Hrdlořez

Tento postrach matek za dob, kdy prováděna tracheotomie jako poslední útočiště v případech jinak ztracených u dítek při záškrtu, pozbyl dnes valně na svém neblahém zvuku. Jednak zdokonalením operativního léčení, jehož zásluhou většina operací stala se bezmála nebezpečí prostoru, jednak také vynalezením jiných pomůcek, které tracheotomii činí zbytečnou, stal se hrdlořez výkonem méně obávaným. A vskutku lze připustiti, že je to výkon neškodný. Jsou-li ještě nyní někdy konce smutné po takové operaci, není toho vinna operace, nýbrž choroba, kvůli které operace byla nutna. Výkon sám je zpravidla snadný – až na případy, kde jsou poměry na krku nádorem nebo zánětem tak změněny, že přístup k průdušnici, kterou při tracheotomii (trachea = průdušnice) řezem otevíráme, je znesnadněn, jak se stává např. při jistých případech velkého vole, zduření a zánětu mizních žláz na krku a některých jiných vážnějších případech, kde může býti tracheotomie nejobtížnější operací. Za to u dětí je hrdlořez operace snadná a nebezpečí prostá.
Jak jméno značí, rozřízne se při té operaci průdušnice. Řez vede se podélně, načež se otvor roztáhne a vpraví do průdušnice zahnutá trubička (kanyla), kudy nyní vzduch do plic vniká. Operuje se tím způsobem, že se ve střední čáře přední plochy krku nejdříve kůže a podkožní tkáň prořízne, načež se postupně vniká do hloubky až na průdušnici, při čemž dle možnosti vyhybáme se cévám a krevnatým orgánům. Nejzávažnější orgán, kterému zde nutno se vyhnouti, je štítná žláza, cévnatý to ústroj. Není-li pro zvláštní poměry třeba operace jiného způsobu, nejraději operujeme, zvláště u dítek, na horním odstavci průdušnice. To je tzv. tracheotomie horní. Protože tu často třeba bývá proříznouti prstenovitou chrustavku, zove se operace tato tricotracheotomie. Vedle toho může se operace ta provésti také na dolním odstavci zmíněné trubice (tracheotomie dolní). Zde je obtížnější. Zmínky zasluhuje ještě tzv. laryngotomie. Ostatní methody operací na hrtanu a průdušnici na tomto místě vypočítávati netřeba. Jen bych ještě poznamenal, že tracheotomii prováděl starý řecký lékař Asklepiades z Bithynie již v I. století po Kristu, načež upadla operace ta v zapomenutí, až zase XVI. století přišla v užívání a v druhé polovici XVII. století zvláště kvetla za neobyčejně velikých a těžkých tehdejších epidemií.
Kdy provádíme tuto operaci? Vždy, kdykoli překážka nějaká přístup vzduchu do plic zamezuje a překážka ta sedí v průdušnici neb nad průdušnicí. Nejjednodušší takový případ je cizí těleso, které sedí v cestě a brání vzduchu přístup, bob nějaký, knoflík a podobné předměty. Toto může při tracheotomii odstraněno býti. Nebo překáží přístupu vzduchu chorobně změněná sliznice, jak tomu bývá při záškrtu a mázdřivce. (Tu však novější dobou zjednává se opětný přístup vzduchu také tzv. intubací, při které se z úst zavede do hrtanu kovová trubice, která zde zůstane tak dlouho, až změny, jež obtíže dýchací přivodily, pominou. Tato intubace zvláště na venkově, kde není k operaci vždy čas a místo, mnohokráte nahradí tracheotomii). Také novotvar nějaký může vyrůstati do nitra cest dýchacích a súžovati volný průchod vzduchu, až úplně jej zamezí. Nádor takový může růsti také v sousedství a stlačovati tak průdušnici z předu, se strany neb ze zadu. Nejčastěji bývá to vole. Konečně stává se tracheotomie nutnou při operacích nad průdušnicí (v hltanu a hrtanu, kde by krví, ronící se z rány a vtékající do průdušnice, operovaný se zalknul. Tu se nejdříve provede tracheotomie, načež se nad kanylou ucpe volný prostor mullem. Operovaný dýchá nyní volně kanylou a nehrozí mu udušení, načež, když je operace hotova a krvácení zastaveno, může se kanyla zase vyjmouti a rána zašíti.
Obyčejně nosívají tracheotomovaní kanylu delší čas. Když jí už třeba není, vyjme se, načež otvor znenáhla se zacelí. Chce-li člověk, který má kanylu, mluviti, musí prstem ucpati zevní otvor její, načež vzduch může teprve unikati mezi hlasovými vazy štěrbinou, hlasivka zvanou, tyto vazy ve výchvěje přivádí a tak zvuk vyvozuje. Kdyby otvor kanyly neucpával, unikal by tudy vzduch a žádný zvuk (hlas) by se nevytvořil.
Bližší zmínky zasluhuje ještě tzv. kanyla. Je to obloukovitě prohnutá trubička, která se zavádí do průdušnice ranou, při čemž zevní její konec opatřený štítkem připevní se tkaničkami kolem krku. Trubička ta je dvojitá, vnitřní a zevní. Zevní zůstává v ráně (průdušnice), vnitřní může se dle potřeby vyjmouti, je-li ucpána sraženinami krve po operaci, hlenem, hnisem hojící se rány apod., vyčistí se a zase vloží. K čištění slouží čisté péro husí. Kanyly tracheální vyrábějí se z kaučuku neb z kovu (aluminia, stříbra železa poniklovaného, nového stříbra), a pro první pomoc může si lékař i tužší trubičkou gummovou vypomoci.