Hygiena duše

Pěstování duše jakožto podmínka zdraví. Diaetetika duše.

Má-li býti člověk úplně zdráv, nepostačí pěstovati tělo, ale je nevyhnutelna i hygiena duše. Proto je diaetetika duše stejně nepostradatelná podmínka normálního života, jako diaetetika těla. Člověk bez kultury ducha zdivočí, ztrácí ušlechtilou tvářnost tělesnou, zanedbává povinností k životu, protože jich nezná a protože neprobouzí v sobě smyslu pro dobro, krásu, slušnost a čistotu. Rozum takového člověka je nevolníkem, vůle slaba, postup myšlének nespořádaný, poměr citu k pudu neurovnaný, neharmonický. Koktání je někdy pouhý následek zanedbaného pěstění duše.

Kulturní člověk musí žíti v souladu se svým zevnějškem, neboť pěstování těla a opomíjení duše je zhýralost, pěstění duše a nedbání těla je cynismus a právě tato harmonie ve vzdělávání a pěstění duše i těla je skutečnou dietetikou kulturního člověka. Bedlivé pěstování těla činí duši svěží a pružnou a skutečná i opravdová péče o duši nepřipouští, aby rozumný, správně cíticí člověk zanedbával své tělo. Tak se hygiena těla i duše navzájem doplňují, spočívajíce na pravidlech spolehlivé životosprávy civilizovaného člověka.

Pěstování duše znamená také diaetetiku duše, tj. umění žíti moudře a tím šťastně. Rozum a svobodná vůle jsou jevy, jichž činnost musí se normálně vyvíjeti a udržovati. Pud, cit, představy a obrazotvornost musí s nimi žíti stále v souhlase. Rozum je pravá známka člověka, kterou liší se ode všech živočichů. Člověk je síla myslicí, a myšlením zjednává si vědomosti o věcech smyslům podrobených i nadsmyslných, o světě, o dobrém a zlém, o právu a bezpráví, o povinnosti, pravdě, osudu; co uznal rozum za dobré a spravedlivé, provede svobodná vůle; proto třeba ji cvičiti a posilovati.

První povinností rozumu je získati vědomosti o skutečnosti, pravdě a o tom, co považuje kulturní život za prospěšné při různém povolání; proto navštěvuje člověk školu, učí se, cvičí v poznávání i přemýšlení a obohacuje se vědomostmi o věcech smyslům přístupných i nadsmyslných. Lenivý žák bývá obyčejně tvorem i tělesně zanedbaným.

Získal-li si člověk jistých vědomostí, má až na konec života neustále je šířiti a obohacovati. Kdyby tak nečinil, znamenalo by to otupení a seslabení organického a duševního života, neboť pouze nepřerušené vykonávání funkcí činí člověka veselým a volným. Kromě toho musí to, co má za dobré a pravé, učiniti říditkem a cílem svobodné své vůle, tak, aby jeho cit a pud s rozumem vezdy byly ve shodě. Každému člověku je na světě část dobra údělem; k němu nechť cílí; kéž považuje je za sémě, které ponese hojně ovoce, bude-li jen dobře na roli života pěstováno a vzděláváno. Nechť nepachtí se ve starostech, malomyslnosti a nepokoji, neboť strasti provázejí vždycky člověka; spíše hleď je zapuditi prostředky, které ti skytá duše i příroda. Diaetetika duše dává člověku rozumová pravidla životní, která sám má vyhledávati, poznav pravdu, a jejichž svobodomyslné vládě měl by se každý podrobiti.

Podáváme několik pravidel diaetetiky duše, jak k nim dospěl starší lékař a myslitel Klencke.

1. Ať přivedly nás naše náboženské a filosofické názory na stanovisko jakékoli, vždy pamatujme na onu tajemnou bytost nejvyšší, mocnou, všemohoucí, všudypřítomnou a svatou tj. nesmírně povýšenou nad naše bezvýznamné dychtění. To, co ona v nás vložila, pěstujme. Ona ovládej naše city i naše vědomí! Dlíť v duši naší tak dlouho, pokud snažíme se v mysli své ji ctíti. Proto je každá diaetetika duše pouhým zdáním, nevyhřívá-li se na zlatém výsluní víry. Křesťanství pojímá poměr člověka k bohu jako poměr dítka k otci – vznešený věru to pojem, při němž zajisté nebude se člověk vzpírati náklonnosti k dobru, která vložena mu do srdce! V takové půdě nikdy neuchytí se zlopověstné kořínky lakomství, nízkých vášní, egoismu, lenivosti, smyslnosti a rozmanitých těch nepřátel klidu duše.

