuje lékárnám glycerin a glycerinovou masť. Ta se připravuje takto: 2 díly tragantu rozetrou se s 5 díly líhu a smísí se pak se 100 díly glycerinu, 10 díly škrobu pšeničného a 10 díly vody. Směs se zahřeje, až zápach po líhu vymizí a vznikla huspenina. To je hotová masť. Pode jménem glykonin doporučována směs 45 č. žloutku a 55 č. glycerinu. Slouží jako glycerinová masť k hotovení léčivých mastí.
Slovo „glycerin“ (od řeckého glykys, sladký) je mezinárodní. Vyskytuje se ve všech jazycích kulturních (polský, anglický, italský, španělský jazyk atd. chová toto jméno). My jsme chtěli mít vlastní jméno i vyskytují se ve starších českých spisech slova: sladotuk a tukosladina. Sladotuk znamená tolik, jako sladký tuk. To je jen z polovice pravda. Glycerin sice z tuku povstává, ale není tuk, nýbrž trojmocný alkohol. Sladký ovšem jest. Lépe se zamlouvá tukosladina, které okazuje na původ glycerinu první slabikou a druhou na vlastnosť, sladkosť jeho. Ale bude asi dnes každý za výstředního, přepjatého podkládán, kdyby přišel do lékárny a žádal: „Dejte mi….tukosladiny!“ Možná, že by mu také každý nerozuměl. A každý by se usmál.
Takovému osudu propadla celá řada dobrých českých termínů. Upadly v zapomenutí a málo kdo jim dnes rozumí.