2. Ve štěstí i strastech posilujme svou víru ve vítězství pravdy, dobra a v pád zla. Spoléhejme na moc vlastních dobrých sil a vůle dobré. 

3. Pracujme, a budiž nám útěchou, přináší-li práce naše prospěch bližnímu. Člověk má darů přírody i společnosti mírně užívati, neodříkati se radostí tohoto světa, ale znáti i v tom míru. Moderata durant – mírné trvá. Bůh stvořil svět k radosti svého tvorstva; - zlo přišlo na svět ze srdce člověka; zlo je zápor dobra a ničí se samo ve svých důsledcích.

4. Poctivost sdružená s opatrností a křepkostí budiž vzpružina každého našeho činu. I tam, kde upadne ve spor s lidmi, zvítězí a najde souhlas u osob ušlechtilých. Abychom mohli takto jednati, ovládněme co nejdříve a co nejdokonaleji veškeré všeobecně platné pravdy, o nichž jsme tak pevně přesvědčeni, jako o svém vlastním bytí. Žádná pravda nebude nikdy jiné pravdě odpírati, a vše, co shoduje se s tím, co poznali jsme za pravdu a učinili si zásadou, můžeme přijati, neboť nabudeme tak energie a charakteru. Chraňme se pojmů negativních, vyhýbejme se všelikému „snad“ a při volbě činů střežme se nerozhodnosti, cest nejistých a neznámých.

5. Nečiňme jiným, co sami nemáme rádi. Řídíce se pravdivými zásadami, budeme spravedlivi k sobě i jiným. Pravda a právo nepřipouští výjimky. V takových případech, kde vedeni rozumem a bystrostí nemůžeme se rozhodnouti pro ten či onen čin, kde kolísáme, nevědouce, kterou cestou se bráti, neztrácejme času přemítáním, které často svádí, nýbrž rozhodněme se energicky pro to, k čemu nás náhoda, osud nebo příležitost přivedla, dovoluje-li to přesvědčení naše o dobru, pravdě a krásnu. Volba naše může býti správna; chybili-li jsme, nemůžeme si činiti žádných výčitek a duše naše zůstane klidna. Odevzdejme se s důvěrou vyšší moci, která podivuhodným vlivem působí na mysl a duši člověka.

6. Není síly na světě, která by byla mocnější svobodné vůle člověka; v okovech i slabostech těla zůstává volna. Jest to všemohoucnost boha ve člověku. Proto nesmí nikdo ustoupiti od vůle své, vyplynula-li tato z pravdivých, spravedlivých a dobrých pohnutek. Této pevnosti a důslednosti nikdy nebudeme litovati, neboť vzbudí a otuží u nás jen síly ušlechtilé. Zpronevěříme-li se však své vlastní vůli, byť nám to z počátku zdálo se příjemným a výhodným, pozbudeme jen klidu duše a štěstí života.

7. Buďme snášenlivi, tj. nikdy neobmezujme fyzicky, politicky nebo morálně vůli jiného ve víře a smýšlení. Nejvýše pokusme se, věří-li nesprávně, nebo ovládá-li nepravda smysl jeho, přivésti ho k lepšímu názoru důvody rozumovými. Nikoho, kdo nám je podřízen a koho jsme nepřesvědčili, nepodrobujme vůli své; pokusil-li by se cizí člověk naši pravdu ovládati, odpírejme mu důvody rozumovými. Nevěra, pověra, politické a filosofické názory často přátele rozdvojí; nezavádějme ve spor osob, nýbrž jen předmět, o který kvůli pravdě se přeme.

8. Starejme se vždy více o své povinnosti a méně o svůj osud. Vykonávám-li své povinnosti, jest mi osud přízniv, třeba o něj nepečuji. Prosti jsouce malicherných starostí a majíce vědomí, že snahy naše jsou dobry, můžeme vždy očekávati jen dobro. Nečiňme projektů, nýbrž soustřeďujme síly svoje k přítomnosti a místu, na němž stojíme a působíme. Denně přemýšlejme a uvažujme o věcech, které života nám nekalí, které neruší jeho pravidelnosti a harmonie. Budeme-li si takto vésti, budeme silni a vyzbrojení proti možným nehodám a strastem osudu.

9. Pravdomluvnost a poctivost nevylučují opatrnosti při obcování s lidmi. Nebudiž to opatrnost sobců, nýbrž obezřetnost spravedlivých, protože, jsme-li si pevně vědomi svých povinností, vyhneme se škodám, které mohly by nám vzejíti ze styku s lidmi.

10. Jest velmi důležito, rozum a obrazotvornost udržovati v harmonické rovnováze; v tom právě spočívá krása mírumilovné duše. Jednostranná vláda rozumu činí člověka úzkoprsým, sobeckým, chladným. Přílišně pěstovaná obrazotvornost rozpoutává vášně a činí člověka blouznilem. Prozřetelnost postarala se také o tuto harmonii, poslavši na svět umění, které působí na fantasii a poskytuje duši náhradu a útěchu při činnosti rozumové, vyrovnávajíc spory světa myšlenkového a citového a uvádějíc v život krásu. Proto je momentem pro zdraví duše velmi důležitým, aby se člověk účinkům umění neuzavíral, aby v domácnost duše, ke stolu pracujícího rozumu přistoupila i hudba, beletrie i umění výtvarné, aby člověk, který nezanedbal kultury ducha svého, v diaetě duše nepostrádal blahodárných, potěšujících a osvěžujících účinků umění a nepozbyl smyslu pro svět krásy.

11. Za úplné rovnováhy ducha i mysli, při níž obé je v pravdě zdrávo, vzniká trvalý klid, mír duševní. Jest to harmonie pravdy, mravnosti, lásky k bližnímu, dobroty srdce a dobrého svědomí. Tu netrpí tělesné ústrojí žádnými chorobnými myšlénkami a city. Abychom duševního pokoje dosáhli, nedejme vzrůstati vášním, vychovávejme svou letoru, aby se podrobovala povinnostem i mravům a kráčela přímo za cílem životním, aby netvořila disonance v souzvuku rozumné vůle; zvykejme si považovati osudy života za prostředek k vyšším mravním cílům, za pobídku k vyšší moudrosti, snášejme důstojně rány osudu, důvěřujíce v boha a u vědomí vlastní dobré vůle. Ve štěstí neztrácejme víry a vděčnosti.

12. Nikdy nepodceňujme vědomí náboženského, tj. vědomí, že závisíme na vyšší, přemoudré a předobré božské bytosti. Nikde nezneucťujme sebe samých. Pokud nepozbyli jsme úcty k sobě, snadno povzneseme se důstojně nad urážky a pokoření, které nám způsobil svět. Každý den prožijeme tak, jako by byl poslední a nám bylo třeba skládati účty ze života svého; nechť každý cítí a pracuje pro přítomnost, buduje na spokojené minulosti, nezanedbává přítomnosti nadějemi a péčí o budoucnost, aby každého večera s dobrým svědomím mohl říci, že uplynulý den jednal dobře, že neztratil dne. Za všech okolností zachovejme si víru v dobro, v člověka; nepovažujme nikoho za horšího, nežli vskutku jest, odplácejme zlé dobrým, snažme se zaujati krásné a opravdu humanní stanovisko přízně ku každému, zapuďme nedůvěru a nenávist, učiňme si o věcech a bězích života správný pojem, který bude nás chrániti před nevědomostí, pověrou, předsudkem a neporozuměním, probouzejme v sobě neustále neporušený cit naděje a důvěry v život, hledejme radosti světské v ušlechtilých požitcích rodinného života, přátelství, lásky, společenských styků, přírody, zjednávejme si právo k požitkům pracovitosti a neztrácejme nikdy pěstujíce svou inteligenci ve vědě i povolání oné výše, k níž pne se v ideální snažení svém duše. Při tom buďme povahy pevné!